František Hudeček
* 7. 4. 1909, Němčice (Kroměříž), Česká republika (Czech Republic)
† 13. 5. 1990, Praha, Česká republika (Czech Republic)
fotograf, malíř, typograf, ilustrátor, grafik
národnost: česká
pohlaví: muž
heslo:
Pocházel z početné rodiny vesnického kováře. Jako nejstarší talentovaný syn odešel na studia na Státní reálné gymnázium v Lipníku nad Bečvou (1921–28). Vzpomínku na Lipník pak zpracoval v několika obrazech z 30. let. Následovalo studium Státní uměleckoprůmyslové školy u prof. Františka Kysely, které však z vlastního rozhodnutí nedokončil (1928-31). Během krátkého studia se seznámil s mnoha umělci, s nimiž se přátelil i potýkal po celý život. Za všechny je nutno zmínit Františka Grosse a Ladislava Zívra, s nimiž vystavoval a tvořil v rámci Skupiny 42.
Ještě během studií se mu podařilo získat zakázku na výmalbu kostela v Kyselovicích na Moravě, která mu umožnila na krátkou dobu prodloužit studentský život v Praze a také ho utvrdila v jeho cestě stát se malířem – dobrým malířem. Pokusil se proto o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze, byl přijat na základě předložených prací do ateliéru Viléma Nowaka. Z finančních důvodů však nemohl nastoupit. Od této chvíle v Praze doslova přežíval, často neměl ani na zaplacení ubytování. Přespával po ateliérech svých přátel, nebo se toulal mrazivými nočními ulicemi. Přes tyto nesnáze si jasně uvědomoval, že kdyby odešel, opustil by definitivně poslední kontakt se současným uměním a malíř by se z něj nikdy nestal. Probdělé noci, samoty pod hvězdnou oblohou vymezenou soutěskami činžovních domů, hodiny přemýšlení o vesmírném řádu a energii přírody, a také o civilizaci s velkými městy, kde se kumuluje lidská energie, se staly základem jeho pozdější tvorby a živnou půdou, z níž vyrůstala jeho fantazie.
Svými obrazy obesílal výstavy a soutěže pořádané Sdružením výtvarníků pro vyhledávání mladých talentů. Roku 1932 získal za svou kolekci obrazů (Laookon, Zatmění slunce a Afinita) dělené první místo a finanční odměnu. Díky tomuto úspěchu se seznámil s Jindřichem Chalupeckým, Zdeňkem Rykrem a Václavem Bartovským. Spolu v roce 1935 chystali surrealistickou výstavu u příležitosti návštěvy Paula Eluarda a André Bretona. Výstava se sice neuskutečnila, avšak získali nabídku trvalé spolupráce s divadlem E. F. Buriana. Roku 1938 Hudeček vytvořil oponu pro komorní představení Konstantina Biebla v D38.
Za 2. světové války aktivně pracoval v ilegální odbojové skupině vedené malířem Bedřichem Vaníčkem. Od roku 1942 se účastnil schůzek a výstav Skupiny 42.
V roce 1946 se spolu s dalšími umělci své generace zúčastnil pařížské výstavy mladého českovenského umění, v galerii La Boethie. V souvislosti s politickou situací po roce 1948 se stáhnul do ústraní rodné vsi a krátce tvořil v tradicionalistickém duchu. Jelikož sám cítil, že tento způsob vyjádření není udržitelný a musí se do podobných podniků nutit, přestal na dlouhé roky úplně malovat. Věnoval se užité grafice a knižní tvorbě. Je autorem řady poštovních známek, knižních přebalů i ilustrací.
K malování se vrátil až počátkem šedesátých let, kdy se stal členem skupiny Radar, s níž pravidelně vystavoval. V roce 1964 realizoval sérii obrazů Světlo pro letiště Ruzyně.
Dílo
Miroslav Míčko je charakterizoval slovy: „...jako by bylo poznamenáno motivem bloudění: bloudil právě tak v krajinách snů jako v ulicích města, nebo v pomyslných labyryntech tvarů. Často byl puzen z jedné krajnosti do druhé: od fantastického k reálnému, od konkrétního k abstraktnímu, od geometrické přesnosti k svévolné hře ornamentální invence.“1) Tato charakteristika je výstižná, přesto není zcela k autorovi úplně spravedlivá. Je pravda, že Hudečkovo dílo je rozpolceno do dvou zdánlivě nesourodých celků – části snově fantaskní, v níž deformované figury a tvary hrají svůj part v nám neznámé hře života, a části racionální, geometrické, části, v níž Hudeček hledal cestu, jak zobrazit univerzální řád přírody a kosmu. Není však pravdou, že by sklouzával k automatické hře tvarů a svévolnému ornamentu. Každá část jeho obrazu, každý tak štětce byl důkladně zvážen a měl svůj účel. Hlavní pro něj byl vždy obsah díla. Sám říká: „Obsah nutí k obrazu. Obraz je jen uskutečněním obsahu.“ 2)
Počáteční tvorba byla ve znamení tehdy vlivného surrealismu, zároveň však zkoumá čistě výtvarné prostředky, jakými jsou barvy, tvary a struktura malby. Inspiraci čerpá z prožitků krajiny. Svébytným způsobem zachycuje vzduch, vítr, světlo, které zobrazuje do pokroucených chapadlovitých, výrazně plastických tvarů (např. Laookon). Jeho doménou je noc a svítání, vítr a oheň, barva červená a modrá a bílá. Je uchvácen motivem stvoření, vznikání či zjevení, které chtěl zachytit na svých plátnech. V polovině 30. let pro inspiraci využíval řadu experimentálních technik – frotáž či náhodně ztuhlé škrobové papíry tzv. škrobáky. Právě škrobáci daly vzniknout
asi jeho nejslavnějšímu dílu – objektu Sokrates a Faidros čili o kráse (GASK – Galerie Středočeského kraje). Koncem 30. let si uvědomil, že cesta čistého surrealistického fantaskna je slepá. Navrátil se tedy k viděnému světu, městu a člověku, člověku osamělému, člověku spoutanému městem – k nočnímu chodci, v němž Hudeček stvořil své vlastní alter ego. Stále více se přikláněl ke geometrickému vyjádření řádu vesmíru či městské krajiny.
Po dlouhé pomlce let padesátých se vrátil k malování. Podobně jako dřív a možná ještě intenzivněji je cítit rozdvojení jeho tvorby na dvě naprosto odlišné vrstvy – na jedné straně neproniknutelné skrumáže hmoty, lesa či stromu, a na straně druhé to jsou čistě geometrické sítě, vlnění a šachovnicové překrývání jasně barevných ploch umělecky zpodobňující spektrání vlastnosti světla. Některými svými obrazy se tak ve své pozdní tvorbě přiblížil téměř k tehdy
slavnému op-artu.
PePřík / text z Mozaiky GMUHK říjen 2015
Poznámky
1) Miroslav Míčko, Profil jedné generace, Výtvarné umění 1966, č. 6-7,
s. 268.
2) František Hudeček, Prehistorie malířského tvora, Výtvarné umění
1966, s. 399.
