Uměleckoprůmyslová škola (1885 - 1945)

druh: střední škola
obec: Praha
adresa: _
stát: Česká republika (Czech Republic)

rok vzniku: 1885
rok zániku: 1945

Uměleckoprůmyslová škola (1885 - 1945)

Uměleckoprůmyslová škola v Praze (UPŠ) byla založena v duchu idejí Gottfrieda Sempera v roce 1885 a v době svého vzniku byla první a jedinou státní uměleckou školou v Čechách. Budova byla vystavěna v letech 1882-1885 podle projektu Františka Schmoranze ml. a Jana Machytky.

Uměleckoprůmyslová škola původně využívala jen křídlo na Alšově nábřeží, zatímco trakt do náměstí sloužil Malířské akademii. Architektonické řešení je inspirováno italskými paláci vrcholné až pozdní renesance, avšak jeho bezprostředními vzory byla sídla výtvarných akademií v Paříži a ve Vídni. Účel budovy prozrazují velká ateliérová okna, ale také plastická výzdoba. Průčelí nese jména velkých renesančních či barokních umělců a v důležitých místech je vyzdobeno kopiemi antických a renesančních soch - Venuše Medicejské, Venuše Uranijské, Tančících satyrů, jakož i Michelangelova Úsvitu a Soumraku. Uvnitř je původní malířská výzdoba zachována ve výstavním sále a v části chodeb.

Úkolem UPŠ bylo, jak praví zakládací listina, „vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních". Nebyla sice školou vysokou, ale vymykala se již tehdy ze systému středního školství: byla podřízena přímo ministerstvu a od počátku byla vedena v duchu svobodného a tvořivého přístupu pedagogů.

UPŠ byla původně členěna na tříletou školu všeobecnou, na niž navazovaly tří až pětileté školy odborné a speciální (architektura, sochařství, kresba, malba, zpracování kovů, řezbářství, malba květin, textil). Profesorský sbor byl vybírán z předních osobností české kultury. Prvním ředitelem školy se stal architekt František Schmoranz a v pedagogickém sboru v této době působili mj. František Ženíšek (1885-1896), Josef Václav Myslbek (1885-1896), Jakub Schikaneder (1885-1923), Celda Klouček (1887-1917), Felix Jenewein (1890-1902), Bedřich Ohmann (1888-1898). Dějiny umění zde přednášeli význační čeští historikové umění, jakými byli například Otakar Hostinský (1885-1893) či Karel B. Mádl (1886-1916). Mezi první absolventy, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin českého výtvarného umění, patřili Jan Preisler, Stanislav Sucharda, Josef Mařatka, Vojtěch Preissig, František Kobliha, Bohumil Kafka a Julius Mařák.

Zestátněním Akademie výtvarných umění pozbyla v roce 1896 UPŠ prestižního postavení a s ním také části pedagogického sboru. Za nového ředitele, architekta Jiřího Stibrala (1886-1920), se UPŠ orientovala především na užité obory. Pedagogický sbor tehdy posílili Stanislav Sucharda, Jan Preisler, Karel V. Mašek, Alois Dryák, Ladislav Šaloun a zejména pak Jan Kotěra, který výrazně ovlivnil orientaci a profil školy svým prosazováním jednoty výtvarné kultury a tvorby moderního slohu. Na přelomu století se UPŠ rozešla s dosavadním uměleckým historismem a stala se důležitým centrem secesního hnutí. Roku 1900 reprezentovala UPŠ české umění na světové výstavě v Paříži, kde získala prestižní Grand Prix. Ke studentům, kteří na UPŠ nastoupili na počátku nového století, patřili budoucí významní představitelé českého kubismu a formující se generace meziválečné avantgardy - Josef Čapek, Václav Beneš, Josef Gočár, František Kysela, Bohumil Kubišta, Otakar Novotný, Linka Procházková, Jan Zrzavý, Václav Špála, Josef Šíma, Emilie Paličková, Jaroslav Rössler či Pravoslav Kotík.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 proběhla na UPŠ zásadní reforma. Instituci se sice nepodařilo získat status „Vysoké školy dekorativního umění", o nějž usilovala, ale posílila přesto svou autonomii a organizační strukturu. Od roku 1920 se do jejího čela jmenoval volený rektor a v meziválečné době ve sboru UPŠ dominovaly nové umělecké osobnosti včetně Pavla Janáka, Františka Kysely, Jaroslava Horejce, Vratislava H. Brunnera, Heleny Johnové, a historikové umění jako Antonín Matějček, Václav V. Štech a Jaromír Pečírka. Také oni výrazně ovlivnili profil školy. V prvních letech samostatné republiky modifikovala UPŠ svou secesní slohotvornou orientaci a usilovala o vytvoření nového národního slohu založeného především ornamentálně. Mnoho jejich posluchačů a pedagogů ve své práci dospělo ke specifické verzi stylu art deco. Roku 1925 reprezentovala UPŠ Československo na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži, kde se jí dostalo jak oficiálního uznání, tak i kritiky z avantgardních pozic.

Koncem dvacátých let se škola odvrátila od dekorativismu a začala se orientovat na konstruktivismus a funkcionalismus. Příklad německého Bauhausu zde prosazoval zejména Otakar Novotný. K absolventům meziválečné etapy patří mimo jiné Jan Bauch, Cyril Bouda, Karel Černý, Toyen, František Foltýn, Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda, František Gross, František Hudeček, Václav Kaplický, Antonín Kybal, Zdeněk Sklenář, Karel Souček, Ladislav Sutnar, Karel Svolinský, Jiří Trnka a Ladislav Zívr.

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 suplovala po dobu druhé světové války UPŠ úlohu Akademie. Zákonem z roku 1946 získala konečně UPŠ nový status a s ním také nový název Vysoká škola uměleckoprůmyslová (VŠUP). Roku 1947 se studium prodloužilo na pět let a ateliéry byly rozděleny do kateder užité architektury, užité malby, užité grafiky, textilu a oděvnictví, užité plastiky, sklářství, porcelánu a keramiky.