Alois Sopr

* 18. 2. 1913, Manětín (Plzeň-sever), Česká republika (Czech Republic)
25. 7. 1993, Plzeň (Plzeň-město), Česká republika (Czech Republic)
sochař, rytec

 

národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Sochař, medailér. Působil v Praze, později na Plzeňsku (od 1976). Člen Jednoty umělců výtvarných (1940-44), SVU Mánes (od 1945), Skupiny 58 (od 1957), skupiny Index a Medaile 66 (obojí 66).
Narozen 18. února 1913 v Manětíně. 1924 - 27 studoval reální gymnázium v Plzni. 1929 - 30 se učil pasířem a cizelérem (Emanuel Velebil, Plzeň), poté rytcem (1930-33, Ferdinand Malinský v Plzni). 1933 - 35 uměleckoprůmyslová škola v Praze (J. Horejc), 1935 - 39 AVU v Praze (B. Kafka, O. Španiel). 1946 - 49 působil jako asistent na AVU v Praze u prof. Španiela, 1949 krátce na uměleckoprůmyslové škole v Gottwaldově (Zlíně). Získal řadu ocenění v soutěžích na realizace ve veřejném prostoru a na mince a medaile. Zemřel 25. července 1993
Jeden z předních reprezentantů oficiální sochařské tvorby v celém období socialismu, vytvořil celou řadu oficiálních pomníkových zakázek i volných prací pro veřejný prostor. Nejen ideologické práce, ale i volné sochy v jeho charakteristické robustní, nelíbivé stylizaci však byly z velké části odstraněny, někdy i zlikvidovány, negativní reakce veřejnosti byla někdy natolik silná, že vyvolala přemístění na méně exponovaná místa i před rokem 1989 (např. socha Jana Roháče z Dubé v Praze, Dělnická úvaha v Klatovech).
Akademické školení jej vybavilo kvalitním řemeslným základem realistického sochařství, v jehož duchu vytvořil jak několik kvalitních civilně pojatých portrétů (Antonín Tuček, 1941; Jan Zázvorka, 1943; Kamila Jiroudková, 1940; Sylva, 1962), tak i řadu oficiálních prací v padesátých letech (Maršál P.S. Rybalko, 1952; Pomník Rudé armádě ve Cvikově, 1961). Osobitější nota zazní z jeho raných reliéfů (Polednice, 1939; Z okupace, 1947), kde už se projevuje jeho sklon k drsnějšímu projevu a ke specifické groteskní nadsázce, která často nabývá až nezáměrně bizarních poloh (viz např. boční dveře Národního památníku na Vítkově, kde zemědělská tematika působí v kombinaci se vznešenou formou bronzových dveří a s tradicí místa zcela nevhodně). Tyto rysy zabarvily i jeho redakci civilismu, s níž se setkáváme už na konci padesátých let v motivech dělníků u stroje (Opravář I, 1960) nebo jezdců na motocyklu (Do práce, 1957-58; Čer a Káča, 1962). Jeho oblíbeným materiálem se na začátku 60. let stala pálená hlína, z kamenů pak opuka. Podobně jako Karel Hladík a jiní představitelé oficiální linie měl i on potřebu v šedesátých letech reagovat na aktuální proudy v sérii nízkých cínových reliéfů, kde pracoval s otiskováním drobných geometrických předmětů, a v kubisticky stylizovaných figurách - znacích (Obrněnec, 1964; Abstraktní reprezentant, 1967). V 70. a 80. letech už převládla jeho typická kubizující stylizace blokovitě pojatých podsaditých figur s hranatými údy v kompaktních objemech, často sedících či ležících, někdy s nadsazeně mohutným trupem. V pomníkových realizacích se vracel k tradičnímu realistickému pojetí (pomníky B. Smetany a J. K. Tyla pro Plzeň).
Fišer Marcel, socharstvi.info, 9/2013

poznámka:
1920-30) učněm pasířství a cizelérství u firmy Emanuel Velebil v Plzni
(1930-33) učněm rytectví u firmy Ferdinand Malinský v Plzni (1.9.1933 výuční list)
(1942) se oženil s Kamilou Rackovou
(1946-49) asistent u prof.Otakar Španiel na AVU
(1949) učil krátce na uměleckoprůmyslové škole Zdeňka Nejedlého v Gottwaldově

V Pražských ateliérech (1961) datum narození 8.3.