Jan Kotík

* 4. 1. 1916, Turnov (Semily), Česká republika (Czech Republic)
23. 3. 2002, Berlín (Berlin), Německo (Germany)
překladatel, pedagog, malíř, grafik, teoretik umění

 

národnost: česká
pohlaví: muž

Jan Kotík
Cyklista
1940
malba
olej, plátno
110 x 79 cm
Jan Kotík
Mé nejlepší přítelkyni Pauli
1937
malba
olej, plátno
730 x 870
Jan Kotík
Útěk
1940
malba
olej, plátno
1010 x 700
Jan Kotík
Apokalypsa války
1940 - 1941
malba
olej, plátno
1110 x 800
Jan Kotík
Interiér s horským sluncem
1944
malba
olej, překližka
1035 x 1200
Jan Kotík
Telefonista
1948
malba
olej, plátno
1355 x 905

heslo:
• syn malíře Pravoslava Kotíka, vyrůstal v prostředí plném umění, jak výtvarné-ho, tak i poezie a hudby. Měl možnost již jako dítě nahlížet do českých i zahraničních uměleckých časopisů a osobně se seznámit s významnými umělci.
• zapůsobilo na něj především setkání s Vincencem Benešem, s nímž měl možnost navštívit výstavu Bohumila Kubišty v Mladé Boleslavi, na níž se jako pořadatel podílel jeho otec. Dávný Kubištův přítel podal mladému Kotíkovi zasvěcený výklad k jednotlivým obrazům včetně rozboru záměrů Kubišty. Tím mladému Kotíkovi otevřel oči. Umožnil mu nahlédnout do myšlení malíře „zákonodárce“ a pochopit vývoj moderního malířství. Byla to jeho první lekce umění.
• na přání otce vystudoval typografii na nižší střední škole v Mladé Boleslavi. Roku 1932 se rodina přestěhovala do Prahy. V letech 1935-1941studoval v ateliéru Jaroslava Bendy na Uměleckoprůmyslové škole, kde se věnoval především grafice. Doma intenzivně maloval. Přivydělával si vyučováním, kreslením do novin a návrhy plakátů. V letech 1941-1943 vyučoval na soukromé škole architekta Josefa Svobody se sídlem v pražském Platýzu.
• 1940 svatba s Paulou Epstein, účetní v rodinné firmě. Později pracovala jako účetní ÚLUV a organizátorka zahraničních koncertů. Roku 1942 se narodil syn Petr, hudebník a flétnista žijící v New Yorku.
• měl zájem o filozofii a matematiku, intenzivně četl. Byl schopen diskutovat o složitých teoretických problémech zcela mimo oblast umění. Básník Josef Hiršal ho díky tomu považoval spíše za estetika než malíře. • Sympatizoval s myšlenkou komunis-mu a obdivoval ruskou avantgardu, kterou považoval za mnohem závažnější než avantgardu německou či italskou. Socialistický realismus se mu naprosto příčil. Za války spolupracoval s levicovým odbojem.
• od roku 1947 pracoval jako vedoucí vzorkových dílen a ateliérů ÚLUV. Poté, co byl roku 1952 kvůli stykům se skupinou surrealistů okolo Karla Teigeho vyšetřován tajnou policií, se veškerých vedoucích funkcí vzdal. Zůstal pouze jako redaktor časopisu Tvar. Od tohoto roku se začal věnovat téměř výhradně kresbě a především práci s tvarovaným sklem ve Škrdlovické huti na Vysočině.
• 1956-58 podílel se na přípravě expozice skla pro Československý pavilon EXPO´58 v Bruselu. Jeho monumentální dílo Slunce-vzduch-voda, vycházelo z jeho tehdejší volné tvorby a získalo jedno z čestných uznání výstavy.
• Počátkem šedesátých let se stal jeho ateliér na Vinohradech jedním z uměleckých center Prahy. Po vpádu ruských vojsk 1968 využil stáže DAAD (Deutscher Akademischer Austausch Dienst) a zůstal v Západním Berlíně. Roku 1990 se na krátký čas vrátil do Prahy, kde vedl ateliér malby na AVU (1991-1992)
Dílo
• cílevědomý intelektuál. Měl schopnost teoretické koncepční práce, kterou prokázal jak při vedení uměleckých dílen tak při výuce.
• počátky jeho tvorby se kryjí s obdobím těsně před druhou světovou válkou a jsou, podobně jako díla dalších autorů, ovlivněna kubismem a především surrealismem. Zkroucené postavy v krajině umocňují pocit tísně (Útěk, Apokalypsa války ad.). Jeho tvorba se změnila vlivem uměleckého dění okolo divadla E. F. Buriana. Roku 1942 se stal členem Skupiny 42. Přitahovalo ho živé intelektuální prostředí živené teoretikem Jindřichem Chalupeckým: „Umění musí být vždy uměním této doby, světa, v němž žijeme.“
• ač jeho obrazy z této doby zachycovaly nejvšednější okamžiky života ve městě, v jeho dílech lze již v této době sledovat neustálý příklon k abstrakci, kterou té době interpretoval František Hudeček jako „postupné noření se do podstaty světa“. „Malovat obraz je… Kotíkovi často jakoby ekvivalentem matematické rovnice. Malíř se nepoddává zážitkům,…leč usiluje podmanit si je, aby mu sloužily, přitesány do podoby akcí a prostorových souřazení, jež zamýšlí svým obrazům přikázat… posláním Kotíka je promluvit o zakletí vegetace světa“ (Jiří Kolář).
• atmosféru ve Skupině 42 považoval Kotík za tvůrčí až polemickou, ale podobně jako ostatním se mu příčila snaha stěsnat svá díla do předem daného programu. V rámci skupiny nebyl příliš oblíben a dokonce byla snaha ho vyloučit z důvodu neporozumění a především pro přílišnou expresivitu, která později jeho dílo zcela ovládla.
• ve srovnání s ostatními svými vrstevníky měl, díky cestám do zahraničí a přátelství s italskými a francouzskými autory, mnohem blíže k evropské tvorbě.
• díky jeho častým cestám do zahraničí a přímému kontaktu s aktuálním uměním v Evropě se jeho tvorba pomalu, ale zásadně proměnila. (1956 Itálie, 1958 Brusel ad.). Jeho rukopis se uvolnil. Kotíkovi se tehdy „zbortila“ figura po vzoru Asgera Jorna, bývalého člena skupiny COBRA. Je nejprve nutno bořit (destruovat), aby bylo možno začít nově konstruovat.“ Prostor dostalo spontánní expresivní gesto. Od tohoto setkání přestal používat paletu. Barvy nanášel přímo z tuby a modeloval je špachtlí.
• obraz přestal být pouhou kompozicí prvků, ale stal se strukturou vztahů. Energická, až útočná gesta však nikdy zcela nepřestal korigovat racionální úvahou.
• později dospěl k čistě abstraktním malbám a kresbám. Experimentoval s netradičním formátem, přehýbal plátna, vytvářel specifické objekty. Jeho tvorba se přiblížila tehdy aktuální konceptuální tvorbě.
Petra Příkazská /text listu z cyklu Mozaika. Galerie moderního umění v Hradci Králové, červen 2012

****
Jako dvacetiletý student vystavoval Jan Kotík již před válkou, v rámci známých výstav na chodbě E. F. Burianova „Déčka“ v Mozarteu v Jungmannově ulici v Praze, tedy v místě, kde je dnes Galerie Jiří Švestka. Díky tomu, že vyrůstal v ateliéru svého otce Pravoslava Kotíka, nejvýznamějšího malíře sociální věcnosti, byl již od dětství svědkem debat a diskusí o umění. Za války byl Kotík členem legendární Skupiny 42, seskupení malířů, fotografů, básníků a teoretiků, jejímž programem bylo vrátit „svět“ ve kterém žijeme zpět do uměleckého díla. Antisurrealismu této myšlenky zůstal Kotík věrný do konce svého života. Za podmínek okupace a nacismu to však znamenalo především postavit se proti ideologii „zvrhlého umění“ na stranu modernismu a avantgardy. Kotíkův zájem o civilizaci se týkal více její formy než atmosféry. Témata všedního dne jako „pasáž“, nebo „v tramvaji“ používal spíše jako záminku k tomu, najít individuální výtvarný jazyk, stojící na pevné racionální základně, vzdálené od freudovsko-snové ideologie surrealismu. Tato perioda v Kotíkově díle nebyla určující jen z formálního hlediska. Zkušenost tvrdosti konfliktu mezi politikou a uměním, kterou získal za války, se v jeho životěměla potvrdit ještě několikrát. Na zákaz vystavování za války následoval stejný zákaz v době stalinismu a znovu v roce 1968.
Ve svém celém díle se Jan Kotík nekompromisně orientoval na modernu v umění, na intelektuální flexibilitu a to právě v dobách, kdy moderní umění bylo vypuzeno ze společenského procesu. V obrazech z padesátých let se propojuje formální 90. Léta: kresby a malířské objekty racionalita a typickou kotíkovskou lomenou barevností do vyrovnané jednoty. I Když tyto obrazy zůstaly dlouho ukryty v umělcově ateliéru, našly si jeho teorie a jeho myšlení přece jen cestu na veřejnost. Díky mnoha aktivitám, spoluprací se skláři, jako vedoucí ateliéru průmyslového designu a jako redaktor časopisu Tvar, mohl Jan Kotík postavit proti doktríně socialistického realismu otevřeně svůj vlastní moderní pojem o umění.
Kotíkovo dílo z druhé poloviny padesátých let je srovnatelné s předními světovými umělci té doby jako Dánem Asgerem Jornem, Španělem Carlosem Saurou, Italem Achillem Perillim nebo Američanem Arschilem Gorkym. Nejen pokud jde o podobnost formy, ale hlavně chápáním sebe sama jako umělce se společenským posláním. V tehdejším kontextu představovala Kotíkova radikálnost, razance a přímočarost jeho vystupování v českém prostředí velkou vyjímku. Výstava jeho díla v galerii Československý spisovatel v roce 1957 zahájila kritickou, dokonce i na stránkách denního tisku vedenou diskusi s oficiálními kulturně politickými místy o postavení umění ve společnosti a jeho práva na svobodu. Tato diskuse skončila v podstatě až po srpnu 1968.
Práce ze 60tých let ukazují zřetelně Kotíkovu konceptuální orientaci v malbě, kdy mu nešlo o to, co nebo jak bude malovat, ale o zásadnější otázky na obraz samotný. Obraz nevisí na stěně, není pouhou dekorací, ale stává se součástí myšlenkového pochodu a vystupuje takříkajíc z jeho mentality. Poté, co byl Jan Kotík v roce 1970 během pracovního pobytu na pozvání německé státní nadace DAAD spolu se svou ženou zbaven československého občanství, zůstal v Berlíně, kde i zemřel.
Jeho tehdejší výtvarné experimenty jsou umístěny v kontextu konceptuálního a minimalistického umění a to často ve velmi redukované podobě. Několik sérií kreseb ze 70tých let ukazuje Kotíkovu snahu na jedné straně osvobodit obraz od metaforiky v něm skrytých významů směrem k minimalistické abstrakci, v opačném myšlenkovém pohybu však trvá na materiální zkušenosti díla a znejisťuje - zapojením plochy zdi do obrazu - jeho výlučnost. Tím zůstává umělcem evropským, ukazujícím své myšlení včetně určité skepse, ne abstraktní a někdy až bezkrevné principy, k nimž se dopracovalo americké umění té doby. Rozšíření malby do nové, ne již pravoúhlé prostorové dimenze, je srovnatelné se soudobými pokusy italského malíře Emilio Vedovy, i když je založeno na jiné tradici. V 80tých letech Kotík spolupracoval v Berlíně s několika mladými německými umělci, např. Hermanem Pitzem a Raimundem Kummerem, přičemž se ukázalo, jak může být jeho experimentování, které je směřováno k celkové syntéze aktuální i v novém generačním i historickém prostředí.
zdroj - www.ceskagalerie.cz
-
Kotík studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1936–1941, J. Benda) a své dílo poprvé představil veřejnosti na sklonku 30. let u E. F. Buriana. Byly to obrazy, které nesly stopy kubistického tvarosloví, zároveň ale také výrazného expresionistického gesta. První proměnu díla přineslo členství ve Skupině 42. Jan Kotík převzal atributy velkoměstské aglomerace, pasáží, kanceláří, světelných křižovatek a všeho, co vytvářelo poetiku města. Tuto etapu tvorby přerušil diktát socialistického realismu, jemuž se malíř odmítal podrobit. Důsledkem bylo, že v 50. letech nemohl vystavovat a věnoval se tedy designu. Nejen jako tvůrce, ale i jako teoretik publikoval knihy o průmyslovém designu a hmotné kultuře. Tvořit však nepřestával. Po roce 1957 došlo v jeho tvorbě k zásadnímu zlomu, linie se začaly osvobozovat, do popředí se dostala expresivní barevnost (Hlavy králů, Deukalion, 1960). Po roce 1960 nastává obrat směrem ke gestické malbě. Barva pro malíře začíná být nedůležitá, omezuje se jen na černou a bílou, vznikají první kaligrafické obrazy s písmem. Malíři také přestává vyhovovat pravoúhlý formát a vytváří pěti- či šestiúhelníkové objekty, které gesticky pomalovává. Po prvních projevech normalizace v ČSSR zůstává Kotík jako emigrant v Německu, kde vyučuje na uměleckých vysokých školách. Pod vlivem tendencí, které se v umění objevily na začátku 70. let, vnáší do svého díla prvky konceptualismu. Na díle z první poloviny 70. let je znát vliv arte povera, minimalu, instalací a enviromentální tvorby. V 80. letech vznikají malby, objekty, jejichž předchůdce můžeme nalézt v prostorových malbách konce 60. let. Jsou figurální a nefigurální zároveň, mají dynamický, živý, dramatický pohyb. Díla z 80. let znamenají konečný rozchod s obrazem, malíř se soustřeďuje na vytváření kreseb, maleb, objektů, „objektů-obrazů“, jednoduchých a geometricky přísných. Jednotlivé části objektů lze přeskupovat, měnit jejich geometrickou formu často až do podoby postav nebo hlav. Mnohé z objektů jsou v prostoru umístěny překvapivě (opřeny o opěradlo židle, zatlačeny do rohu, visící ze stropu) a jsou pomalovány v tradici lyrického nebo expresivního informelu. Autorova celoživotní filozofie díla jako „otevřeného systému“, vyjadřující jeho zájem o celou řadu vědních oborů (filozofii, literaturu, matematiku, politiku, ekonomii, kybernetiku, sociologii ad.) a samozřejmě především o uměleckou tvorbu, podtrhuje intelektuální a emocionální dvojpólové chápání universa, vzácný příklad souladu mezi racionalitou a smyslovou citlivostí. Nepřekvapuje, že Kotíkovy obrazy vytvořené osobitou formou expresivní abstrakce se zasloužily o mezinárodní věhlas jejich autora.
JO-GR (Jiří Olič, Gina Renotiere, Muzeum umění Olomouc, 2008)