Umělecká beseda

místo vzniku: Praha
rok vzniku: 1863

poznámka:
od roku 1863 do současnosti - členové
činnost ukončena 1972, 1990 obnovena

Umělecká beseda

V jejích třech odborech Umělecké besedy - literárním, výtvarném a hudebním – se pod heslem V umění volnost a v duchu nadšené vzájemnosti a svobodomyslné tolerance sdružily roku 1863 přední osobnosti české kultury (Bedřich Smetana, Josef Mánes, Karel Jaromír Erben, Vítězslav Hálek, Jan Evangelista Purkyně aj. ), aby daly po útlumu českého politického, společenského, tedy i spolkového života v 50. letech 19. století najevo novou ctižádost: zbavit české umění - a kulturní prostředí vůbec - provincialismu, dát mu evropský rozměr.
Již od prvních let své existence vyvíjela Umělecká beseda dlouhou řadu aktivit, z nichž některé jsou dodnes součástí její činnosti.
Cílevědomě sledovala vzájemné souvislostí mezi jednotlivými uměleckými disciplinami, na své půdě umožňovala plodné konfrontace umělců různého zaměření a v řadě realizací usilovala o umělecké syntézy. Byly to například velké besední slavnosti (nejvýznamnější z nich byla již roku 1864 velká slavnost shakespearovská).
Pořádala výstavy svých členů i zahraničních výtvarných umělců. Významně se podílela na Jubilejní výstavě v roce 1891.
Založila tradici českých abonentních koncertů. Inspirovala vznik prvních hudebních festivalů s českou i mezinárodní účastí.
Vyvíjela vydavatelskou činnost. Její péčí vyšla první česká edice překladů ze světové poezie. Podněcovala vznik veřejných knihoven.
Ve všech svých odborech rozvíjela přednáškovou i diskusní činnost. V 19. století poskytovala příležitost k bezplatnému vzdělání i ženám, které tehdy ještě neměly přístup na vysoké školy. V polemikách, vedených na půdě literárního odboru proti zastáncům konzervativních vlasteneckých koncepcí, krystalizovalo daleko širší pojetí národního kulturního konceptu, otevřeného světu – krátce „česká verze evropanství“. Na pravidelných setkáních četli, často za účasti několika stovek návštěvníků, ze svých nových rukopisů všichni přední básníci a spisovatelé, na neformálních hudebních salonech uváděli své novinky Smetana, Dvořák, Fibich aj.
Dávno před vznikem specializovaných památkářských institucí obětavě pečovala o záchranu hodnot hmotné kultury, architektur i jednotlivých uměleckých artefaktů. Udržovala národní kulturní paměť i tvorbou a instalací řady pamětních desek a soch.
Prostřednictvím svých „vesnických jednatelů“ se starala se o rozvoj kulturního života v řadě českých i moravských měst. Svými aukcemi, loteriemi apod. se podílela na kultivování obecného vkusu nabídkou kvalitních produktů užitého umění.
Stala se i svého druhu uměleckou agenturou, podle svých možností se nejrůznějšími formami starala o hmotné zajištění svých nemajetných členů; byla i poradenským centrem zejména v oblasti výtvarného umění a hudby. Udělovala své vlastní umělecké ceny.
Byla klubem umělců, ohniskem vzájemného poznávání a plodné výměny hodnot, místem pro vážná i veselá setkávání, střediskem společenské zábavy.
Systematicky pěstovala česko-slovenskou kulturní vzájemnost i styky s jednotlivými umělci a s uměleckými spolky v zahraničí (tradičně zvláště s Poláky, Jihoslovany a Francouzi). Na své půdě uvítala řadu významných hudebníků (von Bülow, Saint-Saëns, Čajkovskij) i výtvarníků (Vereščagin, Matejka), mezi její čestné členy patřili mj. Tolstoj, Liszt, Bourdelle, Turgeněv, Victor Hugo…
Její činnost na počátku intimně souvisela s ideou vzniku Národního divadla, všichni umělci, kteří patřili k tzv. “generaci Národního divadla“, byli zároveň předními členy Besedy.
Všechny tyto aktivity vykonávala Umělecká beseda a její aktivisté bez jakéhokoli nároku na významnější hmotné ocenění, v naprosté většině případů i s neobyčejnou obětavostí a mravním idealismem.
Dvě desetiletí před otevřením Národního divadla byla prvním vrcholem besední činnosti. Do jejích dějin se tehdy kromě již jmenovaných osobností výrazně zapsali zejména první starosta Besedy Josef Wenzig, dále například malíři Karel Purkyně, Jaroslav Čermák, Soběslav Pinkas, František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Antonín Chittussi, sochaři Bohuslav Schnirch a Josef Václav Myslbek, skladatelé Antonín Dvořák, Richard Rozkošný a Zdeněk Fibich, spisovatelé Jan Neruda, Karel Sabina, Jakub Arbes, Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, J. V. Sládek, divadelníci J. J. Kolár, František Kolár, O. Sklenářová-Malá, vědci Jaroslav Goll, Miroslav Tyrš, Otakar Hostinský, Josef Durdík, a mnozí další: výkonní hudební umělci, herci, cestovatelé, historici, přírodovědci i laičtí znalci a milovníci umění.
V devadesátých letech dochází pod vlivem větší diferenciace českého kulturního, společenského i spolkového života k odlivu zájmu o činnost Umělecké besedy, jejíž výchozí vlastenecko-osvětový program se již přežil a spolek tedy nemohl být i nadále jediným reprezentantem české umělecké obce. Dočasná krize se projevila zejména ve výtvarném a literárním odboru (i když v něm i nadále působily také takové osobnosti jako I. . Herrmann, A. Sova, Karásek ze Lvovic, J. Kvapil aj. ).
K novému rozvoji spolkové činnosti došlo od druhé poloviny prvního desetiletí 20. století, kdy do Besedy postupně přicházejí mladí literáti s daleko modernějšími uměleckými podněty (Viktor Dyk, Hanuš Jelínek, OtakarTheer aj. ), kteří Besedě přinesli věnem i její první samostatnou revui-Lumír – a také mladí výtvarníci ( Václav Rabas, Vlastimil Rada, Vojtěch Sedláček aj. ).
Druhým vrcholem činnosti Umělecké besedy byla meziválečná léta. Roku 1926 získala Umělecká beseda na Kampě své první samostatné sídlo s Alšovou síní a „dvoranou“ pro koncertní a divadelní provoz. V besedním domě pořádal spolek pravidelné výstavy svých členů, ale i domácích a zahraničních hostů, koncerty, přednášky, diskuse i řadu dalších bohatě navštěvovaných společenských akcí, zejména proslulé „čaje“ s častou účastí Jaroslava Ježka, maskovací večírky apod. ; s besední „dvoranou“ jsou spojeny také počátky Osvobozeného divadla (první představení Voskovce a Wericha) i Frejkova divadélka Dada. Besední dům se rovněž stal sídlem besedního hudebního vydavatelství, Hudební matice, nejvýznamnějšího československého podniku toho druhu, které si získalo svou úrovní i velký mezinárodní ohlas. Sídlila v něm i redakce besední výtvarné revue Život (vydávané až do roku 1949, v její redakci působili mj. Vladimír Holan, Josef Čapek a Karel Šourek) – a také hudební revue Tempo.
Impozantní je také ve 20. století řada předsedů hudebního odboru: po Smetanovi, Dvořákovi a Fibichovi jimi byli Josef Bohuslav Foerster, Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Vítězslav Novák, Josef Suk, Ladislav Vycpálek. V tolerantním, umělecky i názorově širokospektrálním ovzduší výtvarného odboru, propojujícím tradici s modernitou, požíval zvláštní úcty symbolista František Bílek a prestiž spolku dále jen rostla, když po Rabasovi, Radovi Boháčkovi a Sedláčkovi se do jeho řad postupně přihlásili významní umělečtí solitéři: Jan Zrzavý, Josef Čapek, Otakar Kubín, Josef Šíma, František Tichý ad.
Beseda pokračovala ve významných výstavních akcích (např. výstava moderního francouzského umění Ecole de Paris v r. 1931), které nakonec vyvrcholily ve dvou přelomových akcích mezinárodního dosahu. Bylo to Staré umění na Slovensku (1937) a monumentální výstava a slavnost Pražské baroko (1938). Žáci a pokračovatelé F. Tröstera, který výstavu instaloval, zde získali zkušenosti, které později uplatnili v proslulých československých pavilonech Světových výstav v Bruselu, Montrealu či Osace. Koncem 30. let zahájil výtvarný odbor i rozsáhlou ediční činnost knižní, především v oblasti uměleckohistorických titulů. .
Hudební odbor i za 1. republiky udržoval živý styky s evropskou modernou. Spolek, v němž se vedle V. Nováka významně uplatňovali B. Vomáčka, K. B. Jirák, J. Křička, R. Karel, E. Axman aj. , tehdy navštívili Stravinskij, Prokofjev, Ravel, Respighi, Schönberg, Roussel, Kleiber aj. Beseda si svými pravidelnými intimně komponovanými Úterky, které plnily funkci hudebních salonů, našla (dík svému zakladateli S. Hipmanovi) originální místo v pražském koncertním životě, později se tento besední koncertní typ rozšířil z Prahy do dalších 40 českých a moravských měst.
Pověst Umělecké besedy přivábila do jejích řad i prestižní osobnosti veřejného a hospodářského života 1. republiky: přední průmyslníky (rodina Baťova), bankéře i politické činitele (ministerský předseda Jan Malypetr, ministr financí Karel Trapl aj. ),
Beseda měla tehdy své členy v USA, Argentině, Francii, Polsku, Rakousku, Belgii, Jugoslávii, v Egyptě ad.
Literární odbor se vedle přednáškové a vydavatelské činnosti především soustřeďoval na revui Lumír. V širokém spektru tehdejšího členstva se vedle dykovského křídla (s K. M. Čapkem-Chodem, R. Medkem, Arne Novákem aj. ) prosazovali autoři čapkovské generace (J. Langer), ruralisté (J. Knap,J. Čarek),katoličtí autoři ( J. Durych, Z. Kalista) i spisovatelé demokratického středu (J. Kopta aj. )
Ani 2. světová válka činnost Besedy nezmařila. Velký rozvoj zaznamenal zejména hudební odbor (jako vůbec hudba se za protektorátu stala mocným projevem národní kulturní rezistence), činnost výtvarného odboru zase významně obohatili noví členové z řad Skupiny 42 J. Chalupecký, J. Kolář, J. Kotalík, F. Gross, F. Hudeček, K. Lhoták, J. Kainar, J. Hauková. Při výtvarném odboru vzniklo za války i Sdružení pro dramatickou tvorbu, v něž se vedle Alberta Pražáka, Ferdinanda Pujmana a Zdeňka Kalisty nejagilněji prosazoval Jiří Frejka, který se po válce zasloužil o vznik samostatného besedního dramatického odboru.
V krátkém období relativní svobody 1945-47 navázala úspěšně Umělecká beseda na své předválečné tradice. Získala prostory pražského Žofína, v němž mohla uvádět i velké mezinárodní výstavy, vydávala i nadále Život a Tempo, nově i literární revui Doba a po ní Listy pro umění a filozofii. V roce 1947 uspořádala poslední demokratickou konfrontaci všech českých literárních skupin. Pokračovala v linii svých úterků i dalších tradičních podniků. Únor 1948 přivodil konec besedních časopisů i mnoha dalších svobodných aktivit: nějakou dobu však ještě Beseda pořádala své výstavy a Úterky, fungovala i Matice. To se radikálně změnilo po roce 1951, kdy vyšel zákon o zákazu všech samosprávných spolků. Umělecká beseda však i ve velmi stísněných poměrech bojovala o holou existenci dál (mj. zásluhou starosty L. Vycpálka, skladatelů M. Kabeláče a K. Slavického, výtvarníků V. Bartovského, V. Boštíka, K. Lhotáka, spisovatelů J. Koláře, J. Weila, J. Weisse aj. ). Přežila ještě pokus o svou likvidaci v roce 1963, ale nástup normalizace již znamenal její definitivní konec. V roce 1972 byla přinucena k rozpuštění.
Nová kapitola jejích dějin se otevřela po listopadu 1989; svou obnovenou činnost zahájila v průběhu roku 1990.
Ve svých aktivitách navázala na nejpodstatnější rysy své činnosti z minulosti.
Vytvářet tolerantní a přátelské prostředí, v němž by se mohli ve svobodomyslném duchu setkávat umělci nejrůznějších disciplin a stylového zaměření, seznamovat se navzájem s výsledky své činnosti, ale i nacházet tu místo pro společenskou relaxaci.
Umělecká beseda je tak dnes jedním z mála evropských spolků, které sdružují umělce všech zaměření, výtvarníky, hudebníky i literáty, a které se přitom systematicky věnují vzájemným korespondencím jednotlivých uměleckých druhů, rozhodně je však v roce sto čtyřicátého výročí své existence nejstarším z nich.
Seznamovat veřejnost s výsledky uměleckého úsilí svých členů prostřednictvím výstav, hudebních prezentací (především v rámci obnovených Úterků), čtením z literárních novinek apod.
Jedním z podstatných aspektů v činnosti Besedy byl vždy důraz na etické (nemoralistické!) obsahy umělecké tvorby i na etiku tvůrce. Stejně tak bylo specifikou Besedy v jejích nejlepších obdobích propojování odvážných uměleckých výbojů navázaných na současný světový kontext s vědomím souvztažností s určitou domácí tradici, což ovšem nikdy nemělo znamenat pouhé konzervativní lpění na zděděných hodnotách, zejména pak na překonaných modelech sebestředného češství. Na oba tyto aspekty se rovněž snaží obnovená Umělecká beseda navázat a v nových kontextech je rozvíjet!

zdroj - www.umeleckabeseda.cz