František Anýž
* 1. 2. 1876, Nová Ves, Zaječov (Beroun), Česká republika (Czech Republic)
† 8. 10. 1934, Tatranská Polianka, Vysoké Tatry (Poprad), Slovensko (Slovakia)
designér, podnikatel, sochař, šperkař, medailér, kovolijec, cizelér
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: jo20000080481
poznámka:
Známý výtvarný umělec, precizní šperkař, cizelér a medailér - v první polovině 20.století proslulý a vynikající umělecký řemeslník a později moderní podnikatel v uměleckém průmyslu - je dnes znám spíše odborníkům.
-
uváděn jako Franta Anýž
* 1. 2. 1876 ve Svaté Dobrotivé (NK ČR)
založil firmu FA, později ZUKOV (nyní DOX)
23. 11. 1901 sňatek s Pavlou Schnirchovou (děti: Jaroslav, nar.1902, František, nar. 1903, Pavla,nar.1906, - + 1913
Ludmila, nar. 1909, Věra, nar.1915
1900 s Prokopem Nováčkem založil umělecký ateliér
květen 1902 na Moráni samostatná dílna
1905 nakladatelství Schroller ve Vídni vydalo repreyzentativní výběr realizovaných zkázek
1906 dílna v Senovážné ulici1910-1912 závod pro kovovýrobu v Holešovicích (pozdější ZUKOV)
účastnil se 1. sv. války, návrat v r. 1918
1924-1926 dána do provozu největší slévárna ve střední Evropě
1927 založenz filiálky v Brně, Ostravě, Teplicích a Bratislavě
1932 změna firmy na veřejně obchodní společnost
František Anýž
Návrhář šperků, prací v kovu a kůži a podnikatel. V letech 1889-1892 se učil v Komárovských železárnách, poté mezi léty 1892-1899 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliérech profesorů Celdy Kloučka a Emanuela Nováka. V roce 1900 díky stipendium města Prahy podnikl studijní cestu do Německa a Francie. Po absolutoriu si se spolužákem Prokopem Nováčkem založili Uměleckoprůmyslový ateliér pro dekorativní a umělecké práce v Praze, ale za dva roky se rozešli. V roce 1901 se oženil s Pavlínou Schirchovou. Následujícího roku začal budovat široce zaměřený závod na různá odvětví zpracování kovů. Pro řadu architektů a výtvarníků realizoval řadu rozsáhlých zakázek, například pro architekty Osvalda Polívku a Antonína Balšánka vyrobil vybavení Representačního domu města Prahy, podle návrhu prof. Franty provedl plastickou výzdobu Památníku míru u Slavkova nebo odlil dveře hlavního portálu sv. Víta navržené Španielem a Brunnerem. Ve 20. a 30. letech závod proslul výrobou osvětlovacích těles.
zdroj - www.moravska-galerie.cz
-
František Anýž, příjmením snad po francouzském vojákovi jménem Anige, se narodil na Hořovickém statku svých předků, jejž vlastnili snad od r.1630. Vynikal talentem a pílí na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (ateliér C. Kloučka a E. Nováka), takže zvládal většinu uměleckých řemesel. Neúnavným úsilím a organizačními schopnostmi se během desetiletí vypracoval z provozovatele dílny (založené 1902 v Praze) na majitele proslulého umělecko průmyslového závodu na zpracování kovů. Autorsky tvořil šperky, knižní vazby a umělecké kovové předměty historizujícího charakteru, později secesního. Jimi si vytvořil nezaměnitelný rukopis. Členství v Mánesu mu otevíralo mnohé kontakty s významnými sochaři a architekty, od nichž dostával prestižní zakázky. Precizními uměleckými pracemi z ušlechtilých kovů a škálou originálních svítidel si vydobyl věhlas v celé Evropě. Díla podle nákresů sochařů i architektů i vlastní návrhy mohl uplatnit v řadě významných staveb (např. ve Svatováclavské kapli a Chrámu sv. Víta, Anežském klášteře, Obecním domě v Praze, v muzeu v Hradci Králové a domě „Beránek“ v Náchodě ad.). Sňatek s neteří sochaře B. Schnircha mu otevřel cestu do společnosti a umožnil vybudovat moderní a účelný závod pro uměleckoprůmyslové kovové práce v Praze. Anýž rozšířil výrobní sortiment a malé série svítidel jako reakci na poptávku v důsledku elektrifikace (vzorkovny v Praze, Brně a v Teplicích jich nabízely celou řadu, stejně tak mistrovy lité drobné plastiky). Ve dvacátých letech umělcovy vlastní tvorby ubývá. Podnik se stále rozšiřuje, ale jeho poválečný osud je však spíše smutný: v r.1948 byl znárodněn, nově nazván „Zukov“ (do zač.90.let ve stejné sestavě i v počtu zaměstnanců) se výrobně zaměřil na kovové součástky do strojů, dokumentace byla zničena. V 90.letech je změněn na akciovou společnost, zabývá se komerčními výrobky. Rodině se nevrátil. Roku 1927 Franta Anýž oslavil 25 let svého podniku v prostorách Obecního domu (se všemi 148 zaměstnanci!).
-
Po vyučení modelářem a cizelérem v Komárovských železárnách byl vrchností doporučen k dalšímu studiu. 1892 -1899 studoval na Uměleckoprůmyslové škole (prof. Celda Kloučka - tříletá všeobecná přípravka, prof. Emanuel Novák umělecké zpracování kovů).1900 absolvoval na základě stipendia pražského magistrátu studijní cestu po Německu a do Paříže, kde navštívil Světovou výstavu. Po návratu do Prahy si zařídil první ateliér ve svém bytě v Žitné ulici. Spolu s cizelérem Prokopem Nováčkem založili v roce 1900 Umělecký ateliér pro průmyslové práce kovové v Táborské ulici. Po sňatku s Pavlou Schnirchovou koncem roku 1901, jejíž věno mu přineslo značnou finanční částku, mohl v roce 1902 přestěhovat svůj ateliér do ulice Na Moráni a rozšířit ho o další kovozpracovatelské obory. Roku 1906 firmu přestěhoval do Senovážné ulice, kde pracovalo již patnáct dělníků, vedle toho měl kolem třiceti externích spolupracovníků. Spolupracoval s celou řadou slavných architektů (Jan Kotěra, Antonín Balšánek, Osvald Polívka, Josef Fanta), realizoval velké komplexní zakázky (Obecní dům, Národní dům na Smíchově, Vinohradské divadlo, Velké divadlo v Plzni atd.), které zdobil kovovými mřížemi, lustry, kandelábry atd. zčásti podle svých vlastních návrhů. Mezi další významné zakázky patří stříbrný relikviář pro Svatovítský chrám v Praze nebo Ukřižování pro mohylu Míru u Slavkova. Stále větší část produkce představovaly svítidla jak do veřejných staveb, tak také do domácností. V roce 1910 koupil v Praze - Holešovicích pozemek v ulici U Průhonu č. 34, na kterém postavil moderně koncipovaný kovozpracující závod podle projektu pražského architekta Antonína Engela. Součástí stavby se posléze stal také ateliér a obytný dům. Rozvoj závodu byl přerušen 1. světovou válkou. Anýž narukoval v srpnu 1914 na ruskou frontu, kde byl již v zimě zajat. Nakazil se malárií a vzápětí byl jako válečný invalida vyměněn zpět do Rakouska. Koncem února 1918 se z války definitivně vrátil.
Po válce firmu zatíženou dluhy konsolidoval a obnovil výrobu, v níž začal převažovat široký sortiment svítidel, doplňovaný drobnou odlévanou uměleckou plastikou a užitnými uměleckými předměty. Na svítidlech pro domácnost spolupracovala jeho žena Pavla, která navrhovala a šila textilní součásti lamp do měšťanských interiérů. Tvorby zcela nových, účelových svítidel se od konce 20. let ujal jeho syn ing. Jaroslav Anýž. Tato moderní a tvarově jednoduchá a účelná svítidla velmi dobře doplňovala soudobé puristické a funkcionalistické interiéry. Pod označením IAS (Inženýr Anýž Světla) jich většinu navrhl sám Jaroslav Anýž.
Roku 1926 dokončil Franta Anýž u své továrny na ploše 300 m² stavbu slévárny, největší ve střední Evropě. Mohl v ní odlévat velké zakázky našich předních sochařů a architektů a takřka všechny významné bronzové plastiky a reliéfy. Byly zde realizovány četné sochy prezidenta Masaryka, socha prezidenta Wilsona, Myslbekova socha Krista pro Hannauerovu hrobku, Bílkova socha pro hrob Otokara Březiny, podle Vosmíkových modelů sochy zavraždění sv. Václava a českých patronů pro Starou Boleslav. Dále to byla také bronzová vrata do pražského Svatovítského chrámu podle návrhu sochaře Otakara Španiela, Paprsek Otakara Švece atd. Pro Josefa Gočára vyráběl kovové doplňky kostela sv. Václava ve Vršovicích včetně oltáře a velkého kříže. Pro Františka Roitha zase zhotovil veškeré kovové, výtvarně pojednané interiérové doplňky, svítidla, mříže, zábradlí a kryty radiátorů pro Městskou knihovnu v Praze a byt primátora, radnici a posléze i pro budovu Živnostenské banky na Příkopech (nyní ČNB).
Na počátku 30. let se na chodu Anýžovy továrny se také projevila krize. Po roce 1932 začal vyrábět na sklad, aby nemusel propouštět své kvalifikované dělníky. Roku 1932 převedl firmu na veřejnou obchodní rodinnou společnost a její název změnil na FRANTA ANÝŽ A SPOL. Na jejím řízení a provozu se začali podílel jeho synové Jaroslav a František i manžel jeho dcery. Jeho zdraví, podlomené válečným onemocněním (Basedowa nemoc), se začalo zhoršovat. Nemoci podlehl 8. října 1934 v sanatoriu v Tatranské Poliance .
Po jeho smrti pokračovala továrna v částečně omezeném provozu. Ještě koncem 30. let získala významné státní zakázky - bronzovou sochu generála Štefánika a velkého bronzového lva podle návrhu sochaře Bohumila Kafky k pomníku pro Bratislavu. Chod továrny byl opět přerušen válkou. I v té době v omezené míře pokračovalo lití uměleckých odlitků a dílů sériových svítidel. Jako mnoho ostatních, byla i firma Franta Anýž k 1. 3. 1948 znárodněna a začleněna do Závodů umělecké výroby - ZUKOV. V roce 1991 byla bývalá slévárna a přidružené provozy závodu ZUKOV zcela zrušeny. Dědicové Franty Anýže totiž neměli v rámci restitučního řízení nárok na vrácení majetku, a proto nemohli navázat na přerušenou tradici.
Marcel Fišer, podle textu Jany Pauly, socharstvi.info, 2013/04
František Anýž
zdroj: http://www.payne.cz/3xS43787/AnyzFrantisek2.jpg
