Jindřich Lenhart

* 6. 4. 1878, Nymburk (Nymburk), Česká republika (Czech Republic)
14. 9. 1955, Svatý Kopeček, Olomouc (Olomouc), Česká republika (Czech Republic)
malíř

 

národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Otce Kristiána, který byl zámečníkem na nádraží v Nymburku a předtím zřejmě na nádraží v Rabensburgu, ztratil v útlém věku a matka Barbora Anna se těžce protloukávala životem. Již v mládí začal malovat a kopírovat staré mistry a dostal zřejmě také první lekce krajinomalby od Mařákova žáka Václava Březiny, který v Nymburku nějaký čas maloval. Vyučil se lakýrníkem a natěračem, poté pracoval ve Vídni a v Praze a chodil tam do večerních malířských kurzů na Uměleckoprůmyslové škole. V srpnu roku 1902 zažádal v Nymburku o prominutí několika let do zletilosti, zřejmě aby se mohl oženit s Marií, rozenou Chábovou. Roku 1902 odešel do Velkého Týnce u Olomouce, kde namaloval divadelní dekorace pro tamní ochotnický spolek a po krátkém pobytu v Litovli si v květnu roku 1903 zažádal o povolení provozovat živnost v Olomouci a otevřel si zde dílnu. Ta se nejdřív nacházela na Pilten č. 18 (číslo popisné 533), kde Lenhart bydlel se svou manželkou Marií v podnájmu u Jakoba a Marie Vetešnikových. V roce 1913 už byl Lenhart jako natěrač a malíř písma uveden bydlištěm na Komenského ulici (tenkrát Laudonově třídě) č. 9 (popisné č. 79); majiteli domu byli Vojtěch a Anna Němečkovi. Kromě běžných natěračských zakázek pracoval Lenhart i pro divadla, veřejné místnosti, spolky a slavnosti a během tří let namaloval nejméně 24 divadelních výprav; kulisy maloval i pro první české divadlo v Olomouci, tzv. Voldánkovu Jednotu, ze které později vzniklo Stiborovo divadlo. Ve dvacátých letech vyučoval na pokračovací písmomalířské škole a ve spolupráci s odborným učitelem Eduardem Talafantem vydal roku 1927 obšírnou učebnici pro malířská řemesla. Jindřich Lenhart měl jako malíř-samouk s přijetím u olomoucké veřejnosti potíže, a proto nejdříve vystavoval pod pseudonymem. Poprvé v roce 1910 jako Jindřich Havlasa na VII. výstavě hodonínského Sdružení výtvarných umělců moravských (SVUM) v Olomouci. Po prozrazení pseudonymu mu však byla účast na dalších výstavách Sdružení zakázána. Jménem Eller byly označeny jeho obrazy na výstavě německé Společnosti přátel umění (Gesellschaft der Kunstfreunde in Olmütz) v roce 1919, nazvané „Deutsche Künstler aus der Tschecho-Slowakei“, která proběhla v sálech spolku v domě č. 5 na někdejším Masarykově náměstí ve dnech 23. listopadu až 15. prosince a byla prodloužena do 26. prosince. Totožnost anonyma zjistil dr. Mojžischek. Eller byl Lenhartovým sousedem v domě na Komenského ulici a s malířem byl na celé akci dopředu domluven. V Olomouci se Jindřich spřátelil s Karlem Wellnerem, profesorem kreslení na české reálce a bývalým studentem pražské Umělecko-průmyslové školy. S ním chodil často malovat do přírody v okolí Olomouce a učil se od něj technice kresby a malby. Wellner jej také upozornil na olomoucká zákoutí a uličky, které sám rád zvěčňoval v kresbě, malbě i grafice. Byl také činným uměleckým pracovníkem, do vzniky Klubu přátel umění v roce 1918 organizoval v Olomouci výstavy českých a slovenských výtvarnických spolků, např. Mánesa (1905), Skupiny slovenských maliarov (1906) nebo Sdružení výtvarných umělců moravských (1910, ve spolupráci s německou Společností přátel umění). S Lenhartem a dalšími přáteli připravoval již před první světovou válkou založení českého Klubu přátel umění v Olomouci, jeho snaha se však naplnila teprve po válce, roku 1918. Za války, zřejmě 16. srpna 1915, byl Jindřich odveden jako důstojnický sluha na frontu do Haliče a severní Itálie. Měl zde poměrně dost volného času, a tak se hojně věnoval kresbě a malbě krajin, které vystavil asi na jaře roku 1916 za krátkého pobytu v Olomouci v nakladatelství Promberger. Wellnerova příznivá kritika Lenharta alespoň částečně rehabilitovala v očích olomoucké veřejnosti. Z války si Lenhart přinesl domů zranění – granát mu v Itálii ustřelil kus brady, spodního rtu a jazyka. Toto zranění pak Jindřich maskoval vousem. Z fronty posílal Lenhart své rodině pohlednice, tzv. Feldpostkarty, které se zachovaly v soukromém majetku. Jsou na nich kresby lidí i krajin, jedna Jindřichova fotografie a krátké texty. Po skončení války se Lenhart opět zapojil do olomouckého kulturního dění. Druhého září 1918 vznikl v Olomouci Klub přátel umění (KPU), jehož členem se Lenhart stal. V říjnu 1919 byl dokonce zvolen členem výboru KPU. Druhého července 1921 se Klub přátel umění změnil na spolek podporující výhradně výtvarné umění. Lenhart se na chodu spolku aktivně podílel, podával praktické návrhy, spolupracoval při instalaci a propagaci výstav, pomáhal zvýšit prodej vstupenek na koncertní představení a získal velký počet členů KPU z řad olomouckých řemeslníků. Přesto docházelo mezi Lenhartem a některými členy KPU v těchto letech ke konfliktům, částečně kvůli tomu, že byl samouk, částečně kvůli jeho výbušné povaze. Poprvé rezignoval Lenhart na práci v KPU v dubnu 1920 poté, co mu byla vytýkána spolupráce při organizaci výstavy Václava Radimského, které se zvolené komité (Pelikán a Rek) vzdalo. Jindřich svou rezignaci později odvolal, ale definitivně z KPU vystoupil v prosinci 1921, protože jeho obrazy byly po vernisáži olomoucké výstavy spolku přemístěny na méně exponované místo. Rozpory mezi členy KPU a Lenhartem se ještě prohloubily, když se mu pražský Syndikát výtvarníků rozhodl přidělit na jaře 1927 uměleckou kvalifikaci. Ani celková situace spolku nebyla růžová, panovala velká rivalita a neshody mezi staršími a mladšími umělci a z toho důvodu byla zrušena i jarní výstava olomouckých výtvarníků. Spolek se však rozhodl situaci řešit svoláním společné schůze v květnu 1927 a výsledkem měnících se poměrů byla i žádost Jindřicha Lenharta o obnovení členství v KPU bez nároku na účast na výstavách. Se spolkem vystavoval až na olomoucké vánoční výstavě v roce 1934 a pak i v následujícím roce. V říjnu 1936 byla ve výstavních sálech KPU v Olomouci uspořádána souborná Lenhartova výstava, která byla příznivě přijata olomouckou veřejností i tiskem. Roku 1928 se Jindřich rozhodl plně se věnovat malířství a předal písmomalířskou dílnu svému synu Otakarovi. Svůj první ateliér měl na Nábřeží Přemyslovců, kde byly dřevěné dílny řemeslníků, druhý ateliér se nacházel ve Slovanském domě, kde měl i řemeslnickou dílnu a třetí ateliér získal roku 1942; ten se nacházel v Mlčochově ulici č. 6 blízko kostela sv. Václava. V tomto ateliéru později pracoval i jeho syn Karel. Soukromý ateliér měl i v podkroví domu na Letné (Krameriova ulice č. 31), kam se přestěhoval spolu se svou dílnou roku 1929. Jindřich Lenhart pracoval i pro známého olomouckého velkoobchodníka Josefa Andera, který u něj nechával malovat kulisy pro již zmíněnou Voldánkovu Jednotu i reklamní plakáty pro svůj obchod. Ander si Jindřicha natolik oblíbil, že jej roku 1925 vzal (zřejmě spolu s Jindřichovým synem Karlem) na cestu do Paříže, kde mohl Lenhart načerpat informace o aktuálním dění a poznat nejnovější malířské směry a osobnosti. Díky stykům s pražským prostředím a později i s umělci z Brna (Klub výtvarných umělců Aleš) a Ostravy (Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců) se Lenhartovy malířské obzory od poloviny třicátých let velmi rozšířily. Do čtyřčlenné jury, která měla vybírat obrazy na vánoční výstavu KPU v roce 1936, nebyl vybrán nikdo z členů hodonínského SVUM, který by podpořil tvorbu konzervativní části Klubu přátel umění. Proto někteří z členů spolku, např. František Hoplíček a Julius Pelikán, odřekli účast na výstavě pod záminkou, že neuznávají některé členy jury jako kvalifikované umělce. Naráželi tím na Jindřicha Lenharta a aféra byla dlouze propírána v olomouckém tisku. Konflikt vyústil ve snahu mladých umělců KPU oddělit se od spolku a vytvořit vlastní skupinu, orientující se na moderní umění. To se stalo 4. dubna 1937, kdy vznikla Skupina olomouckých výtvarníků (SOV), která pak vystavovala v Olomouci v podzimních termínech a zároveň se účastnila i vánočních výstav KPU. Ke Skupině se později přidal i Jindřich Lenhart. Ten s nimi vystavoval např. v březnu 1940 v Brně, v dubnu 1942 v Olomouci a v srpnu 1943 v Praze. V roce 1948, kdy došlo k rozpuštění všech uměleckých spolků kromě SVUM, Skupina (která se po válce přejmenovala na Skupinu moravských výtvarníků) zanikla. Roku 1923 začal Jindřich spolupracovat (díky svému domnělému nymburskému původu) se Sdružením výtvarných umělců severočeských, přejmenovaným v roce 1929 na Sdružení výtvarníků v Praze a v roce 1945 na Sdružení výtvarných umělců Purkyně. Po druhé světové válce byl Jindřich Lenhart Městským národním výborem v Moravské Třebové pověřen, aby zkonfiskoval obrazy místních Němců a vybral z nich ty, které pak byly umístěny v nově zřízené galerii. V dopise ze září 1945 malíř Místnímu národnímu výboru napsal, že ve skladišti, zřízeném pro tento účel, uložil asi 150 obrazů, z nichž 100 kusů spolu s kresbami a grafikou se hodí do sbírek vznikající galerie. Od počátku padesátých let trpěl Jindřich Lenhart srdeční chorobou, které nakonec podlehl 14. 9. 1955 při jednom ze svých častých výletů do lesů za Svatým Kopečkem u Olomouce. V těchto místech se dnes nachází pamětní deska.
Markéta Odehnalová, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, 2011/02

* NK ČR uvádí chybně - Narozen 06.04.1878 Nymburk
(kopie rodného listu Jindřicha Lenharta uvádí místo i datum narození; otcem byl Kristian Lenhart, katolík a zámečník v Rabensburgu, vlastní syn Johanna Lenharta a Anny; matkou Jindřicha Lenharta byla Barbora z Nymburku, katolička a vlastní dcera Anny Kordové)
zdroj - Markéta Odehnalová

Literatura
Bohuš Vybíral, Dvacet let českého umění výtvarného, in: Josef Král, Miloš Krátký, Monografie hlavního města Olomouce, Olomouc 1938
Jaroslav Pacák, Mladé umění na Hané – pět let Skupiny olomouckých výtvarníků (1937 – 1942), Olomouc 1942
Ivo Krsek, J. Lenhart, Zlín 1957
Jaroslav Petrů, Náčrtník periferií Jindřicha Lenharta, in: Studie Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově Umění a svět, Uměleckohistorický sborník, II. - III., Zlín 1959, s. 147 – 149
Jaromír Lakosil, Jindřich Lenhart, výběr z malířského díla (kat. Výst.), Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci 1980
Jaromír Lakosil, Výtvarné umění 20. století olomouckého regionu, Zprávy krajského Vlastivědného muzea v Olomouci 223, 1983, s. 1 – 10.
Josef Maliva, K jubileu malíře Jindřicha Lenharta, Kdy-kde-co v Olomouci 4, 1988, s. 34
Alena Schulzová, Kulturní působení výtvarného odboru Klubu přátel umění v Olomouci ve 20. letech 20. století, in: Historická Olomouc a její současné problémy VII, Olomouc 1989, s. 165 – 172
Blanka Konečná, Pokus o monografii regionálního výtvarníka 1. poloviny 20 století; z tvorby malíře Jindřicha Lenharta (diplomová práce), katedra výtvarné výchovy PdFUP, Olomouc 1989
Bohumil Smejkal, Olomouc v díle výtvarníků, in: Kdy-kde-co v Olomouci 2, 1995, s. 1
Markéta Odehnalová, Jindřich Lenhart, život a dílo, Olomouc 2009, diplomová práce na FFUP Olomouc, katedra dějin výtvarných umění

poznámka:
Někdy se jako místo narození uvádí Gross Jedlersdorf, Vídeň (Wien)