Alfons Maria Mucha

* 24. 7. 1860, Ivančice (Brno-venkov), Česká republika (Czech Republic)
14. 7. 1939, Praha, Česká republika (Czech Republic)
malíř, ilustrátor, grafik, pedagog

 

národnost: česká
pohlaví: muž

Alfons Maria Mucha
Slovanská epopej 1 - Slované v pravlasti Mezi turanskou knutou a gótským mečem
1910-1928


610 x 810 cm
Alfons Maria Mucha
Slovanská epopej 2 - Slavnost Svantovítova na Rujaně Když bozi válčí - spása v umění
1910-1928


610 x 810 cm
Alfons Maria Mucha
Slovanská epopej 3 - Zrušení nevolnictví na Rusi (1861) Svobodná práce - osnova národů
1914-1915


610 x 810 cm
Alfons Maria Mucha
Slovanská epopej 4 - Bratrská škola v Ivančicích Kolébka Bible kralické
1910-1928


610 x 810 cm
Alfons Maria Mucha
Slovanská epopej 6 - Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské (1412) Kouzlo slova - pravda vítězí
1919


610 x 810 cm

heslo:
Malíř, grafik a návrhář. Jako malíř bez profesionálního školení nastoupil patrně v roce 1880 do malířské dílny divadelních dekorací vídeňské firmy Kautský-Brioschi-Burghardt. V letech 1881-1882 působil na Moravě u Hraběte Khuena, pro kterého vyzdobil jídelnu zámku v Hrušovanech. 1883-1885 pracoval na jeho zámku Gandegg u Bolzana. Od roku 1885 studoval na mnichovské Akademii. 1887 odjel do Paříže, kde studoval rok na Akademii Julian. Od roku 1888 pracoval samostatně, živil se převážně ilustrátorskou prací pro pařížská nakladatelství a časopisy. V Paříži měl vlastní školu v ulici Grande Chaumière. 1900 se účastnil přípravy světové výstavy v Paříži. 1902 doprovázel Augusta Rodina při jeho návštěvě Čech, 1904 se poprvé vydal do Spojených států amerických. Střídavě působil v Americe a v Paříži. Ve Spojených státech byl činný jako malíř a pedagog. 1910 se vrátil do Prahy. Muchovo dílo představuje jeden z nejpříznačnějších projevů evropského secesního umění, pro které v Paříži kolem 1900 vznikla přezdívka Le styl Mucha. Bezprostředně vyjadřuje problematiku dvou epoch. Je zároveň vyvrcholením akademického malířství a jeho snad o veristický přepis skutečnosti i novou redukovanou strukturou, založenou na stylizaci a ornamentu. Současně dokončuje výboj salonního malířství 19. století a otevírá cestu masovému projevu. Vyjadřuje se esoterickou symbolikou i prostřednictvím emotivně komunikativních a masově sdělných symbolů. Spojením prvků českého umění, s jeho sklonem k lyričnosti i dobovým zaujetím pro lidové umění, a pařížské výtvarné kultury konce století nalezl Mucha svébytný projev, který sice nepředstavuje mezník či posun v proměnách struktur moderního umění, který je však hlubokou rezonancí doby označované Le Belle Epoque a jejím mytizujícím spolutvůrcem. Kromě ilustrace se zabýval malířstvím historických obrazů akademického aranžmá. Teprve ke konci 80. let začínají se v Muchově tvorbě projevovat náznaky proměny jeho projevu. Postupně se osamostatňuje linie jako autonomní dekorativní prvek a dosavadní alegorické vyjadřování přechází k symbolickým nápovědím. Muchova tvorba, citlivě reagující na mýty dobového života, byla připravena stát se účinným prostředkem masové komunikace. Příležitost k takovému projevu naskytla se Muchovi v zakázce plakátu pro inscenaci Gismondy v divadle Sarah Bernhardtové (1894). Tento plakát přinesl autorovi okamžitý úspěch a určil jeho další tvorbu, je to doba několika roků po polovině devadesátých let, kdy vznikla řada plakátů pro divadlo Sarah Bernhardtové (Dáma s kaméliemi, 1896, Lorenzaccio, 1896, Samaritánka, 1897, Médea, 1898 a další), plakáty pro Salon des Cents (1896-1897) ad. Z této doby pochází řada návrhů na dekorační grafické práce – panó Čtyři roční období (1896), Čtvero umění (1898), Květiny (1897), Denní doby (1898), Měsíce (1899) a řada návrhů pro viněty, kalendáře, divadelní programy, jídelní lístky, ilustrace a knižní grafika, z nich nejzajímavější jsou bohatě vypravené knihy Ilsea Princezna tripolská od Roberta des Fleurs (1897) a Otčenáš (1899), které vyšly v Paříži a o něco později v Praze. Všechny Muchovy práce z tohoto období nesou znaky stylu spojujícího prvky idealizujícího klasicismu s hybnou ornamentikou, tvořenou rytmy linií a arabeskami přírodních forem. V Muchově symbolice se odráží neklidná doba a její touha po nečasovosti přírodního mýtu. Kolem roku 1900 se jeho tvorba vyčerpává a začíná ztrácet kontakty se svou dobou. Práce pro Světovou výstavu (projekt stavby pavilónu člověka, malířská výzdoba pavilónu Bosny a Hercegoviny) a návrhy pro užité umění znamenají dokončení a vyznění Muchovy stylově jednotné tvorby. Mucha setrvával u svého projevu, který v opakování již ztrácel svou účinnost. V jeho malířské tvorbě se opět ve větší míře prosadila popisnost ve smyslu pokusu o prohloubení literární sdílnosti, v níž se autor navrací k ideám a mýtům historie člověka a národa. Po svém návratu do Čech 1910 věnoval se mýtu historie slovanských národů v cyklu dvaceti obrazů Slovanská epopej. Grafický design posledního Muchova období, věnovaný československým zakázkám (plakáty, známky, bankovky) využívá při zachování charakteristické Muchovy obrysové linie naturalistického detailu, literárního námětu a jeho sdílnost, aniž by dosáhl účinnosti prací před rokem 1900.
TV (Tomáš Vlček), Nová Encyklopedie českého výtvarného umění, Academia, Praha 1995, s. 536
-
Narodil se v Ivančicích v rodině soudního zřízence Ondřeje Muchy a jeho manželky Amálie rozené Malé. Měl dvě vlastní sestry, Annu a Andělu. Studoval na Slovanském gymnáziu v Brně, kde si přivydělával jako chrámový zpěvák v petrovském chlapeckém sboru. Po neúspěchu u přijímacích zkoušek na pražskou Akademii krátce pracoval jako písař u ivančického soudu. V této době připravoval ochotnická divadelní představení, maloval dekorace a plakáty, navrhoval pozvánky. Z roku 1875 pochází Muchova první známá přesně datovaná kresba, jedná se o pastel představující Janu z Arku na hranici.
Roku 1879 odchází do Vídně pracovat jako malíř divadelních dekorací do firmy Kautský-Brioschi-Burghardt. Poté odešel do Mikulova, kde maloval portréty místních obyvatel. Roku 1883 byl pozván hrabětem Khuen-Belassim k vytvoření dekorací interiérů zámku Emmahof či Emín nedaleko Hrušovan nad Jevišovkou. V roce 1885 odešel na akademii výtvarných umění do Mnichova (Akademie der Bildenden Künste München) a o dva roky později do Paříže na Julianovu akademii (Académie Julian), z níž však přešel na Colarossiho akademii (Académie Colarossi). Roku 1892 byl pověřen ilustrovat Scènes et épisodes de l'histoire d'Allemagne (Výjevy a epizody z německé historie) od Charlese Seignobose. K osudovému zlomu v jeho kariéře došlo roku 1894, když získal objednávku na plakát pro Sarah Bernhardtovou.
Nejslavnější Muchovo období nastalo kolem přelomu 19. a 20. století, kdy pracoval v Paříži. V roce 1906 se oženil s Marií Chytilovou a odjel do Spojených států, aby si vydělal na realizaci svého velkého snu, Slovanské epopeje. Dostalo se mu tam uvítání jako největšímu dekorativnímu umělci světa, přesto se toužil vrátit do vlasti. Stal se autorem prvních poštovních známek a bankovek samostatné Československé republiky. Mucha však nebyl pouze grafikem a tvůrcem světoznámých plakátů ve stylu art nouveau. Všestranným nadáním zasahoval do všech uměleckých oborů, sochařstvím počínaje a divadlem konče.
Mucha se stal známým jako umělec pracující v oboru užitého umění, kromě reklamních plakátů tvořil i návrhy obalů pro celou řadu spotřebních předmětů, maloval návrhy jídelních menu, kalendářů a dekorativních zástěn, doplňoval knihy svými ilustracemi, např. Otčenáš (Le Pater, 1899), navrhoval československé známky (mimo jiné vytvořil grafickou předlohu k první československé poštovní známce) i bankovky. Jeho tvorba zahrnuje návrhy interiérů, nádobí, šperků, ale i návrh okna v katedrále sv. Víta (1931) v Praze.
Alfons Mucha byl velkým vlastencem a celý život snil o realizaci cyklu velkoformátových obrazů Slovanská epopej, kterým chtěl shrnout dějiny Slovanského národa. Cyklus velkých pláten maloval na zámku Zbiroh od roku 1910. Epopej byla dokončena v roce 1928 a Muchův americký mecenáš Charles Crane ji věnoval Praze. Dříve byl tento cyklus k vidění na zámku v Moravském Krumlově, nyní je umístěn v Praze ve Veletržním paláci (výstava otevřena v květnu 2012).
Alfons Mucha byl také dobrým fotografem, který své snímky využíval jako předlohu při své malířské tvorbě, jeho snímky se tak kompozičně velmi podobají jeho slavným obrazům. Muchova dokumentace z cest z Ruska, z období před Říjnovou revolucí, tvořila důležité podklady právě pro cyklus Slovanská epopej. Když dostal od komisaře pařížské Světové výstavy v roce 1900 za úkol vyzdobit pavilon Bosny a Hercegoviny, vypravil se s fotoaparátem na Balkán a až poté začal malovat obří dekorativní panel (panó), které bylo dominantou vídeňské expozice. Je považován za zakladatele české školy klasického fotografického aktu.[7] Jeho fotografie jsou také součástí sbírky Fotografis, která byla představena na začátku roku 2009 v Praze.
Alfons Mucha zemřel v Praze 14. července 1939 po výslechu gestapem na zápal plic. Pochován je na hřbitově na Vyšehradě.
cs.wikipedia.org, 2013/03/03

poznámka:
Odkaz. forma
Mucha, A. M., 1860-1939
Mucha, Alfonz Maria, 1860-1939
Mucha, Alphonse, 1860-1939