1912: 100 let od otevření Obecního domu v Praze
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Obecní dům
termín: 2012/10/24 - 2013/01/31
poznámka:
neúplný seznam výtvarníků
Výstava a doprovodná kniha 1912, sto let od otevření Obecního domu v Praze, vznikala za poměrně neobvyklých podmínek. Časový horizont na její přípravu byl téměř sebevražedný, místo několika let jen několik měsíců. Jakkoli v letech 1997–2007 patřily výstavní prostory Obecního domu k nejvýznamnějším výstavním síním v Praze, v následujícím období svou výjimečnou pověst rychle ztratily. Potvrdilo se zde zcela jasně rčení, že dobré jméno se buduje dlouho, ale záhy ztrácí. Idea návratu k tomuto období, kdy Obecní dům představoval velké a významné výstavy, se hned od počátku setkala s velkým ohlasem. Díky tomu se podařilo poměrně záhy vytvořit skupinu spolupracovníků, z nichž řada s Obecním domem před rokem 2007 úzce spolupracovala. Jen díky jejich pochopení a ochotě se na celém projektu podílet umožnilo jeho realizaci.
Otázkou bylo především, jak sté výročí otevření Obecního domu prezentovat? Čím a jak takovou výstavu naplnit, aby přinesla i nový či odlišný pohled na dané téma? Důležitým faktem v těchto úvahách bylo i to, že historie Obecního domu byla již velice podrobně a kvalitně zpracována, což umožnilo přímo vycházet z předcházejících bádání. Ukázat na nové výstavě pouze známé studie, návrhy, architektonické kresby a modely se od počátku zdálo jako nedostatečné. Klíčem se ukázala skutečnost, že se na podzim roku 1912 ve výstavních prostorách Obecního domu souběžně uskutečnily i významné výstavy Skupiny výtvarných umělců a Uměleckého sdružení Sursum.
Na obou expozicích se tehdy v Obecním domě objevila díla, která dnes patří ke klíčovým příkladům domácího umění před první světovou válkou. Jan Zrzavý zde vystavoval významný obraz Melancholie, Josef Váchal své Vzývače ďábla, Emil Filla Utěšitele, Antonín Procházka Hamleta a v dalších příkladech bychom mohli dlouho pokračovat. Oba soubory dodnes pozoruhodným způsobem reflektují to podstatné z tehdejšího umění. Samozřejmě v té době vznikala i další významná díla, která se v Obecním domě tehdy neobjevila. Zejména tehdejší malby Bohumila Kubišty patří k zásadním obrazům své doby. Na výstavě Sursa se ostatně objevila Kubištova malá grafika. První výstavou, která v Obecním domě proběhla již na počátku roku 1912, byla společná expozice SVU Mánes, Jednoty výtvarných umělců a Skupiny výtvarných umělců. Různorodost této spolkové výstavy vedla řadu recenzentů k úvahám o zmatečnosti a chaosu soudobé výtvarné scény. Spektrum zastoupených autorů je opravdu velice široké, od radikálních kubistů po dnes zcela zapomenuté salonní akademiky.
Z pohledu počátku 21. století je však obtížné nějak zvýrazňovat či upřednostňovat některou ze zvolených cest. Smysluplnější je vidět dobové umění v jeho celku, v jeho názorové i formové bohatosti. Pro následný vývoj výtvarného umění měla své nezastupitelné místo tvorba umělců všech generací i názorů. Umění v českých zemích tehdy dokazovalo, že dosahuje pozoruhodných výsledků jak ve své revolučnosti, tak v dílech tradičních akademiků. Je zřejmé, že určitá názorová vyváženost spoluvytváří a následně výrazně ovlivňuje stav umělecké scény. Výjimečnost situace z roku 1912, ze setkání Františka Ženíška s Otto Gutfreundem, Rudolfa Adámka s Alfonsem Muchou, Františka Koblihy s Mikolášem Alšem či Jaroslava Horejce s Josefem Mařatkou, je podpořena bohatostí a velkou kvalitou těchto děl. Řada z nich dnes zdobí výstavní sály významných galerií a muzeí.
Taková mnohost a pestrost přirozeně inspiruje k co nejbohatšímu a nejpestřejšímu pohledu. Postupně tak krystalizovala i představa o textové části výstavy a o doprovodné knize, jako o jakémsi kaleidoskopu či mozaice roku 1912, který nebyl jen datem otevření Obecního domu v Praze, ale i celé řady dalších přelomových událostí. V průběhu přípravy jsme se rozhodli výstavu i knihu rozdělit do čtyř tematicky propojených celků, které by volně reflektovaly čtyři roční období. Jednotlivé celky jsou odděleny kalendárii, která připravil Filip Wittlich. Obrazově kalendária vycházejí z dobových reprodukcí z časopisu Český svět. Zdeněk Lukeš vybral reprezentativní ukázky spojené s architekturou Obecního domu, Josef Třeštík zpracoval část věnovanou hudbě spojené s rokem 1912, Michal Bregant a další pracovníci NFA připravili soubor filmů, které byly natočeny v Praze v roce 1912.
Výstava představuje více než sto obrazů, kreseb, grafik, soch, architektonických plánů a designových objektů od více než dvou desítek umělců.
Otto M. Urban
