Jiří Jílek
* 24. 1. 1925, Praha, Česká republika (Czech Republic)
† 14. 6. 1981, Sobotín (Šumperk), Česká republika (Czech Republic)
pedagog, básník, malíř, sochař
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: jn20000728265
VIAF: 52561078
Jiří Jílek
Studia na reálném gymnáziu v Českém Brodě nedokončil, v letech 1945-50 absolvoval v ateliéru sochaře Jana Laudy pražskou Akademii výtvarných umění. Když chtěl odejít z Prahy, požádal přítele, aby na mapě určil nějaké místo, volba padla na Sobotín v podhůří Jeseníků. Tady prožil dva zásadní zlomy, mezi roky 1965 a 1966 si plně uvědomil, jak těžce a neodvratně je nemocný (Bechtěrevova choroba mu znemožnila mnohá díla dokončit), a v roce 1968 ho zasáhla sovětská okupace. Pod tlakem dvojího neštěstí vznikla řada temných plastik - Pieta, Břemeno, Rekviem, Cháron, Plamen, Asrael, Diogenes, ve kterých osobní bolest splývá s tragedií národa. Kromě výtvarné tvorby se věnoval literatuře – psal básně, vzpomínky, úvahy o životě a umění, stovky dopisů. V polovině čtyřicátých let vytvořil v dílně Jaroslava Vondráčka mladšího v Kostelci nad Černými lesy soubor autorských keramik – (váz, mís, talířů, hrnků, džbánků), zdobených jistou malbou štětcem a vysokými reliéfy.
jih (Jiří Hůla, Archiv výtvarného umění)
-
Jílek je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze (1954-1960, ateliér Jana Laudy). Jeho práce, odrážející ve své podobě autorovu víru v očistnou sílu tvorby, charakterizuje celkově oproštěný a silně emotivní výraz. Utrpení či bolest, kterou vyjadřoval ve svých dřevěných plastikách, souviselo s autorovou osamělostí a zdravotním stavem. Inspiraci pro svá díla nacházel v přírodě, harmonii pak v antickém ideálu rovnováhy duše a těla (kalokagathia). Jílek často zobrazuje téma jedince osamělého ve společnosti a jako figuru zasazenou do pozadí biblických témat. V letech 1965-1968, kdy prožil zřejmě nejtěžší období svého života, vytvořil řadu temných plastik na téma rekviem, či piety; současně se v jeho díle objevuje i postava Charóna. Během 70. a 80. let nemění zdroje své tvorby, dále rozvíjí možnosti aktuálního zpodobení biblických a křesťanských témat.
JP (Jakub Potůček, Muzeum umění Olomouc, 2008)
-
Sochař a malíř, kterému bylo dáno vyjadřovat se stejně přesvědčivě i psaným slovem, směřoval celou svou bytostí vždy jaksi proti proudu. Jeho cesta byla odstředivá; na rozdíl od ostatních se centrům stále více vzdaloval. Z rodné Prahy do malého Českého Brodu, kde lákán okolní krajinou, v ní poznává sebe i přirozenější rytmus a řád – a definitivně volí život na vesnici. A tak, když se loučí s pražskou akademií, opouští navždy i město a odchází ještě dál, až do podhůří Jeseníků, do Sobotína. Tam jeho cestu dovršuje osud. Znehybňován nemocí prožívá svůj další život a uskutečňuje se v hluboké klauzuře samoty ateliéru.
Ve shodě s životní cestou zraje i Jílkovo dílo. Autor v něm s nikým nezápolí, nesleduje výtvarné tendence doby a souborněji vystavuje teprve na sklonku života. V pokoře řemeslníka, která nesnižuje, ale dává růst, nalézá harmonii v návratu ke kořenům. Je to adorace přírodních sil, pramenů vody, plodnosti země, co je mu obsahem, spolu s tématy obecně lidskými, jako je láska, zrození, tíha zápasu, utrpení a smrt. Vede tu rozhovor s antikou i s poselstvím biblickým.
Vše krystalizuje ve dvou, formálně i obsahově protilehlých řadách. Postihuje tak obě základní barvy života a obojí se přirozeně doplňuje. Jedna zahrnuje témata existenciální a formou dynamická, jeho tmavé, sumární plastiky: Pietu, Rekviem, Břemeno, Charóna, Plamen, Asraela, Diogena – a expresívní kresby zraněných Kentaurů, Pyrrhova vítězství a Zápasu Jákoba s andělem, do hmoty dřeva už nikdy neproměněné. Ta druhá a převažující je slunná, navzdory osudu smírem a souzněním prozářená. Je osvobodivá a celé dílo jí vrcholí. Sem patří přírodu ztělesňující Jezinky a Studánky, Fauni a Pomony, i téma Mateřství a jeho významný motiv pastorální, v obecné rovině vstřícnosti obsahem spřízněný s poselstvím Beethovenovým i výzvou Evangelií.
Malba spolu s kresbami sochy doprovází především ve chvílích, kdy ho namáhavá sochařská práce nad únosnou míru vyčerpávala. Texty byly jeho samomluvou. Byly zveřejněny teprve po smrti a knižně vydány až v roce 1999 v brněnském nakladatelství Host pod názvem „Stýskání mé je vývěr vod“. Kniha obsahuje výběr z dopisů, vzpomínkové sešity a básně, psané často na rubu nebo jen na útržcích papíru. To všechno je ale nedělitelnou výpovědí jeho života a vzájemně se prolíná. Nezávisle na obecném povědomí, a nejenom zde nebo v rámci doby a své generace, patří k hodnotám trvalým a nejcennějším. Pro mnohé stalo se setkání s ním zážitkem určujícím, a stálá expozice jeho soch, obrazů a kreseb v sousedství hlavního výstavního prostoru je v galerii měřítkem kvality práce pozvaných autorů.
Miroslav Koval (upravený text ze záložky černobílé monografie z roku 1993)
