Zdeněk Lorenc

* 12. 2. 1919, Praha, Česká republika (Czech Republic)
14. 10. 1999, Praha, Česká republika (Czech Republic)
spisovatel, básník, výtvarník, kritik, překladatel

 

národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Vyrostl v rodině poštovního úředníka. Obecnou školu vychodil v Praze-Žižkově, libeňské reálné gymnázium navštěvoval v letech 1930–1938. Ke konci středoškolských studií jej zajímalo divadlo: v roce 1937 spoluzaložil divadelní soubor U zelené růže (jediné představení v pražské Unitárii), byl rovněž hercem a recitátorem v Divadelním kolektivu mladých na Zbořenci (v rámci Svazu odborového studenstva) a v kolektivu Jiřího Veltruského. Roce 1938 začal studovat češtinu a francouzštinu na FF UK, po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 se dva roky učil knihkupeckým účetním v nakladatelství Melantrich. V roce 1942 krátce pracoval jako administrativní síla ve stavební kanceláři a v účtárně továrny Ostmarkwerke ve Kbelích. Od června téhož roku byl bez stálého zaměstnání. Ve funkci literárního tajemníka spolupracoval s Hanušem Jelínkem na přípravě české verze jeho třídílné Histoire de la littérature tcheque (Paříž 1933, česky nevyšlo). Po okupaci pokračoval v přerušených studiích na FF UK a souběžně byl v letech 1945–1946 tajemníkem měsíčníku Doba, vydávaného Uměleckou besedou, pro niž zpracovával Knihu protokolů literárního odboru Umělecké besedy v letech 1878–1887. Studia však nedokončil a v roce 1946 se stal tajemníkem publikační komise ministerstva informací a osvěty. Poté, co byl roku 1950 z politických důvodů propuštěn, pracoval nejprve ve sklárně v Bílině, od září 1951 jako učitel v Praze-Smíchově. V únoru 1952 byl zatčen a vyšetřován Státní bezpečností, po roce zproštěn obžaloby a propuštěn (rehabilitován 1968), avšak do roku 1959 nesměl publikovat. Od července 1952 pracoval převážně jako soustružník v pražských podnicích. V roce 1965 se stal spisovatelem a překladatelem z povolání, když však na začátku 70. let opět ztratil možnost publikovat, živil se od roku 1971 jako železář a svářeč. Po odchodu do důchodu v roce 1980 pracoval jako vrátný (1981–1986).
Básně, prózy a literární kritiky uveřejnil Lorenc poprvé v Programu D 41, poté v Mladých arších, Době, Pochodu, Generaci, Mladé frontě, Literárních novinách, My 46, Kytici, Listech (1947 zde překlad Jeana-Paula Sartra Existencialismus je humanismem, Intimita), Programu D 47, Kvartu, Plameni, v týdeníku Listy(1969); po roce 1990 v Tvaru, Ateliéru, Jarmarku umění aj. Účastnil se řady sborníků a antologií sci-fi povídek, na antologiích z francouzské poezie se podílel též jako překladatel. Po válce krátce redigoval překladatelskou edici Pohled do myšlenek a knih (1945–1946, vydával pražský antikvář K. Marel v Mladé Boleslavi) a spoluredigoval Mladé archy1948–1949). Lorencovy texty byly otištěny v samizdatových sbornících Ještě léto (1974), Volné sebrání 2 (1974, ed. Ludvík Kundera), Volné sebrání 4 (1974, ed. Ludvík Kundera), Básníci a samotáři (1984, eds. O. Fibich, J. Brixi). Užíval šifer ZL a ZLO, pseudonymů Melchior (divadlo U zelené růže) a Jaroslav Jirkal.
Již na konci 30. let se Lorenc sblížil s představiteli literárního a výtvarného surrealismu; v roce 1946 se jako zástupce tzv. mladších surrealistů stává členem Skupiny Ra. Jeho tehdejší básnická tvorba je ale postuláty ortodoxní surrealistické estetiky ovlivněna pouze zčásti a osou jeho prvních sbírek je spíše apologie romantismu, romantiky a lyrismu jako životní i umělecké filozofie (esej Romantismus 20. století). Pro Lorencovy verše je charakteristické utváření básnického univerza, v němž se prostupuje vnější životní realita s podvědomím lidského nitra (Trojstěžník, Vodnář v Blížencích, Plavba). Průřezem autorovy tvorby z let 1948–1963 je sbírka Za zády, zachycující jeho úsilí nalézt v rozsáhlých, leč vědomě fragmentárních básnických skladbách možnost nové komunikativní varianty surrealismu. V 70. letech Lorenc přestává poezii psát, v jeho pozdějších textech postupně nad lyrizací vítězí konkrétnost básnického gesta, expresivita záznamů asociací a subjektivní mozaika historických detailů a individuálních reflexí (Sladké vánoce mým mrtvým, Prabásně, Paňák na zdi). V básnické skladbě Romantismus XX. století aneb Márinka od parchantů kombinuje máchovské motivy s uvolněnou surrealistickou obrazností. Navazuje zde na své dřívější texty vycházející z osobitého chápání romantismu nikoli jako uměleckého a myšlenkového proudu, ale jako revolty a protestu proti jakékoli podobě nesvobody člověka a dehumanizace světa a zároveň jako razantního vyjádření vůle k indivudualismu. Básnické texty vycházající z takto chápané ideje romantismu shrnuje kniha Nocležna pro romantismy. Částečný vhled do rozsáhlé literární pozůstalosti Zdeňka Lorence poskytuje soubor Pít z kterékoli strany, jenž obsahuje převážně dosud nepublikované básně z přelomu čtyřicátých a padesátých let. – Lorencova tvorba prozaická tlumočí svět plný tajemství a záhadných psychologických jevů; odkazuje více k spirituální a psychologické próze 30. let než k surrealistické beletrii. Již novelistický triptych Kardinálská vesnice uvádí čtenáře do prostředí tajuplných postav, do sféry nepojmenovatelných duševních hnutí, přičemž konkrétní děje se odehrávají v přízračném a neznámém psychologickém časoprostoru. Novela Hodina pětadvacátá spojuje tradiční motiv lidské neviditelnosti s existenciální retrospektivou subjektivního lidského osudu a s ponorem do hlubin podvědomí. V experimentální próze s kriminální zápletkou Dutá lampa se snaží postihnout iracionální psychologická hnutí a jejich důsledky pro konkrétní chování postav. Motiv konfrontace dvou odlišných civilizací a protichůdných psychologií postav zosobňujících znepřátelené světy zpracoval Lorenc v romanticky komponovaných historických příbězích z Jižní Ameriky, zachycujících první setkání conquistadora Pizarra s říší Inků (Virakoča) či osudy španělských námořníků mezi Indiány (Víno mrtvého muže).