Max Dvořák
* 14. 6. 1874, Roudnice nad Labem (Litoměřice), Česká republika (Czech Republic)
† 8. 2. 1921, Hrušovany nad Jevišovkou (Znojmo), Česká republika (Czech Republic)
historik umění, vysokoškolský pedagog
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: jk01030174
poznámka:
zaměřen na umění středověku, renesance, manýrismu
Max Dvořák
+ Hrušovany nad Jevišovkou
příručka Katechismus der Denkmalpflege se stala prvním shrnutím zásad památkové discipliny jako vědeckého oboru
Max Dvořák narodil v Roudnici nad Labem, kde jeho otec i dědeček byli archiváři knížat Lobkoviců a spravovali jejich mimořádně cenný archiv. Max Dvořák předurčený ke stejnému povolání odešel na českou univerzitu do Prahy, kde studoval historii u profesorů Jaroslava Golla, Antonína Rezka a Josefa Emlera. Nejvíce jej zaujalo pojetí historie profesora Golla, přísně objektivní, důsledně opřené o studium a kritiku pramenů, nazírající historickou látku v celé šíři vzájemných vztahů, včetně historie umění. Na Institutu pro rakouský dějepis, který Dvořák navštěvoval od r. 1894, přednášel dějiny umění Franz Wickhoff, profesor vídeňské univerzity a ředitel uměleckohistorického ústavu. Jeho vliv byl tak silný, že se Dvořák "zpronevěřil své první lásce" - historii - a rozhodl se zcela věnovat dějinám umění. Vzdal se zajištěného místa v roudnickém archivu a stal se Wickhoffovým asistentem. Jeho kariéra pak rychle stoupala: v 25 letech byl univerzitním asistentem, v 28ti docentem, v 31 letech mimořádným a řádným profesorem dějin umění v 35. Patnáct let pracoval společně s Wickhoffem a poměr učitele a žáka se mezitím změnil v poměr přátelský, ba i synovský, neboť bezdětný Wickhoff v něm spatřoval svého nástupce.
Max Dvořák proti starším teoriím o vzestupu a úpadku v umění prosazoval Wickhoffovo pojetí umění jako neustálého vývoje a hledání. Takzvaná úpadková období vysvětloval jako vědomé vzdání se dosažených vymožeností ve prospěch nového vývoje, jako překonávání ustrnulých konvencí. Tím přispíval k znovuobje-vení zapomenutých a dosud zavrhovaných období. Je to zřetelné zejména v případě uznání hodnot manýrismu a při jeho prosazení jako samostatného slohového fenoménu. V dílech tohoto nešťastně pojmenovaného uměleckého směru nalezl zdroj velké duchovní krásy. Jedna z velkých tezí, které Max Dvořák v teorii i praxi prosazoval, byla, že popis a kritika uměleckých děl musí vycházet z vhodných uměleckých měřítek, plynoucích z ducha doby a z díla samého. Hodnotil díla podle toho, o co umění v té době usilovalo a čeho již dosáhlo, přičemž si uvědomoval, že nelze všude nasadit jednotný metr. Současně Max Dvořák ostře odmítal hodnocení výtvarných děl podle stupně věrnosti zobrazeného objektu. Jím zpracovaná příručka Katechismus der Denkmalpflege se stala prvním shrnutím zásad památkové discipliny jako vědeckého oboruProto není divu, že si jej jako teoretika pochopitelně nevážila doba převládajícího socialistického realismu. Je však s podivem, že jsme k němu ani později nenašli alespoň pěšinku.
Přitom zanevřely Čechy na Dvořáka, nikoliv on na Čechy. Ještě v roce 1904 usiloval o místo v Praze, ale po Wickhoffově smrti se cítil povinen pokračoval v jeho práci, a to v Praze nebylo možné. Šusta zval svého přítele ze studií do Prahy i po vzniku československého státu. Jenže Dvořák obdržel pozvání v situaci, kdy v Rakousku mohli být státními úředníky jen lidé německé národnosti. Hrozil mu tedy vyhazov z univerzity, ale jeho kolegové a žáci se proti tomu energicky vzepřeli. V takové chvíli Dvořák považoval za nevhodné odejít a raději přijal rakouské státní občanství. Pak jej na zámku hraběte Kühna v Hrušovanech zastihla uprostřed práce v pouhých 46 letech náhlá a nečekaná smrt.
