Bohuslav Balbín
* 3. 12. 1621, Hradec Králové (Hradec Králové), Česká republika (Czech Republic)
† 29. 11. 1688, Praha, Česká republika (Czech Republic)
pedagog, básník, historik, jezuita
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: jk01010633
poznámka:
Odkaz. forma
Balbín z Orličné, Bohuslav Ludvík Alois, 1621-1688
syn pardubického purkrabího Lukáše Balbína
* NK - 1.12.1961
+ NK - 29.11-1688
www.klatovy.cz, cs.wikipedia.org - * 3.12.1961, + 28.11.1921
Bohuslav Balbín
Narodil se jako benjamínek v početné, ale nezámožné rodině měšťanského šlechtice Lukáše Balbína z Vorličné. Ten zemřel krátce po narození svého nejmladšího. Rodiny se ujal pan Ota Oppensdorfer a poskytl jí azyl na zámku v Častolovicích. Malý Bohuslav vyrůstal v prostředí až exaltované zbožnosti, zejména mariánského kultu (když vyvázl z několika vážných nemocí, matka ho zasvětila staroboleslavské Bohorodičce). Druhým určujícím momentem budoucí životní dráhy malého Balbína byl jeho zájem o české dějiny. Překvapivě brzy se naučil číst a údajně už v sedmi letech přečetl Kroniku českou Václava Hájka z Libočan. V devíti letech nastoupil do školy k benediktinům v Broumově, od roku 1631 pokračoval v jezuitských školách (Jičín, Praha, Olomouc, Brno, Kladsko a znovu Praha). V 15 letech vstoupil do jezuitského řádu. Dvouletý noviciát si odbýval v Brně. Studoval klasické jazyky, literaturu a filozofii, prohluboval se jeho zájem o české dějiny, k nimž si začal shromažďovat materiály. Sedmnáctiletý složil první řeholní sliby chudoby, poslušnosti a čistoty. Od roku 1639 pokračoval v pražském Klementinu ve studiích filozofie, která ukončil doktorátem. V roce 1642 provázel na cestách po Čechách španělského jezuitu Rodriga Arriagu, který přijel do Prahy učit teologii. Mladý Balbín tak poznal známá, neznámá i pamětihodná místa českých zemí, z knihoven a archivů získal mnoho materiálu, který se pak stal cenným podkladem pro jeho historickou práci. Po získání bakalářského titulu v roce 1645 učil na jezuitských školách v Praze a Třeboni, v letech 1646 -50 dál studoval teologii. Kněžské svěcení získal v roce 1649. Krátce předtím skončila třicetiletá válka. Poznamenala Balbínův život důležitou epizodou, která ovlivnila jeho budoucí činnost: Společně se studentskou legií bránil proti Švédům pravobřežní předpolí Karlova mostu a utrpěl dokonce zranění. Jako čerstvý kněz působil pak Balbín jako misionář v různých českých krajích. Přestože si vedl úspěšně (podle vlastních slov přivedl ke katolické víře několik stovek lidí), byl příliš mírný a byla mu tedy raději určena pedagogická dráha. Od roku 1653 učil na jezuitských gymnáziích v Kladsku, Praze, Českém Krumlově, Brně, Jičíně a Jindřichově Hradci. Byl výborným a oblíbeným učitelem, pro praktickou výuku rétoriky napsal i několik divadelních her a později i učebnice teorie řečnictví (Otázky řečnictví, 1677, Traktát o zvelebení řečnictví, 1688). Na místech svého misionářského i pedagogického působení sbíral neúnavně materiál k historii i současnému stavu Čech. Zachránil přitom mnoho starých českých knih i jiných písemných památek. Napsal v té době tři historické práce o mariánských poutních místech: kladské Vartě, Svaté Hoře u Příbrami a roku 1658 o Tuřanech u Brna – Diva Turzanensis (Panna tuřanská), v němž popsal legendu o zjevení Panny Marie sedící v trní na místě, kde byl potom vybudován proslulý poutní kostel. Za svého brněnského pobytu se také zajímal o prozkoumání Moravského krasu a jeskyní Křtinského údolí. Roku 1661 byla Balbínovi náhle a striktně pedagogická činnost zakázána. Podle starší literatury bylo důvodem výhradně Balbínovo vlastenecké působení mezi žáky, přílišný příklon k češství a možná nedostatek řeholní pravověrnosti. Hlavní příčinou však zřejmě byly mravnostní poklesky ve vztahu k mladistvým svěřencům. Balbín byl vyslán, aby jako historik sepsal dějiny české provincie jezuitského řádu. Vystřídal několik míst pobytu, než mu byl konečně roku 1677 povolen návrat do Prahy. Diskvalifikace v osobním životě měla i pozitivní stránky, umožnila Balbínovi plné soustředění na historickou práci. Dějiny provincie sice nedokončil, zato pilně pokračoval v průzkumu knihoven, archivů a různých památek. Hlavní cíl svého úsilí viděl ve velkém souborném díle o českých dějinách. Přípravou k němu byl Výtah z dějin českých aneb historie staroboleslavská (Epitome historica Rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis). Dokončil jej v roce 1669, po církevní cenzuře jej předal do tisku, ten byl ale na zákrok purkrabího Ignáce Bořity z Martinic zastaven. Balbín pak o vydání po léta bojoval s cenzurou. (Vyšel roku 1677 díky přičinění Balbínových šlechtických přátel i na přímý zásah císaře). Balbín byl mezitím přeložen do Klatov. V tamním „vyhnanství“ napsal roztrpčený Balbín své nejproslulejší a dodnes asi nejznámější dílo Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (s výmluvným podtitulem Stručná, ale pravdivá rozprava o kdysi šťastném, nyní však přežalostném stavu Království českého). Vyšla latinsky o sto let později, česky až roku 1896. Balbín dal ve spisku průchod svému vlastenectví, lásce k českému jazyku, silnému slovanskému povědomí i českému státoprávnímu cítění. Od roku 1679 začal Balbín uskutečňovat svůj životní záměr a vydávat svou nejrozsáhlejší práci, Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellanea historiae Regni Bohemiae). V té době už přestal uvažovat o syntetickém zpracování obsáhlých českých dějin a obrovský shromážděný materiál vycházel v tématických řadách. Měla to být vlastně dvacetidílná vlastivěda, faktograficky nesmírně bohatá (přírodní a geografické poměry země, osídlení, zvyky a jazyk, dějiny farností, životopisy českých světců a mučedníků, biskupů, panovníků, genealogie šlechtických rodů). Za Balbínova života vyšlo osm knih první dekády a první dvě knihy dekády druhé Z nich Bohemia docta (Učené Čechy) je mimo jiné prvním slovníkem českých literátů, učenců a umělců . V knize Svaté Čechy (1682) shromáždil zprávy o 134 českých světcích , blahoslavených a mučednících. Zvláštní pozornost a péči, byť dobově nekritickou, věnoval Janu Nepomuckému. Napsal jeho reprezentativní životopis, vytvořený ze shromážděných existujících pramenů, pověstí i lidových podání. Jezuité jej pak přeložili do několika jazyků. V gigantické práci, v níž se osvědčil i jako výborný stylista, byl Balbín zastaven chorobami. Přicházela slepota, po záchvatu mrtvice byl schopen psát jen levou rukou, po druhé mrtvici mohl už jen diktovat. Přesto vytrvale pracoval až do smrti. Je pochován u sv. Salvátora v Praze.
Bohuslav Balbín se ve svém své neuvěřitelně obsáhlém historickém, vlastivědném i literárním díle zařadil mezi přední obránce vlastního jazyka a národnosti. V těžkých dobách pomohlo k udržení a zachování znalosti české historie. Inspiroval k historickým pracem řadu následovníků. Obrovské množství shromážděného materiálu o českých zemích Balbínovy doby i obdobích před ním se stalo základem osvícenského a obrozeneckého dějepisu. Jeho brněnské působení připomíná pamětní deska v tuřanském kostele a po něm pojmenovaná ulice v Židenicích. Jeho jméno nese i artéský pramen kvalitní pitné vody v Brněnských Ivanovicích.
zdroj - www.brno.cz
