Zbyněk Havlíček
* 22. 5. 1922, Jilemnice (Semily), Česká republika (Czech Republic)
† 7. 1. 1969, Praha, Česká republika (Czech Republic)
překladatel, básník, psychoanalytik, surrealista
národnost: česká
pohlaví: muž
NK AUT: jk01040359
poznámka:
Autor básnických sbírek Meteory, Robinson bez moře, aj., práce v oboru (např. Princip imaginace).
Zbyněk Havlíček
Syn prozaika Jaroslava Havlíčka (1896–1943), bratranec básníka Karla Šebka (1941–1995). Vyrůstal na pražském Spořilově; navštěvoval gymnázium v Praze-Vršovicích a následně v Michli, kde v roce 1941 maturoval; poté vzhledem k uzavření vysokých škol absolvoval jednoroční studium na knihovnické škole. Na jaře 1943 utvořil společně s Robertem Kalivodou, Rudolfem Altschulem, Liborem Fárou a Františkem Jůzkem okruh „spořilovských surrealistů“. Za války rovněž navázal kontakty s Karlem Teigem (později ukončené roztržkou kvůli neshodě nad Havlíčkovým překladem Nadeauových Dějin surrealismu), po válce se seznámil s Jindřichem Heislerem, Toyen, Vratislavem Effenbergerem a Závišem Kalandrou; inspirativní přátelství jej poutalo k básníku Karlu Hynkovi, byl v kontaktu také s autory budoucí strojopisné Edice Půlnoc. V letech 1945–1950 studoval na FF UK psychologii a estetiku, posléze též filozofii, za závěrečnou kvalifikační práci Skutečnost snu mu ovšem byl udělen titul PhDr. až v roce 1991 in memoriam. Od jara do léta 1947 žil o samotě v chatě na šumavské hoře Svaroh, od září do října téhož roku podnikl s Čestmírem Kafkou cestu do Finska. Pracoval jako klinický psycholog a psychoterapeut v psychiatrickém ústavu v Dobřanech u Plzně (od roku 1951, zde osudové setkání s Evou Prusíkovou, manželkou tamějšího internisty Karla Prusíka), a dále na psychiatrickém oddělení fakultní nemocnice v Sadské u Prahy (od roku 1964), kde se věnoval experimentům spojeným s intoxikací LSD. V polovině padesátých let obnovil kontakty se surrealistickou skupinou kolem Vratislava Effenbergera, v letech šedesátých se stal členem tzv. psychoanalytické skupiny. Zemřel na leukémii.
Poezii psal Havlíček již od roku 1939, během svého života však publikoval pouze sporadicky, převážně teoreticky zaměřené stati a polemiky (mj. v časopisech Vesmír, Československá psychiatrie, Plamen). Básně poprvé otiskl až v Orientaci (1966) a v Literárních listech (1968); ve Světové literatuře vyšly roku 1967 rozsáhlé ukázky z jeho překladů surrealistických dokumentů a poezie (mj. básní ze sbírky Georgese Hugneta Sedmá strana kostky). Ukázky z jeho díla uveřejněné v revui Analogon, v časopisu Universita Karlova a ve sborníku UDS / Surrealistické východisko 1938–1968 vyšly roku 1969 již posmrtně. Později byly Havlíčkovy texty tištěny až po roce 1989 v Tvaru, Lidových novinách, Tvorbě, Metropolitním Telegrafu a Hostu (v č. 3/1998 sb. Levou rukou, ed. J. Typlt). Rozsáhlý tematický blok věnoval Havlíčkovi časopis Souvislosti (č. 3/2010), kromě reflexí jeho díla byly zařazeny i ukázky z jeho básnické tvorby, rukopisných sešitů a deníků.
Havlíček se příležitostně účastnil samizdatových projektů: v roce 1951 publikoval ve třech exemplářích česko-francouzské vydání svého básnického díla Kabinet doktora Caligariho (francouzský překlad pořídila Anna Fárová, jejíž manžel Libor Fára svazek graficky upravil a doprovodil ilustracemi), v roce 1960 vznikly dva opisy sbírky Lístky do památníku – Verše pro malou If. Havlíček též přispěl do ineditních sborníků Objekt 3 (1958), Objekt 4 (1960) a Objekt 5 (1962) a byl zastoupen v magnetofonové přehlídce surrealistické a experimentální poezie Antologie 1962. Po Havlíčkově smrti věnoval soustředěnou ediční pozornost jeho dílu Vratislav Effenberger; k ohlášeným knižním vydáním nedošlo, v roce 1979 však týž editor vydal v samizdatové edici Jaromíra Ptáčka průřez Havlíčkovou básnickou tvorbou a esejistikou Dialektika poezie a revoluce (1982 reeditováno v samizdatové edici Surrealistické skupiny Studijní materiály a dokumentace) a jeho diplomovou práci Skutečnost snu, nerealizován zde zůstal již připravený výbor z teoretických prací Princip imaginace. Desáté výročí Havlíčkova úmrtí připomněl v témže roce sborník Zbyněk Havlíček 1922–1969. "Speleolog v hlubinách nevědomí" (smz. 1979, ed. S. Dvorský ve spolupráci s F. Jůzkem), pásmo vzpomínkových textů autorových přátel, přetištěné oficiálně jako dokumentární příloha souborného vydání autorových teoretických statí a esejů (Skutečnost snu, 2003). Samizdatových vydání se Havlíčkovy texty dočkaly i mimo surrealistický okruh: v edici Popelnice vyšla sbírka Miluji, tedy jsem a esej Princip imaginace (společně v roce 1979), sbírka Meteory a básnická skladba Útěky z katastrof (obojí v smz. edici Ilji Matouše). Později byly Havlíčkovy texty zařazeny také do samizdatových sborníků Básníci a samotáři (1984, eds. O. Fibich, J. Brixi) a Pražský surrealismus (ed. V. Kolinger). Roku 1986 dokončil Pavel Čepický strojopisný soubor Zbyněk Havlíček: Poezie, který se stal východiskem prvního oficiálního vydání Havlíčkova básnického díla Otevřít po mé smrti (1994), připraveného Jiřím Brabcem.
Kromě vlastní tvorby se Havlíček věnoval také překladům autorů surrealistické orientace. Již v roce 1946 vznikl pro nakladatelství Girgal překlad Nadeauových Dějin surrealismu, sazba knihy však byla v roce 1948 rozmetána. K opětovnému pokusu vydat toto dílo došlo koncem šedesátých let v nakladatelství Obelisk, nakonec však bylo v roce 1972 realizováno pouze tzv. studijní vydání (náklad 100 ks, z nichž většina skončila ve stoupě). Toto vydání se později šířilo v samizdatových přepisech, v úplné podobě (tedy včetně Havlíčkova doslovu a rozsáhlého oddílu dokumentů) se však publikace dočkala knižního vydání až v roce 1994. Havlíčkovy překlady byly také zařazeny do samizdatového sborníku Zlato času (ed. V. Zadrobílek). V rukopisech dosud zůstávají Havlíčkovy povídky a deníkové zápisky, stejně jako záznamy snů, dosud ojediněle publikované časopisecky (Tvar). Používal pseudonym Tau.
V surrealistické poezii Zbyňka Havlíčka bezprostředně rezonovaly podněty obraznosti básnického díla André Bretona a kriticko-paranoické metody Salvadora Daliho; v konfrontaci s dobovými a hlubinně psychologickými zdroji byla ovšem tato inspirace přetavena do zcela svébytné podoby. Poetika jeho prvních veršů a básnických cyklů vyrůstala z kultu imaginace, suverénního umění metafory, všemocnosti snu a touhy (Menhiry, 1943, vydání zamítnuto; Zem zemřít, 1945; Meteory, 1944; Odvahu!, 1946, vydání 1948 zakázáno; Samotáři financují hru, 1947; Robinson bez moře, 1947; Karlotta plove prsa, 1947, Suomi, 1947). Už tehdy jeho tvorbu doprovázel silný erotický akcent, jenž mohl ústit až do užívání sexuálně explicitních vulgarismů (Levou rukou, 1948). V dalších autorových skladbách a cyklech, vznikajících v ústraní na začátku padesátých let a šířených v opisech, jsou romantické postuláty programově konfrontovány se společenskou realitou. Skutečnost světa umění, světa každodenního i oblast snu se střetávají s brutalitou politiky (Kabinet dra Caligariho, 1951; Stalinská epocha, 1951; Karlotta menstruuje, 1951; Tse-Tse, 1951; Způsob šedesátý třetí, 1951; sbírka sentencí a aforismů Prolegomena poezie, 1951, aj.). Po sedmileté odmlce, příležitostně vyplňované psaním privátní milostné lyriky (Lístky do památníku – Verše pro malou If, 1954–60), se k surrealistické poezii vrátil sbírkou Miluji, tedy jsem (1958, připravované vydání stejnojmenného souboru 1969 znemožněno). Usiloval v ní o symbiózu erotických motivů a politických a psychologických reálií moderní doby a v tomto duchu rozvíjel metaforu lásky jako destruktivního a sebedestruktivního aktu. Ve smyslově naléhavých, rozjitřených metaforách dospíval až k zpovědní imaginativní lyrice (mj. ve skladbách a básnických cyklech Tvůj klín nivelizační značka kam sahala má hlava při poslední povodni, 1960; Referát k mezinárodní situaci, 1960; Plivnutí na prapor, 1962; Izraelské plavky, 1962; Útěky z katastrof, 1962; Z malého testamentu, 1962; Otevřít po mé smrti, 1963-64; Pekingský hematom, 1966), místy s otevřeně sebereflexivním či autobiografickým obsahem (List z deníku, 1961; Žiji život a píši báseň, 1961). Vypjatě imaginativní ráz nesou i některé listy jeho intimní korespondence psané v průběhu šedesátých let (knižně ve svazku Zbyněk Havlíček: Dopisy Evě / Eva Prusíková: Dopisy Zbyňkovi, 2003). Komplementárně a vzájemně inspirativně Havlíčkovu tvorbu doplňovaly odborně zaměřené stati a eseje (souhrnně v souboru Skutečnost snu), průzračně ilustrující autorovo bytostné postavení na pomezí surrealismem inspirované tvůrčí činnosti a psychoanalyticky orientovaného poznání. Ústředním tématem Havlíčkových teoretických textů (mj. Básnický obraz a schizofrenní symptom, 1957–1958; Princip imaginace, 1962; Psychoanalýza a imaginativní umění, 1968, ad.) byly vztahy mezi poezií a snem a uměním a psychopatologií. Pozornost v nich soustředil na vlastní básnickou činnost a její psychické zdroje, problematiku snu, otázku tvorby a poznání (sledovanou na pozadí surrealismu), souvztažnost poezie a schizofrenie a dvojjedinost principu imaginace a principu interpretace. Systematické úsilí o poznání a analýzu procesů tvorby jej přivedlo k objevu Metody Monte Carlo (1963), koncepčně využívající v poezii role náhody.
Vladimír Novotný (1995); Jakub Sedláček (2007); Veronika Košnarová (2017), slovnikceskeliteratury.cz, 6.5.2018
