50/2: Padesát autorů českého grafického umění 2. poloviny 20. století ze sbírek galerie
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Letohrádek Ostrov
termín: 2011/09/08 - 2011/10/02
poznámka:
Nepřipojeni všichni výtvarníci
Průřezová kolekce padesáti nejlepších grafických děl druhé poloviny 20. století ze sbírkových fondů galerie přichystaná k výročí galerie naznačí akviziční strategii instituce za uplynulých pět desítek let.
Významné výročí padesátiletého trvání galerie v Letohrádku Ostrov se připomíná výstavou 50/2, v níž přibližuje projevy padesáti osobností české moderní grafiky. České volné grafické umění se zrodilo až na přelomu 19. a 20. století. Významnou roli sehrál Max Švabinský, který od roku 1910 vedl na pražské akademii grafickou speciálku. Od té doby měla grafika svoji vysokoškolskou základnu. Památným se stal rok 1917, kdy bylo založeno Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Po roce 1945 se grafické umění vyučovalo na Akademii výtvarných umění v Praze, kde nesmazatelnou pedagogickou stopu zanechal Ladislav Čepelák, podobně jako na Vysoké škole umělecko průmyslové Zdeněk Sklenář. České grafické umění se po druhé světové válce rychle vzpamatovalo, svého vrcholu dosáhlo v 60. letech. Tuto zlatou éru výstava připomíná. Za mnohotvárnými tendencemi stáli solitérní grafičtí tvůrci, například Vladimír Boudník, který svými „aktivními a strukturálními grafikami“ vznikajícími přímo v továrním prostředí uvedl do českého prostředí nové postupy, které rozšířily výrazový rejstřík grafiky. Jiří Balcar se stal dalším mimořádným průkopníkem na poli grafiky, a to sférou postižení nejrůznějších stavů odcizenosti člověka v moderní společnosti. Objevy mikrosvětů a duchovních hloubek přírody provázely ojedinělou tvůrčí cestu grafika Jiřího Johna; dosud netušenou krásu podzimních a zimních polí vystihoval Ladislav Čepelák. Na druhé straně těchto subjektivních pohledů se od šesté dekády rozvíjely geometrizující tendence, převádějící kolotání světa v jasný řád geometrických symbolů, znaků a struktur, jak je patrné v grafických dílech Zdeňka Sýkory, Miloše Urbáska, Radoslava Kratiny či Milana Grygara. Celospolečenský a umělecký vzmach přerušila roku 1968 sovětská intervence a nástup totalitní moci. Do popředí zájmu umělců se proto dostala témata mnohdy existenciální, chmurná a tragická, související s vyjadřováním situace tíhy a poroby. O této linii české grafiky svědčí např. díla sester Válových, Jiřího Sozanského, Václava Bláhy nebo Olbrama Zoubka. Přesto však v 80. letech dosáhla česká grafika neobyčejného rozvoje. Výstava zaznamenává nové popudy a možnosti, které se v grafice objevily díky současným tvůrcům, jako např. Berenika Ovčáčková, Jiří Kornatovský nebo Petr Nikl či Monika Immrová.
----------------------------------------
Letohrádek Ostrov, pobočka Galerie umění Karlovy Vary, slaví v letošním roce padesátileté jubileum svého trvání - galerie byla v raně barokní budově otevřena dne 25. června 1961. Toto výročí galerie připomíná i výstavami děl ze svého nejpočetnějšího sbírkového fondu, ze sbírky grafických listů. Po ukázce tvorby 50 autorů první poloviny století, nyní 85 grafických děl přibližuje projevy dalších padesáti osobností české moderní grafiky.
Po roce 1945 mnoho grafiků, kteří vyzráli ještě před 2. světovou válkou, se vydalo na pedagogickou dráhu, a to jak na středoškolské úrovni, tak na vysokoškolské bázi. Grafickému umění se vyučovalo na Akademii výtvarných umění v Praze a také na Vysoké škole umělecko průmyslové. K jejím nejvýznačnějším profesorům patřil František Tichý. Na pražské akademii to např. byli Vladimír Pukl, Vlastimil Rada nebo Miloslav Holý a od roku 1970 Ladislav Čepelák. Zejména poslední vychoval neopominutelnou plejádu grafiků, moderním způsobem interpretujících podoby současné krajiny a přírody. Obdobnou iniciační roli sehrával na VŠUP již od roku 1968 Zdeněk Sklenář; dokonce lze mluvit o „Sklenářově grafické škole“.
České grafické umění se po druhé světové válce vzpamatovalo a rychle se rozvíjelo, svého vrcholu dosáhlo v 60. letech. Tuto „zlatou éru“ české grafiky výstava připomíná, jednak zaznamenáním neobyčejného rozmachu grafických technik, a jednak hloubkou ponoru do lidské psychiky moderního člověka.
Za mnohotvárnými vývojovými tendencemi, které se zrodily v české grafice na přelomu 50. a 60. let minulého století, stojí solitérní grafičtí tvůrci, například Vladimír Boudník. Aniž by byl v kontaktu se světovým děním s vévodícími abstrahující směry, uvedl svými „aktivními a strukturálními grafikami“ vznikajícími přímo v továrním prostředí – prorážením a tlakem různých kovových nástrojů – do českého prostředí nové postupy, které rozšířily výrazový rejstřík grafiky. Některé z těchto tzv. informálních způsobů posléze využívali i další umělci na výstavě zastoupení: Karel Nepraš, Naděžda Plíšková, Jaroslav Šerých, Aleš Veselý a další.
Jiří Balcar se stal dalším mimořádným průkopníkem na poli grafiky, a to sférou postižení nejrůznějších stavů odcizenosti člověka v moderní společnosti. Projevy lidské existence zachycovaly také Eva Bednářová, Adriena Šimotová či Jaroslava Pešicová aj.
Objevy mikrosvětů a duchovních hloubek přírody provázely ojedinělou tvůrčí cestu grafika Jiřího Johna; dosud netušenou krásu podzimních a zimních polí vystihoval Ladislav Čepelák.
Na druhé straně těchto velmi osobitých a subjektivních pohledů se od šesté dekády rozvíjely geometrizující tendence, převádějící kolotání světa v jasný řád geometrických symbolů, znaků a struktur, jak je patrné v grafických dílech Zdeňka Sýkory, Miloše Urbáska, Radoslava Kratiny či Milana Grygara a dalších.
Celospolečenský a umělecký vzmach přerušila roku 1968 sovětská intervence a nástup totalitní moci. Do popředí zájmu umělců se proto dostala témata mnohdy existenciální, chmurná a tragická, související s vyjadřováním situace tíhy, poroby a útisku. O této linii české grafiky svědčí např. díla sester Válových, Jiřího Sozanského a Václava Bláhy nebo Olbrama Zoubka. V grafické tvorbě si nacházely své místo rovněž ironický úsměšek či dokonce škleb.
Přesto však v 80. letech dosáhla česká grafika neobyčejného rozvoje. Nové popudy, inspirace, možnosti a také osobnosti se objevily po roce 1989 a na přelomu 20. a 21. století.
Božena Vachudová, autorky výstavy
