Jan Horký
* 11. 12. 1932, Praha, Česká republika (Czech Republic)
restaurátor, pedagog, malíř
pohlaví: muž
poznámka:
v NK ČR nejasné?
Jan Horký
Svá studia zahájil na Žižkově v chlapeckém reálném gymnáziu v Truhlářské ulici (1943-50). Po jeho zrušení složil maturitu na gymnáziu v Nerudově ulici (1951). Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se chtěl věnovat restaurování, a to i přesto, že již roku 1951 pracoval v kolektivu F. Petra na opravách nástěnných maleb v Hybernském paláci (Praha). Přispěla k tomu spíše souhra okolností. V letech 1951-1954 vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze obor výtvarná výchova pro 9.-11. ročník základních škol, jež však byla v těchto třídách zrušena. Byl proto nucen hledat jiné uplatnění. Po roční praxi u V. V. Hlavy (Jindřichův Hradec, zámek, Salvatore Rosa: Bitva s Turky, 4 x 7 m) a vykonání rozdílových výtvarných zkoušek byl přijat do speciálky B. Slánského při AVU v Praze (1955-59). V roce 1957 vystavoval se skupinou výtvarných umělců Štursa a byl přijat do SČSVU a roku 1959 do jeho samostatného restaurátorského odboru. Patřil k zakládajícím členům Skupiny R 64, v níž aktivně působil (1964-69). Podílel se na organizaci české pomoci Florencii, kam
byl osobně vyslán počátkem roku 1968. Z oficiální studijní cesty do Švýcarska (1969) se nakonec vyklubal trvalý pobyt. Zpočátku pracoval pro „Musée des Beaux-Arts“ v Laussane a pro soukromé sbírky. Roku 1972 se mu naskytla příležitost pracovat pro „Monuments historiques du canton Fribourg“ (nabídka Etienna Chatton, vrchního konzervátora kantonu). Později úspěšně prošel konkurzem na místo restaurátora friburského muzea (1980), kde se specializoval na restaurování polychromovaných plastik ze 14.-16. století a deskových obrazů. Později zde zřídil nové restaurátorské ateliéry a vedl skupinu stážistů s nimiž uspořádal výstavu (1984). Po osmi letech působení v této organizaci odchází (1988) a dále pracuje jako nezávislý restaurátor pro soukromé sběratale v jejichž majetku se nachází díla slavných mistrů (Leonardo da Vinci, Rembrandt, Q. Reni, Veronese, Corot, V. van Gogh, Bonnard ad.). Roku 1986 byl pozván jako člen poroty do Bruselu k posouzení diplomních prací studentů restaurátorské školy La Cambre.
Své názory na restaurování a rekonstrukce uměleckých památek publikoval roku 1963 v časopise Výtvarná práce. Již sám název „Rekonstrukce není zločin“ hovoří dostatečně o smýšlení J.H. Odsuzuje přílišný „pietismus“ historiků umění, který snižuje výtvarnou hodnotu poškozeného uměleckého díla. Hlavní důraz klade na estetické pojetí s jasně formulovanými pravidly. Ve schopnosti vnímat poškozené dílo jako celek a dosáhnout určitého stupně „vcítění“ spatřuje těžiště tvůrčí restaurátorské činnosti. K otázce teorie retuše se vrátil ještě roku 1979. Roku 1990 uskutečnil několik přednášek na lidové univerzitě ve Fribourgu.
V roce 1979 upozornil na závažný problém při konečné úpravě restaurovaného díla. Jedná se o nanesení tenké lakové vrstvy i na obrazy, které nebyly původně lakovány (týká se to především moderních malířů). Lak mění celkové barevné vyznění obrazu, proto tento postup považuje za zhoubný, obzvlášť když je lak nanášen přestříknutím (USA). Již od 60. let ho zajímá technika moderního umění a jeho dokumentace (včetně popisu a fotografií v různém osvětlení, které by měly být pořízeny přinákupu do galerie).
Příležitostně se věnuje vlastní malířské tvorbě. Roku 1957 vystavoval se skupinou Štursa. Zúčastnil se výstavy Sakrálního umění (1970, Arcibiskupský palác, Praha). V letech 1984 a 1985 vystavoval se skupinou Nezávislých v Paříži, která zanikla roku 1990.
Restaurátorské práce:
1959 Přeštice, hrobka, J. Jošt: nástěnné malby (spol. E. Kyškovou a H. Matoušovou).
1960 Mělník, zámek, restaurování sedmi závěsných obrazů (i.č. 5, 56, 77, 15, 28, 45, 49).
1960-63 Žirovnice, hrad, odkrytí a restaurování nástěnných maleb tzv. Zelené světnice / Bechyně, exteriér zámku, ornamentální výzdoba (oboje spol. J. Vachudou).
1961 Karlštejn, hrad, restaurování pěti obrazů z hradního muzea / Sedlčany, kostel Nanebevzetí P. Marie na Církvičce, renesanční epitaf s motivem Posledniho soudu, 1607 / Svatá Hora u Příbrami, I. etapa restaurování barokních fresek v ambitech kláštera (spol. H. Matoušovou) / Vysoký Chlumec, hrad, 2 deskové obrazy (svoz Vrchotovy Janovice č. 558 i.č. 45 a 1479 i.č. 46) / Mnichovo Hradiště, zámek, 4 závěsné obrazy (svoz Zahrádky).
1962 Hořín, zámek, renesanční epitaf G. G. Stattamma, konec 16. stol. / Smečno, kostel sv. Jakuba Většího, I. etapa restaurování oltářního fragmentu, kolem 1600 / Velvary, městská radnice, 33 závěsných obrazů od J. Karse a jeden od M. Horba (spol. J. Vachudou).
1962-64 Spolupráce při restaurování Obrazárny Pražského hradu: P. Giovane (zv. Jacopo Negreti): Smrt dětí Niobiných, kolem 1590, OPH (i.č. O 101, spol. J.Vachudou) - sejmutí přemaleb a odstranění 8 cm druhotného plátna v horní části obrazu.
1962-65 F. Kupka: Vanoucí moře, 1925, Státní knihovna Praha.
1963 Lemberk, zámek, restaurování malovaného dřevěného stropu v tzv. Bajkovém sále, 1. pol. 17. stol. (spol. J. Vachudou a M. Zbíralovou).
1965 Konopiště, zámek, anonym: Sv. Jiří, 1733 (i.č. 29460, spol. E. Kyškovou) / Tamtéž, Paolo Venetiano (?): Oltář P. Marie (triptych), Itálie konec 14. stol.
1966 Český Šternberk, hrad, anonym: nástropní malba v „zrcadle“ tzv. Růžového salónku 1972 Fribourg, kostel sv. Jana, nástropní malba, Hans Fries (?): Symboly čtyř evangelistů, 16. stol. / Tamtéž, D. Calvaert: Klanění tří králů, 16. stol., olej na plátně, 280x215 cm.
1973-75 Fribourg, hřbitovní kaple při kostele sv. Jana, ornamentální nástěnná malba.
PePřík
