Émile Verhaeren

* 21. 5. 1855
† 27. 11. 1916, Rouen
dramatik, básník

 

pohlaví: muž

NK AUT: jn20010601101

Émile Verhaeren

Narodil se v katolické rodině ve vlámském městečku Sint-Amands (francouzsky Saint-Amand), ale jeho vzdělání bylo čistě francouzské. Studoval na lyceu v Bruselu a na jezuitské koleji v Gentu. Zde byli jeho přáteli např. Georges Rodenbach, G. Le Roy, Charles Van Lerberghe. Vzepřel se přání rodiny, aby se stal knězem nebo aby převzal po strýci vedení stáčírny oleje, a v roce 1874 začíná studovat práva v Lovani. Během studií se spřátelil s Maxem Wallerem, který v roce 1881 začal vydávat revui pro moderní belgickou literaturu s názvem La Jeune Belgique. Studia zakončil doktorátem v roce 1881. Poté nastupuje jako koncipient u advokáta Edmonda Picarda (1836-1924, ten založil socialisticky orientovanou revui L'Art Moderne, která vycházela v letech 1886-1914). Verhaeren zanedbával své povolání, žil bouřlivým bohémským životem. Opustil zaměstnání a věnoval se pouze literatuře a výtvarné kritice. Špatná životospráva a rozpory s rodinou vedly k tomu, že se zhroutil a propadl dekadenci. Po překonání tohoto období se obrací k aspektům moderní společnosti. Zdá se mu, že civilizační pokrok a humanismus překonají všechny rozpory ve společnosti. Vstupuje do belgické dělnické strany, účastní se osvětové práce. Hodně cestuje: Německo, Španělsko, Londýn, Paříž. Během své druhé návštěvy Paříže v roce 1885 se seznamuje se spisovateli: Joris Karl Huysmans, Maurice Barrès, Stéphane Mallarmé, René Ghil. V roce 1891 se oženil s Marthou Massin. Roku 1899 se trvale usazuje v pařížském předměstí Saint-Cloud. Po vypuknutí první světové války prožívá deziluzi, upadá až ke krajnímu francouzskému nacionalismu. Aby prospěl své napadené vlasti, pořádá přednášková turné. Během jednoho z nich zahynul v Rouenu, kde upadl pod rozjíždějící se vlak.
cs.wikipedia.org, 2013/04/21

Émile Verhaeren

kniha
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  1955   Emile Verhaeren a jeho místo v dějinách volného verše, Spolek českých bibliofilů, Praha
encyklopedie/slovník
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  1986   Šaldův slovník naučný (Z hesel F. X. Šaldy v Ottově slovníku naučném 1894 - 1908), Československý spisovatel, Praha
www
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  ????   Émile Verhaeren (cs.wikipedia.org), cs.wikipedia.org

Émile Verhaeren

kniha
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  1920   Rembrandt, Insel Verlag, Lipsko (Leipzig)
  1962   Filip II. (Tragédie o třech dějstvích), Orbis, Praha

Émile Verhaeren

kniha
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  1920   Francouzská poesie nové doby (v překladech Karla Čapka), František Borový, nakladatelství, Praha
  1931   Návštěvy I (Překlady z francouzské a anglické lyriky), Kvasnička a Hampl, Praha
  1957   Francouzská poesie a jiné překlady, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n.p. (SNKLHU), Praha
  1959   Víno milencov (Antológia svetovej ĺubostnej poézie do konca XIX. storočia), Slovenský spisovateľ, Bratislava (Bratislava)
  1964   Francouzská poezie nové doby (Překlady), Československý spisovatel, Praha
  1965   Překlady (Poezie, divadlo), Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n.p. (SNKLU), Praha
  1968   Francouzská poezie nové doby (Překlady), Československý spisovatel, Praha
antologie/sborník
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  1973   Duhové mosty (Výbor ze světové poezie XIX. století), Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, Praha
  1980   Duhové mosty (Výbor ze světové poezie XIX. století), Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, Praha
  1981   Rok 1921 v zrcadle české poezie, Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n.p., Praha
učebnice
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  1976   Čítanka III pro střední školy, Státní pedagogické nakladatelství, n.p., Praha

Émile Verhaeren

podřazený dokument
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  1948   Otokar Fischer, Kytice, Měsíčník pro literaturu a umění, 97-103
  2022   Vzpomínka na malíře a grafika Václava Maška, Posel z Budče 39, 57-58