Karel Hvížďala: Mikuláš Medek, Roušky a Pohyblivé hroby

podnázev: plus.rozhlas.cz

typ dokumentu: www
rok vydání: 2020/10/03
výška x šířka [mm]: 4:06
jazyk: český

web: https://plus.rozhlas.cz/karel-hvizdala-mikulas-medek-rousky-a-pohyblive-hroby-8330502

poznámka:
„Medek je magnetizován svými vizemi, které si přizpůsobují všechny výtvarné zřetele. Malířský prostor se zde stává prostorem psychickým.

Jeho obrazy nejsou výrazem snové fantazie a úděsnosti, vyvřelé z hlubin úzkosti, jsou to přízračné protesty proti temným silám v ovzduší, vyvěrající z hlubin úzkostných stavů člověka.“ To jsou slova vůdčí postavy českých surrealistů Vratislava Effenbergra z konce 50. let.

A Mikuláš Medek, stejně jako jeho blízcí malířští souputníci Josef Istler a Libor Fára na začátku své tvorby, která spadá do konce druhé světové války a na začátek 50. let, ze surrealismu vycházel. Ale vlivem krutosti komunistického režimu se z imaginativní hravosti surrealistů všichni tři vymanili: donutila je k tomu tísnivá atmosféra, která v Medkových obrazech získává sarkastickou ozvěnu.
Zemřel velice brzy, v roce 1974, ve věku 47 let a za tu dobu směl veřejně tvořit jen šest let mezi roky 1963 a 1969.

Za svého života měl pouze dvě samostatné výstavy. Umělecké cítění měl ale v genech: byl vnukem impresionisty Antonína Slavíčka a synem generála a spisovatele Rudolfa Medka, který bojoval u Zborova a po Rusku doprovázel T. G. Masaryka. Mikulášovým bratrem byl novinář Ivan Medek. Jeho babička Bohumila Slavíčková byla vdaná za Herberta Masaryka a jeho strýcem byl filmový režisér Jiří Slavíček. Byl tedy pevně vklíněn i do tradice demokratických zásad první republiky.
Ironie osudu

Původně bydlili Medkovi ve služebním bytě v Památníku národního osvobození na Žižkově. Za války se přestěhovali na Smíchov, na Janáčkovo nábřeží, kde se tísnily dvě rodiny i s matkou. Mikuláš Medek si tam zabral pro svou tvorbu největší rohový pokoj.

Mikuláš po válce stačil nastoupit na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliérů Františka Muziky a později Františka Tichého, ale poté, co on i jeho matka vystoupili po únorovém puči z KSČ, byl v roce 1949 vyloučen ze školy. Mikuláše Medka pak dlouhou dobu živila jeho druhá žena, fotografka Emila.

Medkova osobní situace se zásadně změnila na počátku 60. let, kdy dostal řadu oficiálních úspěšných zakázek a přestěhoval se na Vinohrady. Ve stejné době byl i přijat do Svazu výtvarných umělců – díky tomu mu v roce 1966 byl přidělen prostorný ateliér v Letohradské ulici v Praze na Letné a směl vystavovat a cestovat do zahraničí. Ironií osudu ateliér dostal po autorovi Stalinova pomníku Otakaru Švecovi, který se tam zastřelil, a po Janu Čumpelíkovi, nejvýraznějším představiteli socialistického realismu. S počátkem normalizace se opět ocitl Medek na indexu.

V současné době je možné zhlédnout souborné dílo Mikuláše Medka na třech místech: ve Valdštejnské jízdárně, v klášteře sv. Anežky České a ve Veletržním paláci. Ironický úsměv mohou u návštěvníků vyvolat v dnešní době jeho skoro poslední cykly Roušky a Pohyblivé hroby. Výstavy potrvají do 10. ledna 2021.
(navštíveno 17. 3. 2021)