Igelitové sochy Jany Skalické v Galerii Václava Špály

Igelitové sochy Jany Skalické v Galerii Václava Špály

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Denní telegraf
rok vydání: 1994
počet reprodukcí: 1 čb
strana: 11
jazyk: český

poznámka:
-
Po absolvování Školského ústavu umělecké výroby v Praze se Jana Skalická (1957) věnovala volné textilní tvorbě. Zpracování textilu tkaním, vplétáním či scelováním jí ale nedovolilo plně rozvinout zájem o působení světla, o vnitřní napětí a vyzařování materiálu. Vykultivovaná, pocitově a významově zatížená krása neumožňovala jasně vyjádřit myšlenku, odváděla diváka od podstaty sdělení. Logicky se proto objevuje nová materie, umělá hmota. Igelit, který z počátku prolíná, doplňuje a prostupuje tkaninu, se brzy stane základním výrazovým prostředkem. Sochařka Jana Skalická vystavuje do 4. prosince objekty a instalace v Galerii Václava Špály.
V měkčeném PVC, v materiálu užívaném většinou k výrobě fólií, filmů, podlahových krytin, pláštěnek, hraček, lahví, nákupních tašek a všudypřítomných pytlíků, objevila Jana Skalická pro sebe ideální sochařskou hmotu. Díky igelitu dokázala přesvědčivé ztělesnit své představy, myšlenky a zkušenosti. Vytváří hlavně příležitostné objekty a instalace, s trochou nadsázky říká, že je sochařkou bez díla. Působí jako asistentka v ateliéru prof. Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Igelit má přednosti i omezení. Je nejen laciný a běžně dostupný, lehký a dobře zpracovatelný, ale také se snadno poškodí a stárne. „Chytá rychle špínu, je brzo zaprášený a umačkaný. Při denním světle vypadá jako šedivej hadr. Ale já jsem k němu tak začala přistupovat, je to moje volba a počítám s tím.
V polovině osmdesátých let pracuje Jana Skalická s černým igelitem. Původně dvourozměrné kompozice určené k zavěšení se v té době proměňují ve svébytné prostorové útvary, v labyrinty a scény, v třírozměrné objekty. Dochází k zjednodušení formy, ke zvýraznění svislého směru, ke zvětšování formátu. „Potřebuji prostor, velký prostor. Nejintenzívnější pocity mám vysoko v horách, tam se nabíjím.“
V roce 1990 vystavuje v ÚKDŽ v Praze třicet stavebně i tvarové podobných plastik, drátěných koster, skeletů potažených igelitovou tkání. Lehký a vzdušný materiál citlivě reaguje na nepatrné podněty, přítomností diváka je uváděn do neustálého, i když téměř neznatelného pohybu. Kromě prostorových kvalit mají díla živou schopnost světelné modulace. Působí přesvědčivě v přirozeném i v umělém osvětlení, v přírodě vypadají stejně dobře jako v prostoru galerie. Igelit, symbol úpadkové doby, se stal materiálem vyjadřujícím jemné události a pocity - dotek větru, smutek míjení, pád listu, křehkost pavučiny, nenávratnost minulosti, přítomnost vzpomínky. Život je cyklus, který se stále obnovuje, a smrtelné bytosti jsou díky tomu věčné.
Expozice v Galerii Václava Spály se skládá z několika zastavení, z částí navzájem provázaných. Přízemí - pozemský svět, tušení růstu, důvěrná blízkost a neuchopitelnost prožívaných situací i reálných věcí. Podzemí - skrytá dutina, místo smíru a konečného vyrovnání. Patro - cesta touhy dlážděná křídly železničních pražců.
Forma objektů Jany Skalické je čistě výtvarná, jejich obsah v dobrém smyslu existenciální. Nevyvolávají nepříjemné pocity, s plnou vážností se dotazují po smyslu bytí.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení