V igelitu, v měkčeném polyvinylchloridu...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Český rozhlas 3 - Vltava
rok vydání: 1994
počet stran: 2
jazyk: český

poznámka:
-
V igelitu, v měkčeném polyvinylchloridu, v materiálu užívaném většinou k výrobě fólií, film, po V měkčeném PVC, v materiálu užívaném většinou k výrobě fólií, filmů, podlahových krytin, pláštěnek, hraček, lahví, nákupních ta-šek a všudypřítomných pytlíků, nalezla Jana Skalická ideální hmotu pro své další práce. Díky igelitu dokázala přesvědčivé zhmotnit své představy, myšlenky a zkušenosti. Vytváří hlavně příležitostné objekty a instalace, s trochou nadsázky říká, že je sochařkou bez díla. Působí jako asistentka v ateliéru prof. Kurta Gebauera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Igelit má řadu přednosti i omezení. Je nejen laciný a běžně dostupný, lehký a dobře zpracovatelný, ale také se snadno poškodí a stárne. - „Chytá rychle špínu, je brzo zaprášený a umačkaný. Při denním světle vypadá jako šedivej hadr. Ale já jsem k němu,“ říká sochařka, „tak začala přistupovat, je to moje volba a počítám s tím.“
V polovině osmdesátých let pracuje Jana Skalická s černým igelitem. Původně dvourozměrné kompozice určené k zavěšení se v té době proměňují ve svébytné prostorové útvary, v labyrinty a scény, v třírozměrné objekty. Dochází k zjednodušení formy, ke zvýraznění svislého směru, ke zvětšování formátu. „Potřebuji prostor, velký prostor. Nejintenzívnější pocity mám vysoko v horách, tam se nabíjím.“
V roce 1990 vystavuje Jana Skalická v Ústředním kulturním domě železničářů v Praze třicet stavebně i tvarové podobných plastik, drátěných koster, skeletů potažených igelitovou tkání. Lehký a vzdušný materiál reaguje na nepatrné podněty, přítomností diváka je uváděn do neustálého, i když téměř neznatelného pohybu. Díla mají živou schopnost světelné modulace, působí přesvědčivě v přirozeném i v umělém osvětlení, v přírodě vypadají stejně dobře jako v prostoru galerie. Igelit, symbol úpadkové doby, se stal materiálem vyjadřujícím jemné události a pocity. - Expozice v Galerii Václava Špály se skládá z několika zastavení, navzájem provázaných částí. Přízemí - pozemský svět, tušení růstu, důvěrná blízkost a neuchopitelnost prožívaných situací a reálných věcí. Podzemí - skrytá dutina, místo smíru a konečného pochopení. Patro - cesta touhy vydlážděná masivy nařezanými ze železničních pražců, pouť lemovaná igelitovými křídly.
Forma objektů Jany Skalické je čistě výtvarná, jejich obsah v nejlepším smyslu slova existenciální. Nevyvolávají nepříjemné pocity, s plnou vážností se dotazují po smyslu bytí.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení