Dodatek k jedné předmluvě (k 90. narozeninám Jaromíra Zeminy)

Jaromír Zemina v listopadu 2013 při uvedení monografie Ladislava Zívra, foto Jaromír Čejka, bubinekrevolveru.cz

Dodatek k jedné předmluvě (k 90. narozeninám Jaromíra Zeminy)

podnázev: bubinekrevolveru.cz

typ dokumentu: www
nadřazený dokument: bubinekrevolveru.cz
rok vydání: 2020/04/30
jazyk: český

web: http://www.bubinekrevolveru.cz/dodatek-k-jedne-predmluve-k-90-narozeninam-jaromira-zeminy

poznámka:
-
„Přišel i dobrý dr. Zemina z Akademie věd, dal fotografovat něco pro ústav (Schoulená, dvě variace Made In Germany, Sedící, Pařížanku atd.).“ To je vůbec nejstarší zmínka o Jaromíru Zeminovi v denících Ladislava Zívra, kterou se mi podařilo dohledat – z 25. února 1961. A s nadějí, že by mohla potěšit, posílám ji Jaromíru Zeminovi k jeho devadesátým narozeninám, které slaví 30. dubna.
Přiznám se bez vytáček, protože tím vzdávám poctu: když jsem se před lety po dlouhém váhání rozhodl, že o díle Ladislavu Zívrovi připravím knižní monografii, bylo pro mě vůbec nejtěžší překážkou všechno, co o tomto sochaři napsal právě Jaromír Zemina. Dokud se totiž necítím být na stopě něčemu ještě nepojmenovanému, nikde nezaznamenanému, přímo se to ve mně příčí, abych vůbec rozepsal první řádku. A u Zívra jsem ze začátku měl opravdu nepříjemný pocit, že mým úkolem nebude nic víc než to, na rozsáhlejší ploše a v únavnějším tempu tak či onak převypravovávat postřehy Jaromíra Zeminy. Že mi zůstává jen možnost trochu jinak volit slova, ale to nejdůležitější že bylo už řečeno. Musel jsem podrobně pročíst všechny sochařovy rukopisné deníky a projít celou jeho kartotéku, aby se mi konečně začal rýsovat ještě trochu jiný Ladislav Zívr než ten Zeminův. Teprve pak se mi práce začala trochu dařit.
A zároveň jsem čím dál víc rozuměl tomu, proč Zemina ke své první zásadní studii o Zívrovi z roku 1971 připojil v knižním souboru Via artis, via vitae (2010) poznámku: „Ta úvaha pro mne měla zvláštní význam: při jejím psaní jsem si uvědomil, že se mi chce psát beletrii.“ Společné osudové místo, kterým je pro Zívra, Zeminu i mne Nová Paka a v širším měřítku i celé Podkrkonoší, se totiž brání převodu do neosobního odborného jazyka. Těžko zaujmout odstup, když se tu všechno tak podivuhodně prolíná – zkameněliny, zříceniny, hlína ve všech červených odstínech, staré řemeslné tradice… Jaromír Zemina by jistě ihned navázal celoživotně promýšlenou úvahou o Podkrkonoší jako sochařském kraji, o pískovci, o blízkosti Braunova Kuksu, rodině Suchardů, Gutfreundovi, Wagnerovi, já bych asi připojil něco o omračujících šlejharovských větách, vzápětí bychom jeden druhého doplnili připomenutím kreseb zdejších spiritistických médií, rozvlněných kopců, achátů s jejich vrstvenými obrazci, spletitých příběhů rodin… „Ale to už věru není látka jen pro historika umění,“ přiznal v roce 1971 Zemina, „vyhnout se jí však nemohu, má-li být toto zamyšlení aspoň trochu právo skutečnosti.“
Zmínka o kresbách spiritistických médií mě ale vede ještě dál. Náš kraj jako by se jimi totiž zvláštním způsobem promítal i do toho, že se s Jaromírem Zeminou postupně víc a víc potkávám ještě v dalším společném zájmu: „Nejen výtvarné a poetické hodnoty věcí, které vytvořili ti různí odborně neškolení podivíni a duševně nemocní, ale také a hlavně motivace jejich tvorby. […] A právě to jejich doopravdy, jak by řekl Richard Weiner, postrádám u tolika umělců dneška.“ Když se Zemina v roce 1992, dlouho před úspěchem prvních českých výstav art brut, v rozhovoru pro Revolver Revue takto obdivně vyjádřil o sbírce Jeana Dubuffeta ve švýcarském Lausanne, ve které je významně zastoupena i tvorba médií, nebyl to z jeho strany jen příležitostný projev uznání něčemu na okraji. Nikdy se netajil s pochybnostmi, proč je v dějinách umění něco vytrvale stavěno do popředí na úkor jiné, často i zajímavější tvorby: „Úvahy o oficializovaných a favorizovaných modernistech první Československé republiky, v jejichž čele stál právě Filla, obracely potom můj zájem čím dál víc k outsiderům a vůbec k těm, kdo byli ve stínu oněch na výsluní, a časem mě přivedly k dílu Aléna Diviše,“ řekl Zemina zcela otevřeně v roce 2002 v proslovu k výstavě Emila Filly v Litoměřicích.
A nejen k dílu Aléna Diviše, za kterého se dokonce v jedné polemice s nezvyklou bojovností postavil i proti znevažujícím vzpomínkám Jaroslava Seiferta, ale také třeba k dílu Jana Křížka nebo k samotářsky vysněným mořím na akvarelech Jindřicha Vika. Ty by bez Jaromíra Zeminy zřejmě zůstaly úplně přehlédnuty. A o mnoha dalších jeho osobních objevech, které s takovou energií prosazoval, se dnes už bohužel ani nahlas neříká, že to jsou jeho objevy…
Počítám, kolik bylo dnes devadesátiletému Jaromíru Zeminovi vlastně let, když v květnu 1973 navštívil ve Ždírci u Staré Paky čtyřiašedesátiletého Ladislava Zívra, který se tehdy po všech nemocech a dalších životních ranách už cítil jako velmi starý muž. Není všem lidem přisouzen stejný způsob prožívání věku… „Doktor měl radost, že pracuji, a říká, že dobře,“ zapsal si ten večer sochař do deníku. Od roku 1967 věřil, že to bude právě Zemina, kdo napíše jeho monografii, a každé „doktorovo“ uznalé slovo mu bylo posilou. Knihy se už nedožil, ale díky Jaromíru Zeminovi se dočkal alespoň posledního zadostiučinění při úspěšných výstavách v Jičíně (1978) a v Městské knihovně v Praze (1979).
Všech těchto souvislostí jsem si byl dobře vědom, a proto jsem Jaromíra Zeminu hned v první době příprav Zívrovy knihy požádal o napsání předmluvy. A to jsem opravdu ještě netušil, jestli se mi podaří vyhnout tomu, aby pak můj text už jeho předmluvu jenom zbytečně nezdvojoval. Zvlášť kapitola o Gutfreundově vlivu a období lyrického kubismu se vůbec nerodila snadno, to už teď nemusím tajit. A řekl bych, že stejně nesnadno si budou muset vybojovat svoje i autoři monografií mnoha dalších výtvarníků, které Jaromír Zemina jako historik umění i osobní přítel tak pozorně doprovázel, podporoval a vykládal. Vlastně je to pro něj jeden z nejlepších způsobů uznání.
Tisknu Ti ruku k narozeninám, jmenovče Jaromíre!
Z Paříže Jaromír Typlt