Výstava v Topičově salonu v Praze...

typ dokumentu: text
rok vydání: 2011
počet stran: 2 listy
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český

poznámka:
text pro Ateliér, nepublikováno
-
Výstava v Topičově salonu v Praze, kterou kurátorka Lucie Šiklová nazvala volně podle eseje Ernsta Jüngera Chůze lesem – zastavení, se „ubírá krajinou z obrazů, představujících malířskou tvorbu Marie Blabolilové jako pozornou, soustředěnou chůzi krajem, lesem, pod stromy, prokládanou Zastaveními Božích muk“.
Božími muky jsou míněné obrazy Krista z let 2003-2006 vzniklé převedením obrysu plechového těla do linolea s výrazným vzorem strojových struktur podobných ornamentům. Stejně jako u obrazů vytvořených s pomocí malířských válečků, není na začátku prázdná plocha, ale nalezená či vytvořená struktura, rastr barevných bodů, soustava křivek a čar. Struktura tak ovlivňuje (určuje) tvarovost i barevnost budoucího díla.
Na linoleum začala Marie Blabolilová malovat v polovině 80. let. Předměty, které tenkrát chtěla zobrazit stály na zemi chráněné nejlacinější krytinou – linoleem. Na několik pláten linoleum dokonce namalovala, potom měla šťastný nápad použít ho jako podklad.
Uspořádání bodů linolea tvoří rastr, jejich odlišná barevnost vlastní vzor - ornament. Přetisky barev nebývají přesně nasazené, jejich rozhození není vadou, ale důležitým prvkem, osnovou pro nový obraz. Na pozadí jednoho obrazu-struktury tak malířka organizuje strukturu-obraz druhý, spojuje rozdílné světy ve svět jediný. Její malířská forma se tak překvapivě dotýká, aniž by si to uvědomila, řady problémů a otázek nejen z výtvarné oblasti – např. matematické a fyzikální aproximace, reverzibility zrakového vnímání, digitalizace obrazové, prostorové nebo hudební struktury. Marie Blabolilová ale takto neuvažuje. Její tvorba je místy nevyrovnaná, nevyrovnanost, úlety a propadáky jsou průvodními znaky hledání, projevy opravdovosti. Neokázalé obrazy často narušují hranice obecného vkusu, překračují území přijaté estetiky. Zrušit estetiku ale nelze, každé popření je v konečném důsledku jenom dalším rozšířením oblasti krásy. V době, kdy si hodně výtvarníků láme hlavu - co a jak dál nejlépe s uměním – Marie Blabolilová prostě tvoří.
Kolem roku 1990 se způsob její malby opět posunul, začala pracovat s gumovými malířskými válečky. Mechanicky rytmizovanou kresbu někdy považuje téměř za dokončené dílo (na výstavě např. Vrba, 1991), jindy ji doplňuje většími malířskými i předmětnými zásahy - koláží, asambláží.
Topičův salon – prosvětlený centrální prostor propojený s několika menšími sály - umožnil Lucii Šiklové složit z rozdílných témat - les, stromy, přírodní detaily, drobná panoramata Hradčan, řeka s racky a labutěmi - přesvědčivý celek. Z rozsáhlého malířčina díla by bylo možné uspořádat několik dalších tématicky sice odlišných – městská krajina, interiér, předměty vyrobené člověkem – ale podobně silných výstav. Výstava v Topičově salonu je už desátou samostatnou expozicí Marie Blabolilové věnovanou malbě – jenom obrazy poprvé vystavila v roce 1989 v Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, potom např. v Divadle Labyrint (1993), v Galerii bratří Čapků (1996), v Galerii Peron (2004) nebo v ostravské Galerii Magna (2008), více známá je však jako grafička. V roce 2004 získala Cenu Vladimíra Boudníka, malířské tvorba zatím zůstává nedoceněná.
Marie Blabolilová naštěstí nečeká na laskavé přijetí kunsthistoriků, svým dílem sama sobě stanovuje měřítko. Je neobyčejně vnímavou pozorovatelkou. Je věcná a tvrdá, nesentimentální a zároveň – jak to vlastně může jít dohromady? - neobyčejně citlivá. Hovoří jasnou řečí, její díla mají očistnou moc. Je umění Marie Blabolilové malé nebo velké? - zbytečná otázka. Je svobodné - a tedy osvobozující.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení