Žararaka - pražské umělecké textilní studio

místo vzniku: Praha
rok vzniku: 1989

Žararaka - pražské umělecké textilní studio

Nejvýznamnějším a nejradikálnějším počinem tohoto období s velikým dopadem na českou textilní tvorbu však bylo založení skupiny Žararaka. (Žararaka je název jihoamerického hada příbuzného chřestýši.) Období její nejaktivnější činnost spadá právě do 90. let 20. století. Textilní studio Žararaka vzniklo v Praze v roce 1989 z popudu několika absolventů VŠUP, teoretičky umění Ludmily Kybalové a publicistky Lenky Žižkové, jako reakce na celkový stav textilní tvorby, která po celá desetiletí planěla veřejnými zakázkami, trpěla nezdravou izolací od světového textilního dění i izolací od ostatních oborů výtvarného umění a „volně“ tvořících umělců. Její postupné uzavírání se do sebe, konfrontace prací jen autorů textilní tvorby, vyústilo po 20 letech v „krizi“ tapisérie, na kterou chtěli umělci reagovat. Vůdčí ideou zakládajících členů bylo založení studia a umělecké galerie, které by sloužily k prezentaci soudobé textilní tvorby i vytvoření uměleckého centra s archivem a místem pro tvůrčí setkávání. Výtvarníci nevstupovali do skupiny s žádným jednoznačně programovým prohlášením, ale se snahou reagovat na současnou situaci, vystoupit z omezující odloučenosti od ostatní uměleckých oborů a přitom neodstranit textilnost své práce. Zakládajícími členy bylo 14 výtvarníků – M. Danielová, E. Frydecká, B. Mrázek, D. Piorecká, P. Říha, J. Slámová, V. Špačková, J. Mundil, J. Holek, E. Jandíková, Z. Krajčovičová, M. Krausová, S. Krotký a I. Mudrová – umělecky vyhraněných osobností, které v té době patřily ke špičkám svého oboru, o čemž svědčí tuzemské a zahraniční výstavy i ocenění. Počet členů se postupně měnil, řada umělců sdružení opustila (skupinu Žararaka postupně opustili M. Danielová, E. Frydecká, B. Mrázek, D. Piorecká, P. Říha, J. Slámová, V. Špačková, J. Mundil, L. Žižková), naopak přicházeli noví členové. Na počátku 90. let přistoupily A. Beldová, V. Boudníková, V. Nováková a keramička H. Loudová. Ke stávajícím teoretikům přibyli O. Palata a V. Weber. Sdružení se také rozšiřovalo o hosty domácí i zahraniční (k tuzemským hostům patřila K. Kybalová-Brodská, J. Štenclová, J. Skalická, R. Rozsívalová, O. Nesvadba a ze zahraničí k nim patřil slovenský autor K. Pichler), jejichž význam byl zvláště důležitý u pořádaných sympozií.

Jako hlavní cestu, jak překlenout vzdálenost textilní tvorby od ostatních oborů výtvarného umění, viděli členové v organizaci společné práce na řadě sympozií (za dobu své nejaktivnější činnosti v 90. letech skupina zorganizovala 9 sympozií ), při kterých hrál nejdůležitější roli zvolený materiál a také místo, kde se sympózium konalo. Východiskem tvorby a inspiračním impulsem byl vždy materiál, často i netextilní, i méně obvyklé tvůrčí postupy, někdy i netextilní technologie. Materiál v tomto směru byl zcela zásadní, protože přinášel zcela jiné podněty pro tvorbu: otevíral nové možnosti kreativity nejen vzhledem k jeho novosti, ale i k možnostem kombinačních variací, pomáhal uvolnit imaginaci nebo volit jiné typy třeba i konstruktivistického řešení. (KYBALOVÁ, L. Žararaka. České textilní umění po listopadu. Umění a řemesla, 1998, č. 2. s. 39–42. ) To byl jeden z hlavních důvodů, proč byl pro společná sympozia zvolen vždy jako materiál materiáll odpadní – drátěný a kovový odpad, dřevo, papírová hmota, ale také zbytky hotového, někdy i netkaného textilu. První ze společných akcí bylo I. mezinárodní sympózium Artšrot v Brezové pod Bradlom v roce 1990, kde byl východiskem kov ze šrotiště drátoven slovenského podniku. Práce s dráty, pružinami, pletenými sítěmi obohacovala invenci, přitom nezabraňovala textilnímu cítění a v možnosti práce s nití a s jejím proplétáním. V dalších ročnících se proměňovala místa i východiska tvorby. V letech 1992 a 1994 probíhala dvě sympozia v libereckém Státním výzkumném ústavu textilním: Art – ateliér 92 a Netkaný textil (1994), jejichž hlavním tématem bylo hledání a rozvíjení nových forem netkaného textilu. Experimentováním s rounem a technikami kalendrování, jehlení a prošívání objevila řada výtvarníků další možnosti práce s netkaným textilem, která dovedla účastníky k velmi různorodým projevům (L. Sympozium netkaného textilu. Žararaka. Ateliér, 1992, č. 24, s. 8–9). Další mezinárodní sympozium proběhlo v roce 1993 v Klášterské Lhotě u Hostinného a v Galerii antiky v Hostinném pod názvem Papír, dřevo, odpad – Středoevropské dědictví antiky I; zde byl výchozím materiálem odpad z dřevobrusírny průmyslového podniku, kde sympozium dva týdny probíhalo. Křehkost dřevovinového odpadu a papíru souzněla s duchovní atmosférou prostředí antického Říma a Řecka. (V Hostinném je galerie se sbírkou kopií antických soch; ZAHRÁDKOVÁ, M. Papír, dřevo, odpad. Ateliér, 1993, č. 21, s. 5.) Do Hostinného se pak vrací Žararaka ještě jednou na 6. mezinárodním sympoziu Vlákno – Středoevropské Dědictví antiky II (1995). V roce 1995 také proběhlo 5. mezinárodní sympozium Thonet (1994) v Uherském Hradišti, kde bylo výchozím materiálem pochopitelně opět dřevo. Pro další, 7. sympozium Žararaka a Art deco, pořádané v Novém Městě nad Metují v roce 1996, byl za nosné médium, tak jak odpovídá tradicím, opět zvolen odpad, v tomto případě převážně textilní, od rouna přes niti, hotové tkaniny, ale také kůže, kovové a skleněné materiály. Záměrem sympozia bylo hledání inspirace a spřízněnosti s prostředím zámku v Novém Městě nad Metují, který byl na počátku století rekonstruován významnými českými umělci ve stylu art-deco. (Žararaka – 7. mezinárodní sympózium. Ateliér, 1996, r. 9, č. 20, s. 12.) Následujícím inspirativním počinem pak byla obě sympozia organizovaná v roce 1997 a 1998 ve spolupráci s podnikem Tiba ve Dvoře Králové zaměřená na textilní tisky – 8. mezinárodní sympozium Žararaka a 9. mezinárodní sympozium Žararaka (PALATA, O. Žararaka. Ateliér, 1997, r. 10, č. 24, s. 12.) Všechna uváděná sympozia, kterých se zúčastnila také celá řada zahraničních tvůrců (na sympozia byla během 9 let pozvána celá řada významných umělců; za všechny lze jmenovat například Agnetu Anderson ze Švédska, Malgorzatu Hubert, Ewu Mariu Poradowskou-Werszler a Marka Heliasze z Polska, Ann Schlesinger z USA, Aico Hondu z Japonska, Chaiyanadha Cha-Um Ngarm z Thajska, Júliu Szabovou ze Slovenska, Saru Seidmann a Wandu Casaril z Itálie aj.), byla provázena vždy výstavami v místě konání a také v Praze (VŠUP, Staroměstská radnice).

Celkově měly výtvarné aktivity skupiny Žararaka velký význam pro oživení české textilní volné tvorby. Experimentace s materiálem často uvolnila již zaběhlé formy a postupy tvorby jejích členů, přinášela neotřelé nápady i četné podněty nejen pro ně, ale i pro autory mimo sdružení. Řada výstav oživila svým svěžím pojetím českou textilní scénu a ovlivnila kvalitu úrovně českého textilního umění. O významu a úrovni tvorby skupiny Žararaka vypovídala i celá řada zahraničních ocenění jejích členů (například Jana Slámová a Mária Danielová byly oceněny stříbrnou a bronzovou paličkou na mezinárodním bienále krajky v Belgii, Jiří Holek se účastnil výstavy Interational textile Competition v Kjótu v roce 1989, Alena Beldová v Paříži, řada členů byla zastoupena na mezinárodním trienále tapisérií v polské Lodži, ve Velké Británii se konala putovní výstava Smutné večery velryb), včetně jejich účasti na prestižních přehlídkách textilní tvorby i zájem zahraničních účastníků o zmiňovaná sympózia. Podíl skupiny na transformaci textilního oboru i její místo v české umělecké historii jsou zcela nezpochybnitelné, i když spolupráce umělců se časem rozvolnila a scházejí se jen příležitostně na výstavách.

Taťána Šteiglová Česká textilní tvorba 2. poloviny 20. století, Olomouc 2015, 23.4.2020

http://kvv.upol.cz/images/upload/files/%C5%A0teiglov%C3%A1_%C4%8Cesk%C3%A1%20textiln%C3%AD%20tvorba_interaktivni_CD.pdf