Cigler Motyčka akčytoM relgiC
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Dům umění
termín: 2016/02/18 - 2016/03/19
poznámka:
CIGLER MOTYČKA AKČYTOM RELGIC
Dům umění v Českých Budějovicích, od 18. února do 19. března 2016
Na podnět a pozvání k výstavě od kurátora městské galerie Michala Škody bude v Českých Budějovicích poprvé představena společná tvorba Václava Ciglera a Michala Motyčky, která je prezentována značně i v zahraničí. I přesto se dá říct, že má Václav Cigler k tomuto kraji velice blízko, neboť Boršov nad Vltavou je rodiště jeho otce. Rodina Ciglerů se v osmnáctém století přesídlila z Ulmu do jižních Čech, kde pracovali na velkostatku Schwarzenbergů. Inspirující krajinu jižních Čech v okolí Blatné si pak Václav Cigler zamiloval, když zde se svou první ženou malířkou Zdenou Strobachovou objevili a zakoupili rybářskou baštu, kde také tvořili a s rodinou patnáct let pobývali o prázdninách a často i o víkendech.
Václav Cigler své práce nerad vysvětluje a má pocit, že počin výtvarníka nebo kohokoliv spočívá v touze se vyjádřit svým dílem. O své tvorbě říká: „V mém životě bylo a je mnoho lidí, kteří mně byli citově i názorově blízcí a kteří mě do jisté míry i lidsky formovali, měli jsme podobné zájmy a problémy, o kterých bylo možno svobodně a otevřeně mluvit. V době studií na vysoké škole to byl především můj profesor Josef Kaplický, kterého si nesmírně vážím nejen jako pedagoga a umělce, ale i pro jeho hodnoty lidské. Dodnes je pro mě měřítkem mého počínání a snažení. V ateliéru školy jsem poznal i několik výtvarných přátel, Adrienu Šimotovou a Jiřího Johna, se kterými jsme společně i lidsky obstáli v časech nepříliš příznivých profesně i společensky. Padesátá léta byla roky našeho studia na vysoké škole. Je třeba říct, že díky našemu profesorovi, který vytvořil v ateliéru prostředí relativně svobodné tvůrčí práce, a také díky jeho osobní odvaze jsme přežívali všechna společenská napětí v poměrně příznivé atmosféře lidské i pracovní. K tomu přispělo i vědomí, že sklo, které jsme na škole studovali, se oficiálně nepovažovalo za výtvarný prostředek ideologicky závadný, na rozdíl od volné tvorby malířské a sochařské. Proto jsme se už i jako studenti mohli zúčastňovat veřejných soutěží a výstav.“
Pracovně se Václav Cigler a Michal Motyčka poprvé setkali při rekonstrukci Sovových mlýnů v Praze, konkrétně můžeme uvést příklad jednoho z nejvýznamnějších společných počinů - realizaci terasy a skleněné lávky v Museu Kampa ( 2000–2009). Lávka je architektonický prvek vysunutý nad řeku Vltavu v délce osmi metrů. Dlouhá skleněná lávka procházející celou plochou terasy prozařuje spodní výstavní prostor. Celý prostor terasy byl autory proměněn ve tvar skleněného „trychtýře“ s rafinovaně reflexivním povrchem o velikosti přibližně 20 × 20 m. Tvar trychtýře evokuje otevřenou náruč i směřování k nebi. Tím je zdůrazněná výjimečnost místa, které počítá s přítomností člověka.
Pracovní i osobní vztah autorů je založen na podobném způsobu myšlení a uvažování o problematice současného světa přesahující obory vizuálního umění a architektury. Společná tvorba vychází z potřeby vést dialog o umění a reagovat na vzniklé podněty, v případě výstavy v Domě umění je záměrem instalace vytvořit pro diváka situaci, kterou mohou spoluvytvářet podle svého vlastního smyslu „jevící se“ události, vnímatelné při vhodném obrácení pohledu, při sebereflexi na vlastní prožívání. Návštěvník může odhalit ve svém prožitku reflexe světla, ozáření, či celkovou situaci, která se v obměnách opakuje, například měnící se odraz obrazu člověka, jenž mizí. Michal Motyčka se zabývá prostorovým konceptem, vychází z dané situace, vytváří opakující se prostorové průniky reflexivních ploch o velikosti formátu vstupního otvoru do galerie. Václav Cigler klade důraz na skutečnou tělesnou přítomnost člověka, jeho pohyb, prožitek prostoru a sebe sama, oscilaci tvarů a prázdna, přijetí a odcházení.
Umění, tak jako každá jiná činnost, je pro autory vnitřní nutností, potřebou. Někdy s úmyslem zužitkovatelnosti, někdy s pocitem hry ve smyslu obrazu a jeho odrazu nebo hry světla a stínu. Zkušenost se zrcadlením je Václavu Ciglerovi bytostně vlastní. Zrcadlení je v jeho tvorbě používáno jako vizuální prostředek, jenž je schopen dotvářet člověka pomocí vnímání vlastní subjektivity a umožňuje autorovi i divákovi navázat komunikaci s bezprostředním okolím. Objevuje se v šedesátých letech v kolekcích šperků a předmětů jako prsten – anténa, čelenka s vysunutou květinou, maska před obličej s průzorem ve tvaru listu, náušnice se zlatým odlitkem ucha, plechová kravata nebo náramek ve tvaru spirály zakončený odraznými zrcadlovými plochami sloužícími k pozorování okolí. Teoreticky rozvíjí úvahy o zrcadlení například filosof, estetik a spisovatel Umberto Eco (1932) v knize O zrcadlech a jiné eseje. Od Lacanovy úvahy o vývojovém období zrcadla a paralelní zkušenosti se zrcadlem ve smyslu vnímání, myšlení a vědomí vlastní subjektivity dochází k imaginární a symbolické zkušenosti, zkušenosti ve smyslu fenomenologické redukce, jež vychází z každodennosti. Zrcadlový obraz můžeme vnímat jako způsob interpretace otisku či znaku.
Vizuální instalaci nazvanou jednoduše CIGLER MOTYČKA AKČYTOM RELGIC charakterizuje vyjádření jiného prostorového a pocitového vnímání světa ve smyslu být sám se sebou, jak v básni napsal Václav Cigler: „rozestavili zrcadla, aby se v nich zpřítomnili, pak nastavili zrcadla zrcadlům, zrcadla však přestala zrcadlit, rozmary špíglů ... rozmarem světel a stínů, paměť špíglů ... pamětí sněním znavených očí ... úst ... paží.“
VÁCLAV CIGLER, 1929, je mezinárodně uznávaný výtvarník a pedagog. V letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru profesora Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, prostorové, světelné a kinetické projekty a kompozice pro architekturu. Zabývá se světelnou a sakrální architekturou. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek.
MICHAL MOTYČKA, 1974, je architekt a umělec, absolvoval fakultu architektury ČVUT v Praze, ateliér Sklo v architektuře u prof. Mariana Karla na VŠUP v Praze, studijní stáž na Škole architektury u prof. Emila Přikryla na AVU v Praze a studijní stáž na oboru skla u prof. Bruca Chaa na Rhode Island School of Design v Providence v USA. Zabývá se architekturou a současným vizuálním uměním, v minulém roce vystavoval na výstavách v mezinárodně respektovaných muzeích v Ebeltoftu, v Aarhusu a v Lommelu. Publikuje v časopise New Glass Review.
