Cigler a Motyčka: Světlo, prostor, sklo a divák

podnázev: czechdesign.cz

typ dokumentu: www
rok vydání: 2016/03/17
jazyk: český

web: https://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/cigler-a-motycka-svetlo-prostor-sklo-a-divak

poznámka:
Instalace sklářského výtvarníka Václava Ciglera, vzniklá ve spolupráci s architektem a umělcem Michalem Motyčkou, je k vidění až do 18. března 2016 v Domě umění v Českých Budějovicích. Návštěvníkovi galerie je doslova dán prostor, v němž má jedinečnou příležitost sám díla uchopovat. Bez názvů, bez doprovodných textů, skrze smyslovou zkušenost.

Dům umění v Českých Budějovicích je galerií současného umění s dlouhodobě kvalitním výstavním programem. Nemalý podíl na prestiži instituce má její dlouholetý kurátor Michal Škoda, na jehož podnět je v Českých Budějovicích představena i společná tvorba Václava Ciglera a Michala Motyčky.

Samotný prostor se skládá z prstence několika průchozích místností, přičemž specifikum galerijního programu tkví mimo jiné v tom, že výstavy jsou v drtivé většině koncipovány jako „site specific“ projekty. A není tomu jinak ani v případě výstavy Akčytom Relgic, tedy společné instalace Ciglera a Motyčky.

Výstava se skládá z objektů vrstvených velkoformátových obdélníkových zrcadel a tabulových skel. Díky dokonalému řemeslnému zpracování a důmyslné instalaci vynikají broušené hrany objektů, čímž jsou výrazně exponovány optické vlastnosti skel. Monochronní plochy skleněných tabulí měkce odráží světlo i lidské figury, aniž by byly zrcadly. Samotné plochy, ať již tabulí či zrcadel, jsou formativními složkami celkového prostoru.

Jinými slovy, Cigler s Motyčkou proměňují dílčí artefakty v promyšlenou a velmi silnou instalaci. Samotná výstava zachycuje souvislosti vzájemně na sebe působících vztahů. Autoři podněcují diváka ke smyslovému prožitku, přičemž instalace reaguje na konkrétní prostory s vědomím pohybujícího se návštěvníka galerie. Tento moment silně rezonuje v celkovém pojetí výstavy a zaujímá zásadní postavení v jejím architektonickém řešení. Zastavení se v prostoru či průchod galerií se stává výjimečným zážitkem, odrazem sebe sama se značnou mírou sensuální zkušenosti.

Vystavené objekty fungují jako diptychy, které nejsou instalovány vedle sebe, nýbrž vždy na protilehlé stěně galerie. Princip - zrcadlení ploch i formátů tabulových skel či zrcadel - umožňuje vnímat lidskou siluetu v celé škále ostrosti. Rozmanitých efektů Cigler s Motyčkou docilují fóliemi a pokovením, jimiž vědomě formují rozličné hloubky obrazů, změkčují průhlednosti a nechávají vyniknout rozpité siluety diváků i okolí.

Michal Motyčka výstavu uvedl jako metaforu, v níž se skrývají různé životní fáze a etapy. Instalace z tabulových skel a zrcadel může být pro mnohé návštěvníky složitě uchopitelná, ovšem domnívám se, že svou formou i výrazem je velmi sugestivní sama o sobě. Na přání autorů nejsou na výstavě umístěny jakékoli popisky, kurátorský text, ani její titul, což jsou složky, které se obvykle stávají nedílnou součástí výstavních projektů. Výstava v Domě umění je jedním ze vzácných případů, kdy žádné další komentáře či narativní roviny nejsou potřeba. Ovšem jak pro koho.

Výstava Akčytom Relgic hovoří k divákovi svébytným jazykem sama za sebe, ale pouze za předpokladu, že ji návštěvník galerie nechá promluvit. Jinými slovy je zcela kruciální (míněno bez jakéhokoli patosu) se dílu otevřít, což jistě pro mnohé diváky není jednoduché. Na mysli mám zejména ty, jimž instalace - díky své formě - vyznívá poněkud „banálně“, neboť se přeci jedná o tabulová skla a zrcadla zavěšená na stěnách či stropě galerie. Má poznámka na toto téma není zbytečná, byť je zcela logickou premisou, že otevření se dílu je základní složkou jeho recepce.

Sklo, ať chceme či nikoli, je stále ve valné většině vnímáno primárně jako užitkové. O to více, pokud se jedná o skleněné tabule, byť s jakoukoli mírou rafinovanosti. Matérie skla je neodmyslitelně spjata právě se světlem a skýtá v sobě celou škálu možností a přesahů. Díky svým formám nemají Ciglerovy a Motyčkovy realizace konotace zatížené užitkem či dekorativismem.

Samotné objekty nejsou sošné nebo výtvarné v klasickém slova smyslu, ale díky elementárním liniím v sobě skýtají silné vnitřní kvality, které emanují a zasahují. Nemám tendence k meditativním úvahám o inherentních kvalitách umění, ale v případě výstavy Václava Ciglera a Michala Motyčky se jedná o kontemplativní zážitek, k němuž je možné dojít skrze vnímání instalace, s vědomím vlastní subjektivity i vztažnosti k okolnímu světu. Světlo. Prostor. Sklo. Tři základní kvality, jejichž harmonickým souzněním je výstava zcela prostoupena. Čtvrtou kvalitou je samotný Divák.