Martin Velíšek: Květinové variace
typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie Litera
termín: 2013/10/14 - 2013/11/01
poznámka:
-
V holandském malířství v 17. století existovali malíři specializovaní na malbu květinových zátiší. Jedním z nich byl Simon Pietersz. Verelst. Měl zvláštní zálibu v růžích a pivoňkách. Věnoval se jim až s patologickou posedlostí. Na sklonku jeho života se začaly květy na jeho obrazech neúměrně zvětšovat, až dosáhly úctyhodných, zcela nereálných rozměrů. Verelst se stal podivínským, megalomanským a nakonec byl pro jistotu držen v domácím vězení...
Květinové variace Martina Velíška jsou také tak trochu „podivínské“. Předně je v nich znát fetišistické porozumění pro staré věci (obrazy). A pak jsme svědky voyeuristického nahlížení za závěsy. Skutečné i myšlenkové. Závěsy, které zakrývají, stejně jako odhalují. Záleží jen na našem úhlu pohledu. Závěs je prostorovou záležitostí. Odděluje dva světy – před ním a za ním. Tímto způsobem dostává Velíšek do obrazu další dimenzi prostoru. Závěsem prostor obrazu intuitivně zvětšuje a propojuje s prostorem před ním.
Velíškovy postmoderní parafráze odkazují ke konkrétním předlohám (Adrian van der Spelt, Rachel Ruysch) jen do té míry, aby ponechaly divákovi prostor pro jeho fantazii. Vazba k originálu se postupně rozvolňuje. Každá má svůj specifický děj, svou pointu a všechny dohromady vytvářejí jeden příběh. Je na první pohled o zátiší a květinách, ale podstatnější je pohled druhý, který formálně pracuje s iluzí a myšlenkově akcentuje typický obsahový prvek barokních zátiší – pomíjivost a křehkost existence, stejně jako napětí mezi vysokým a nízkým. Výsledná instalace uvádí trojici vystavených děl do nových vztahů. Autor v postmoderním uvažování opět směřuje ke specifické podobě jisté doslovnosti. Hranice žánru osvobozuje od vážné kontemplativní polohy a posouvá směrem k ironii, humoru a nadsázce.
Doslovný význam pojmu vanitas – prázdnota – je v jednom z vystavených artefaktů nejen odlehčenou myšlenkovou paralelou pomíjivosti, ale i vtipnou slovní hříčkou: prázdnota – vyprazdňování. V dalším díle se pak jiný úhel pohledu na květiny stává, pro Velíška nijak překvapivě, prostě opravdu „jen“ jiným úhlem…
Květinové variace jsou přes sebe kladenou koláží pohledů a autorských poznámek k tématu. Velíšek za nás opoznámkoval zdánlivě zaprášené slovníkové heslo „zátiší“ a dal mu tak novou duši, svrchovaně současnou, živou. Zdá se, že bylo na čase, aby barokní květiny byly po několika staletí konečně zality. Martin Velíšek dokázal, že je nejen malířem s konceptuálním uvažováním, ale také ohleduplným zahradníkem.
