Jiří Šik a Linda Männel: Prolínání / Verknüpfungen
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie umění Karlovy Vary
termín: 2010/05/13 - 2010/06/27
poznámka:
-
Jiří Šik se narodil 16. 4. 1930 v Plzni, vystudoval Konzervatoř v Praze, Pedagogickou fakultu v Plzni a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Působil na Pedagogickém institutu v Karlových Varech, v Karlovarském symfonickém orchestru a následně třicet let jako profesor na Střední pedagogické škole v Karlových Varech. Od roku 1959 uspořádal již téměř třicet samostatných výstav.Kořeny karlovarského malíře a pedagoga Jiřího Šika sahají na Plzeňsko a do jižních Čech. V začátcích tvorby byla autorovým nejčastějším tématem krajina – věnoval se jí soustředěně až do začátku 80. let, kdy jednoznačně převážil jeho zájem o figuru a člověka. V letech 1983 až 1989 tak vznikly dva stěžejní figurální cykly Hirošima a Stáří. Tematika stáří přivádí diváky do intimního a velmi citlivého teritoria mezi osamocené postavy starých mužů a žen, vzpomínajících, čekajících, opuštěných nejbližšími (Samota, 1983, Vzpomínání, 1984). Smutná atmosféra nemocnic a domovů důchodců, jemný malířský rukopis, tmavé barvy a absence naděje (Narozeniny, 1986, Návštěvní den, 1987) charakterizují toto tvůrčí období. Hluboký vztah k lidem, který z těchto obrazů vyzařuje, je dodnes obdarovává výraznou působivostí. Devadesátá léta se v tvorbě Jiřího Šika stále nesla ve znamení člověka, jeho vztahů a situací z každodenních i výjimečných dnů lidského života. Člověk čekající, debatující, flirtující, snící, rozhlížející se, to vše se stává námětem obrazů. Výrazně se mění autorský rukopis, jednak z hlediska barevnosti, kdy se náhle objevuje bohatý rejstřík pestrých barev, a jednak také z hlediska stylizace figur, kdy se z promalované barevné plochy vynořují liniovou kresbou ohraničené postavy. Ty jsou pojaty velmi zjednodušeně, bez detailů, bez obličejů (Vztahy, 1992, Sen, 1998), zato je občas zakomponován detail prostředí (Do schodů, 1989, V čekárně, 1993). Zatím poslední dekáda Šikovy malby staví na stejných východiscích. Výrazné barvy, obrysy figur, oblíbená vertikální kompozice, uvolněný expresívní rukopis, prostor budovaný skladbou většího počtu postav. Inspirací je opět člověk, jeho osud, jeho příběhy, jeho vztahy. Od roku 2008 Jiří Šik pracuje na zatím posledním cyklu nazvaném Ženy. Žena v hlavní roli se vrací do autorových obrazů po dlouhých letech. Nikoli již v podobě stařičké a ztrácející se maminky, se kterou ho pojilo pevné pouto, ale v podobě ženy mladé, sebevědomé, občas okázale vystavující své ženské atributy (Pěkná, Dvě a jeden, Vábení, 2008). Není to ale jediné téma, které malíř opakovaně zpracovává - kamarádi, setkávání blízkých i cizích lidí, naslouchání, to vše je v hledáčku letos osmdesátiletého malíře, pedagoga a muzikanta, který již více než půl století neodmyslitelně patří ke karlovarskému uměleckému společenství.V karlovarské galerii vystavuje počtvrté a tentokrát představuje průřez svou figurální tvorbou.
-
Linda Männel (*1983), absolventka Akademie výtvarných umění v Norimberku vystavuje samostatně od roku 2005. Charakter její malby i kresebného projevu je osobitý a překvapivě vyzrálý, byť zároveň nedefinitivní. Umělkyně nachází pro svá témata vždy nové výrazové prostředky, aniž by ty předchozí zcela opustila Karlovarské instalaci dominují velkoformátové kresby tuší - monumentální figurální kompozice v lapidární zkratce a až téměř pop-artové stylizaci. Redukce detailů, kontrast černé a bílé, robustní štětcový rukopis ve spojení s křehkostí výrazu tváří a gest či chladný odosobněný odstup ozvláštňují atmosféru zachycených momentek. Méně zjednodušujícím způsobem (s detaily prokreslenými tužkou) autorka zpracovává náměty vyžadující větší dávku sentimentu. Pohybuje se tak na pomezí kresby a malby a jemně kolorované pasáže napomáhají zdůraznit nosné prvky nearanžovaných situací, případně jejich bizarnost (Hullahoop, 2009). Střídmá paleta pastelových tónů a jakoby zamžená barevnost je pro malbu Lindy Männel typická již několik let. Postmoderním způsobem v nich aplikuje tvarosloví a postupy renesančních malířů Sandra Botticeliho a Piera della Francesky - v jemné lyrizaci gest, tiché mimice postav, plošnosti dekoru, lazurní modelaci drapérie - H. a K. 1952, Berlin 2008). Působivé jsou i větší skupinové scény se strnulým dějem, netělesnými postavami a zamlčenými emocemi (An die Freude, 2009). Protipólem velkým formátům jsou komorní malby využívající souzvuku černí s jasnou červenou (cyklus Rotschwarz, 2008); jindy na miniformátech zachycuje dětské či dospělé tváře ve výrazné grimase (Ben, 2008). Zcela nové vyjádření figurální tématiky začala umělkyně v obrazech z poslední doby, kdy své práce, převážně portréty, zakrývá „šitými“ liniemi. Zobrazení postupně mizí pod vrstvou barevné vlněné příze, jež supluje přemalbu, pravoúhle „geometrizovaná“ síť však nezakrývá původní podklad úplně. Malířský objekt dává divákovi tušit podobu diskrétně utajeného portrétu a podněcuje jeho představivost (Vorfahr, 2010).
galeriekvary.cz, 8.3.2019
