Zlín a jeho lidé
typ výstavy: kolektivní
místo konání: _
termín: 2002
poznámka:
Zlín a jeho lidé
Obdobné cíle jako "Lidé Hlučínska" sledoval projekt „Zlín a jeho lidé“. Byl zahájen v lednu 1997 a shrnující závěrečná výstava spolu s vydáním katalogu proběhla počátkem roku 2002. Byl veden opět pedagogy ITF, ovšem zdaleka nedosáhl podobné šíře a to jak autorské tak ani tematické jako „Lidé Hlučínska“.
I Zlín patří, stejně jako Hlučínsko, ke specifickým lokalitám země a to jej předurčilo k výběru. Fotograficky se však oba projekty výrazně liší. Jak podotýká v již jednou citované bakalářské práci Martin Popelář, kde se okrajově zlínského projektu také dotkl, „je-li Hlučínsko obráceno do sebe a poskytuje uzavřený okruh témat, je tomu v případě Zlína naopak“.
Uměleckým garantem projektu byl od počátku Jindřich Štreit, organizačně se na něm zprvu podílel Vojtěch Bartek, později Tomáš Pospěch. Záslužnou práci odvedla zlínská rodačka a absolventka ITF Martina Marková. Po celou dobu trvání projektu poskytovala pevné zázemí mnoha jeho účastníkům.
Jak říká Tomáš Pospěch, na projekt Zlín a jeho lidéí může být pohlíženo z několika stran – jako na umělecký dokument, neboť snaha o dobré fotografie je zde na prvním místě, propagaci regionu, dokumentaci města Zlína, ale i sondu do inženýrského experimentu vytvářejícího mnohé odlišné společenské vazby od tradičního města, ovlivňující vztah obyvatel k městu, ale i strukturu obyvatelstva a jejich návyky.
Projekt byl koncipován tak, aby fotografie mohly být později využity jako podklad pro popis městského prostředí konce dvacátého století a sekundárně jako ilustrace pro případnou sociologickou a sociální analýzu. Fotografie měli zahrnovat jak širší, tak i užší životní prostředí, a zachytit nejenom dispozici města v jeho krajině, urbanismu a integraci městských zákoutí, ale také vnitřní dispozice konkrétních jednotek, hmotné artefakty či jednotlivé symboly života v přirozených podmínkách.
Studenti s fotoaparáty klepali u dveří bytů, vstupovali obyvatelům Zlína nenadále do soukromí, do jejich práce, sledovali je při zábavě, při starostech, radostech i slavnostních chvílích. Lidé jim často vyprávěli o svých zálibách, povídali si o politice, o počasí, o životě ve městě, které se svého času stalo synonymem pro podnikatelský zázrak. Mezitím byli fotografováni. Mnohdy tak na sebe prozradili věci, které ani oni sami neznají nebo nechtějí znát.
Zlín, který díky Baťovým závodům vyrostl během první republiky z vesničky o pár stovkách obyvatel doslova na zelené louce, si dodnes zachovává mnohá specifika, která se studenti snažili ve svých fotografiích odhalit a zdokumentovat. Studenti zamířili do domovů důchodců, co nemocnic, do továrny, byli hosty významných podnikatelů, cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, navštěvovali vyhlášenou Barum Rallye, kostely, restaurace i typické kolonie Baťových cihlových domků.
„Je příznačné, že město Zlín, které se vždy v minulosti vymykalo standardním charakteristikám při sociálně psychologických typologiích obyvatel měst, jejich hodnotových systémů, jejich vztahů k práci i progresivitě samosprávy, je ideálním prostorem pro fotograficko-sociologické bádání,“ říká sociolog Siostrzonek. „Chceme zdokumentovat současnou tvář – genius loci města Zlína v jeho rozmanitosti a proměnách,“ dodává.
„Je to trochu problém zaklepat u dveří s aparátem a chtít fotit, jak lidé žijí. Chce to odvahu a tu já zatím nemám,“ přiznává se jedna z účastnic projektu Daniela Dostálková. Spolu s kolegou tedy raději fotografovala na ulicích, kde není kontakt s lidmi tak bezprostřední. Nakonec však předvedla zajímavý soubor, napůl aranžovaný napůl dokumentární zachycení světa veksláků, prostitutek a obyvatelů místního hotelu Moskva. „Fotografování dokumentu v konkrétních životních podmínkách je náročné, ale zároveň zajímavé především pro různorodost lidských povah a prostředí,“ říká Jindřich Štreit, umělecký garant projektu.
