Od života ke schematu

podnázev: Antonín Michalčík, výstav obrazů a kreseb...
autor textu: František Doležal
rok vydání: 1946
typ dokumentu: podřazený dokument
jazyk: český
nadřazený dokument: Národní osvobození,

poznámka:
Antonín Michalčík, žák Boudův a Blažíčkův, vystavoval v Praze již za války ve dvou krátce za sebou jdoucích obdobích. Jeho tehdejší tvorba ještě ve znamení živé kremličkovské barevné sytosti a komposiční i tvarové čistoty naznačovala v mnohých rysech směr jeho příštího uměleckého vývoje.
Vyslovil-li v souvislosti s jeho dnešní výstavou Dr. Václav nebeský, autor katalogové studie, jméno Španěla Juana Grise, je tím řečeno vše, co o Michalčíkovi lze říci. Je tím dán charakter jeho práce, cíl jeho uměleckého úsilí a nebezpečí, které hrozí z jeho dnešní orientace.
Gris je spojován s jmény Braqua a Marcoussise, dvou kubistů, kteří "redukujíce směr na figuru o dvou dimensích", vždy musili zápasiti s risikem mrtvé dekorativnosti a geometrismu. V tomto směru byl Gris, duch systematicky vědecký a dogmatický, nejméně schopným čeliti zmíněným nástrahám. Jeho žhavý smysl pro barvu mu však poskytl možnost přenést těžiště své tvorby na tuto složku díla a vyrovnat se tak s nedostatky plynoucími z jeho přísně konstruktivní methody.
Michalčíkův vnitřní profil je téměř totožný s tváří Grisovou, a to jak ve vnitřní kázni, tak i ve smyslu úsilí o dosažení co nejabsolutnějších výsledků. Oba tíží obdobné problémy, oba při tom narážení na stejné překážky. Čím se od sebe liší, je nestejně úspěšné obcházení úskalí systému. Gris využívá předností malířského přenesu a oživuje svou sesystematisovanou malbu živým traktováním povrchových ploch svých předmětů. Michalčík, který nevládne tak virtuosně touto ctností, využívá prostředků méně čistých a účinných. Důsledek toho je, že z jeho pláten uniká život a že se stávají namnoze již schematickými.
Je věcí další orientace tohoto beze sporu vážného malíře, kam až povede jeho takto zaměřené úsilí. Jsou dvě cesty, mezi nimiž má možnost volit. Jednu udávají orfističtí následovníci Delaunaye a Villona, Moal, Bazaine, Singier, Manessier a Gischia (zastoupeni na současné pražské výstavě francouzského umění), usilující o další dekomposici tvaru a o totální zgeometrisování malby a její zvědečtění, druhá vede k uvolnění tvaru na prospěch jejich zživotnění. Záleží na Michalčíkovi, kterou z nich si vybere. Na této volbě závisí také jeho příští úspěch či neúspěch.
Tyto výhrady nikterak nesnižují jeho dobře míněnou snahu, poctivost a důslednost, která přestože ho při dnešní orientaci zavádí k jisté schematičnosti, je jednou z předních ctností, zaručujících jeho další zdárný vývoj.