Nemohu žít bez pachu benzínu...

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Michal Cimala: Trafačka - Olomouc
rok vydání: 2012
počet stran: 1
strana poznámka: nestránkováno
jazyk: český

poznámka:
-
Nemohu žít bez pachu benzínu
Nemohu žít bez výfukových plynů
Všude je smog, všude je smog, všude je smog.
Michal Cimala se narodil v Havířově, industriální krajina měla na jeho výtvarné formování podstatný vliv. Z Ostravska odchází do Turnova, na Střední uměleckoprůmyslovou školu zaměřenou na uměleckořemeslnou tvorbu (obor zlatník/stříbrník), rok pracuje ve dvou pražských klenotnických firmách, ve studiu pokračuje na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Kov a šperk profesora Vratislava Karla Nováka. V roce 1997 je na stáži v Instituto europeo Disegno v Miláně, 1998 absolvuje stáž v ateliéru Sklo v architektuře Mariana Karla na VŠUP, o rok později získá roční stipendijní pobyt na berlínské Universitat der Kunste (ateliér britského sochaře Davida Evisona). Od roku 2006 je nejen asistentem sochaře a malíře Jaroslava Róny na pražské Akademii výtvarných umění, ale i členem volného seskupení Trafačka. Atd.
Tvorba Michala Cimaly je výslednicí dlouhé řady - často velice protichůdných – schopností, zkušeností, dovedností, zájmů a setkání. Ovlivnila ji literatura, klasická a elektronická hudba, film, komiks, počítačové hry, sci-fi, technika, graffiti, kosmický design, periferie, město – svět.
Když dostal od kamaráda nalomený snowboard, vyrobil z něho první kytaru. Dnes je jich několik desítek. Většinou dvoustrunné nástroje s výraznými vzory doplňuje drobnými předměty, součástkami z aut a počítačů. Dá se na ně „hrát“, ale spíš to jsou rekvizity pro performance. První zvukové realizace, hudební nástroje-sochy vznikly při pobytu v Berlíně. - „Chtěl jsem vytvořit neobvyklý design, který odkazuje k tomu, jak by mohl vypadat současný nástroj pro neobvyklého muzikanta nebo performera“.
Až později si uvědomil, že se jeho díla podobají plastikám Antoine Pevsnera, Naumo Gaba, Barbary Hepworth. Cimalovy struny ale nepropojují vzdálené části plastik, nevytvářejí prostupné plochy podobné křídlům nebo harfám, mají zvukovou funkci posouvající prostorová díla (velká Cimalova výstava v Centru současného umění DOX se jmenovala Posun – Shift) na společné území výtvarného umění a hudby. – „Jsem příznivcem hybridizace oborů.“
V sochařské i malířské tvorbě používá zlomky plakátů a reklam, nalezené věci. Nejsou to ready-mades povýšené na umění, náhodná seskupení, kumulace, skrumáže, čisté koláže a asambláže, ale komponované plošné a prostorové skladby. Cimalova tvorba působí lehce, jako okamžitě realizovaný nápad, říká, že klade „věci vedle sebe a čeká, co z toho vyleze“, ale jeho práce nejsou dílem náhody. Na začátku může být nalezený předmět, podstatná je však silná a neodbytná představa, nutkavost vyjádření zhmotněná v případě objektů nejdříve v kresebných skicách a malých modelech. Cimalův přístup je velkorysý, malbo-kolážím a hudebním objektům, dává, přesně tolik, co potřebují, velkorysou formu, dokonalý detail, ne víc, a ne méně.
Zabývá se postavením člověka v dnešním přetechnizovaném, světě, ale angažované umění mu připadá podezřelé. Jasně se vyjadřuje ve zhubeněných textech:
Velký bratr velký ucho má - všude jsou kamery
Velký voko má-má-
Kam může dohlídne
Kam nemůže tam brzo bude, bude - bude, úplně všude!
Bude ti koukat na lžíci!
Bude vědět, co si dělal včera večer ve svý ložnici!
Situace mladých výtvarných umělců se po roce 1989 podstatně změnila, volně cestují, studují v cizině, zúčastňují se zahraničních výstav, stipendijních a rezidenčních pobytů. Díky internetu a sociálním sítím vědí prakticky okamžitě, co se na druhém konci světa děje, pohotově reagují na nové trendy, na úspěšné strategie. Pro mnohé je stále obtížnější nerozpustit se, neztratit ve směsici vlivů, postupů, stylů. Michalovi Cimalovi se to zatím daří. Možná i proto, že jeho umění je – jak říká - „trochu ujeté“.

Nemohu žít bez pachu benzínu...

Nemohu žít bez pachu benzínu...