Alén Diviš; Kaleidoskop snů z vězení  - zvuk

Kaleidoskop snů z vězení

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Kytice, Měsíčník pro literaturu a umění
rok vydání: 1948
počet reprodukcí: 7 čb
strana první: 258
strana poslední: 266
jazyk: český

poznámka:
-
Věznice je svět sám pro sebe. Jako kamenný hrad, šedá a přísná, stojí uprostřed velkoměsta svobodně žijících lidí. Věznice má svůj vlastní život, oddělený vysokými zdmi od ostatního světa. Má svou atmosféru, své zvyky a předpisy, drsné jako vlhká vězeňská košile, která dře tělo a studí.
Několik tisíc zamřížovaných okének, hledících do dvora, několik tisíc čísel, kterými jsou označeny cely. Bludiště chodeb, nekonečné řady zamčených dveří, zábradlí a schodiště, mříže a signály.
Ve dne je v chodbách hluk a shon, výkřiky, klení, bouchají dveře, skřípají zámky, zní úsečné vojenské rozkazy, tříštící se o kamenné zdi.
Středem věznice, kde se všechny chodby paprskovitě sbíhají, je strážnice. V zaskleném pavilónu se rojí hlídači jako včely v úle. U stolu sedí šéf, před sebou má knihu, nad hlavou hodiny a zvon.
Jeden úder zvonu je signál k vstávání v 6 hodin ráno a ke spaní v 8 hodin večer. Dva údery příchod vězně do věznice. Tři údery odchod do justičního paláce.
Rána zvonu je jako stříbrný chvějící se had, který proletí bleskem temnými chodbami, rozvine se do všech cel a rozechvěje kamennou pevnost od střechy až do základů.
V osm hodin večer vězeň uléhá na svůj slamník. Světlo žárovky padá na jeho hlavu po celou noc, neboť musí ležet tak, aby jeho obličej byl obrácen proti okrouhlému otvoru ve dveřích, otvoru velikosti peníze, kterým hlídač nahlíží do cely. Vězeň musí ležet obličejem proti dveřím, nesmí ani sedět, ani opustit lože.
Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky. Skvrny tvoří celé obrazy, které jsem dělal srozumitelnějšími kouskem omítky, kaménkem, vylomeným ze zdi, vyrýval a drápal jsem tvary a obrysy, aby skvrny dostaly pevnější formy lidí, zvířat a krajin.
Každý den jsem něco změnil, přikreslil nové figury, jiné smazal, celé dny a měsíce jsem pracoval na těchto skvrnách, zvolna, stále jsem opravoval a komponoval spolu s nápisy, které byly na zdech, s trhlinami a děrami spadlé omítky, které v mé fantasii něco představovaly. Přitom jsem musel stále dávat pozor, abych nebyl hlídačem přistižen. Nápisy na zdech dávaly mi mnoho látky k ilustrování. Dověděl jsem z nich příhody mnoha vězňů, kteří byli v cele přede mnou:
Bébert - gorila - "Já jsem nůž!" (Bébert, vrah z Montmartru, který vraždil nožem.)
Blondinet - zanechal doma těhotnou ženu - očekává dvojčata.
Kdo má právo zavraždit vraha? Soudcové a kat, ty osle!
Neplač, drahoušku, až budu hnít, modlil jsem se před smrtí za tebe.
Nucené práce, to je radost! To není Guillottina!
Přátelé drazí, Joe vám toto praví: Smrdutý hnůj je lidská spravedlnost a čím bohatší je člověk, tím větší lotr.
Jsem Guy z Bagnolet: rozčtvrtil jsem svoji děvku a hodil v ranci do Seiny..... kdybys ji byl zakopal, blboune, mohls žít ještě dnes na svobodě.
Dobré jitro, pane hrobníku, čekáte? Já chodím po žhavém uhlí.
Ficell de l´Étoile vyryl do zdi na rozloučenou:
Jsem odsouzen k smrti. Zabil jsem, budu zabit. Patřím tobě, vdovo (Guillottino). Sbohem, Montmartre, navždy, hrál jsem a hra je prohraná - již nikdy víc - již jsem dotančil - odpusť, matko,
Ficell de l´Étoile.
Vězeňská cela je malá, z kouta do protějšího kouta asi pět kroků. Proto často chodí vězeň dokola, dlouhé hodiny stále dokola, stejný počet kroků kolem dveří, stolu, záchodu, dokola, tytéž dveře, stůl, záchod, dokola, tytéž stěny, ustavičně, do závrati chodí kilometry v malém kruhu, který je vyšlapán v podlaze.
V cele má člověk pocit propastné prázdnoty a mdloby, zvláštního ticha, ticha žalářního, které pitvoří myšlenky - ticho proklaté, zrádné, do kterého padne cvaknutí zámku, do něhož se zavrtá rachot klíče. Ticho, z něhož se rázem vyhrne dunění kroků na chodbě.
Čas ve vězení je tíha bolestná, jako hory z olova, každý den je jako provaz úzkosti, beznadějný, napjatý z noci do noci. Roje stále stejných myšlenek se vracejí, točí se v kruhu, mučí vytrvale, hlodají, trýzní, myšlenky stále tytéž, neodbytné.
V otvoru ve dveřích se objeví chvílemi oko hlídače, které nahlíží do cely a vězeň cítí pohled stojícího za dveřmi, ví, že je střežen dnem i nocí, ne proto, že by se pokusil o útěk, neboť z kamenné pevnosti lze vyjít jen dlouhými chodbami v průvodu hlídačů. Je hlídán, aby si snad náhodou nalezeným střepem nepodřezal žíly, aby nevynašel nějaký způsob sebevraždy, aby nezemřel dříve, než bude souzen.
Počítat hodiny, dny, měsíce, se stává utkvělou myšlenkou. Vězeň stále počítá, proto je na zdech cely tolik čárek - značky času. Zdi se podobají krajinám, které jsou posety lesy - lesy čárek a hřbitovy s řadami křížů. Čas, který dávno uletěl, zůstal zaznamenán na zdech.
Největší utrpení je pro vězně, když neví, na jak dlouho bude odsouzen. Jistota, i když je velmi bolestná, je snesitelnější než čekání bez konce. Každý vězeň, který je ve vyšetřovací vazbě, čeká nedočkavě a s napětím na odsouzení, neboť nejistota je horší než trest.
Nejhroznější jsou bezesné noci, když se roje vzpomínek a představ bez počátku bez konce splétají a matou, trhají, zanikají, nové se vynořují, minulost jako ohromné skladiště tisíců vzpomínek v pohybu zmatku, chaosu, některé dávno zapomenuté jako sotva znatelné vybledlé stíny, jako dávno na cestě odhozené a do tmy zapadlé nepotřebné předměty.
Tváře, události, postavy a slova, výkřiky a písně, zlomky hudby, krajiny a vůně, sny ve snech, v závrati, v barevných temnotách. Zdálo se mi někdy, že jsem ve vězení již strašně dlouho a že zůstanu v cele ještě řadu let, že vydrápu do zdi ještě nové řady čárek, které pokračují bez konce.

Vteřina za vteřinou postupuje ručička vězeňských hodin a blíží se k dvanácté hodině.
Odbíjí půlnoc, údery padají zvolna do ticha a tisíce vězňů v polospánku počítá.....
Jedna - -
kovový úder se zapotácel a odletěl do noci...čekající ticho...
Dvě - -
v umírajícím zvuku věčnost letí tryskem o závod v prázdnotě...
Tři - -
zvuk se točí a vlní kolem mříží a rozechvívá je...jako by váhal...konečně
Čtyři - -
ve zlomku vteřiny zahlédl jsem podzimní světlý den na montparnaském hřbitově...
Pět - -
vůně chrysantem je tichý hořký smutek, který již nebolí...
Šest - -
zvuk mizí jako tenké vlákno pavučiny...tančí na něm sbor akrobatů... podobný žabákům...
Sedm - -
jsou to děti měsíce, které žijí nad střechami vězení, mezi údery vězeňských hodin. Odletěly s úderem...příští hodinu se zase vrátí...
Osm - -
starý pološílený vězeňský hlídač vylezl na střechu, poskakuje, dupe...teď běží po hřebenu střechy...
Devět - -
teď stojí na rukou, roztočil se jako větrný mlýn...ruce nohy, nohy ruce...víří jako vrtule...
Deset - -
vymrštil se do výše a padá naznak dolů...padá...rojí se v tichu stříbrné perličky...rok, to je 365 čárek, vyrytých do zdi...když jsem byl malý, měl jsem bílého koníčka, který mluvil...
Jedenáct - -
koráby vypluly za noci s bílými plachtami a razí si cestu hvězdným nebem...to nejsou stožáry, to jsou guillottiny...
Dvanáct - -
černá lavina se vyhoupla nad mořem, řítí se k věznici, roste a zakrývá víc a víc plochu modrého nebe nad vězeňským dvorem...zřítila se a pohltila celou budovu věznice...odněkud z podzemí vyrazila na vězeňský dvůr smečka černých vyzáblých koček. Rozutekly se ve skupinách po dvoře, skáčou na okna, proplétají se mřížemi, plíží se po střechách, vylézají na komíny a vyjí...otvírá bezednou tlamu propast ticha a úzkosti...Drápu se po vysokém, úzkém žebříku na vrchol lešení...nový žebřík...ještě užší...ještě vyšší...opět lešení...opět žebřík...nahoře na špici jsem zahlédl stříbrnou pavučinou srpek měsíce a rozsochatý, černý pohřební chochol...

Probírám se z polospánku a leže naznak sleduji obrazce, které tvoří plíseň a houby na vlhkém stropě, bloudím pohledem po dveřích, čekám, až se v temném otvoru objeví oko hlídače. Zasáhne-li můj pohled oko v otvoru, zmizí v mžiku zlé, skelné oko a otvor je opět temný. Hlídač nesnese pohled vězně a odvrátí se okamžitě, nesnese, aby byl odhalen, když stojí za dveřmi a pozoruje - odplíží se a pokračuje v obhlídce, zastaví se tiše u každých dveří, nahlíží do všech cel, v každé cele vidí tvář ve světle žárovky, vidí sta tváří ležících vězňů, jednu za druhou, sta obličejů, které zpytuje, podezřívá, hlídá... Tiše se vzdaluje plíživým krokem v bačkorách. Až obejde celou divisi, opět se vrátí.
Hlídači jsou zvláštní druh lidí, kteří žijí ve vězeňských chodbách jako krtci v podzemí. Nemají asi rádi slunce a čerstvý vzduch, neboť si zvolili podivné zaměstnání v pološeru, v zápachu hnijících odpadků, záchodů, chlorového vápna a krys. Odmykají a zamykají cely, střeží vězně a vodí je chodbami. Celý život nosí v rukou klíče. Klíče jako by srostly s hlídačem. Klíče - symbol vězení. Plíží se v bačkorách, lidé ponuří, kteří se asi nikdy nesmějí, zdánlivě lhostejní, ale plní neklidu. Vězeňská atmosféra, nuda - beznadějná prázdnota, vtiskla jim svou pečeť. Jsou omšelí a šedí jako kameny vězeňských zdí. Nesčíslněkrát během dne a noci nahlížejí okrouhlými otvory do cel, a když se vlekou bludištěm chodeb, slyší na dálku, v které cele je hluk, kde se něco stalo.
V hrobovém tichu hejna krys hlodají, škrábou ve starých zdech, vylézají z děr, ze záchodů, rejdí v cele a piští. Vzpomněl jsem si, že ředitel věznice mi řekl, jako by odříkával předpis: "Vězeňská krysa není zlá, spícího člověka se bojí, jde jenom na mrtvolu." Přesvědčil jsem se, že měl pravdu, neboť krysy nelezou na kavalec, pobíhají v noci po cele, drápou se dost vysoko po zdi a ráno, když se rozednívá, vracejí se do záchodu.
Zavírám oči v polospánku. Slyším vodopády - ptačí skřeky...Pták zůstal nehybný v prostoru a já kroužím kolem něho...pila sviští od půlnoci do rána, řeže do živého masa, vlaky duní bez ustání a někde buší kyklop, ohromné kotle, zvony a balvany se řítí do propasti...Pavouk chce vláknem překlenout prázdnotu mezi hvězdami a stádo divokých koní běží vzhůru po zdi, krysa se dívá na mne rudýma očima a ještěr, skryty pod kavalcem, ryčí a sípá...podivné houby vyrůstají ze zdí...utíkám pronásledován a nehýbám se s místa, křičím ze všech sil a nevydávám hlasu...Mlha je hustá...plavu a potácím se, nemohu najít směr, napravo nalevo cesta je stejná a bezedná, dopředu dozadu hustou mlhou bloudím kolem neviditelného středu...nekonečná plocha ticha se vynoří, posetá údery vteřinové ručičky...mizí v prázdnotě...roje jisker letí vzhůru...jdou...krotitelky hadů... průvody nahých černochů...mrtvý stařec...syn měsíce, který je slepý...za ním čtyřstup...Páni ve fracích...předlouhé choboty jim vyrostly, na které troubí jako na trumpety, vede je kostlivec, který kůstkami svých prstů rozvířil bubínek...za nimi jede harfa, na které sedí stonožka a břinká do strun. Pak ticho - ticho... hlomozí mi v uších...za mnou šepot a shon...za mými zády tlupa podivných bytostí - průhledných, utkaných z pavučin...ohlédl jsem se...zmizely...rozprchly se...zase se vrátily a tiše mě obstoupily v polokruhu...kde jsou? Zdi vězení se zachvěly...mříže jako napjaté struny zní...opět přicházejí...zmizely ve zdi...propadly se podlahou, vylézají z koutů, šklebí se a chechtají, hlomozí v tichu...v mžiku se rozplynuly mezi mřížemi...pochodují, vzpínají se, vyrazí z koutů, vyletí stropem, jdou prázdnotou...sem a tam...sem a tam...kymácejí se, kolébají sem a tam - sem a tam...rozplynou se a opět se vynoří, v chomáčcích zavěšeny na mříži se rojí a víří - křepčí, lámou údy v klikyháky, tvoří podivné obrazce, dávají znamení - náznaky, nápovědi...šplhají po zdech, až našly nápis na zdi a v kruhu jej obstoupily: "Zabil jsem svoji milenku...Sbohem, Mado, navždy...Guereni Pascal...vrah z vilnosti - odsouzen k smrti 1796." Skvrna na zdi se mění v hlavu - v hlavu Mado - milenky Guereni Pascala...Mado vystoupila ze zdi...stojí uprostřed cely...černé vlasy...bledý obličej jako z vosku...ústa pootevřená - jako rudá rána...ohromné udivené oči...dvě zářící černá slunce...stojí - stojí...uprostřed cely...podivná loutka s ohromnou krásnou hlavou...Skvrna na zdi zmizela...zbyl tam jen nápis - Guereni Pascal...již nikdy se nevrátím...sbohem navždy...Mado stojí bez pohnutí, neživá, jen její oči září...něco vypravuje...vidím její užaslý obličej v extasi...tichý pohyb rtů...vypravuje v transu - sama pro sebe...Šupinatý ještěr leží pod kavalcem a spí...Ve spánku sleduje napjatě němé vyprávění Mado, kterému dobře rozumí...Náhle se vymrštil jako střela proti ní...chtěl se jí zmocnit...ona však tanečním pohybem ustoupila a stala se opět skvrnou a plísní na vlhké zdi...ještěr narazil hlavou na zeď a zřítil se opět do temného kouta....Zavanul ledový vítr...vězeňský pán proletěl celou...nesl v ruce ohromný klíč - symbol vězení, jako žezlo, jehož sám nikdy nepotřebuje, neboť prochází zavřenými dveřmi a zdmi věznice...vysoký...jednooký - druhé oko díra v umrlčí lebce...zahalen v černý plášť, na lebce vysoká čáka a na prsou plno lesklých vyznamenání, medailí a záslužných křížů...Proletí celou jako půlnoční černý vítr...jen kosti zasvítí a jeho hlas je skřípot zrezivělého zámku...Byl to vězeňský pán? - Ne, byl to je hlídač na chodbě...slyším kroky - kde?...V cirku Medrano...Tygr César...zvolna a důstojně kráčí na zadních nohou...vyšel z klece, v předních pazourech nese kytici bílých růží...zavyl a zavzlykal ukláněje se obecenstvu...nemohu vám dáti ani jediné - ani jediné bílé růže...i kdyby srdce vaše pukala lítostí...teď stojí hlídač ještě za dveřmi a nahlíží do cely...Zpozoroval snad bílé růže?...Třesu se v horečce a slyším zvonkovou hru...mříže zvoní, zvoní...
Přicházím do rozsáhlé krajiny, rozdělené na dvě části potokem, který jí protéká...Břehy potoka spojuje úzká lávka...na ní kdosi stojí...je to pán, který se narodil s jednou nohou...již jsem o ve snu několikrát potkal, nemluví, neboť nemá úst, ale umí všechno sdělit, nemá očí, ale vše vidí...stojí uprostřed lávky a čeká na mne...Je to táž lávka, kterou jsem se již jednou pokusil přejít a dostat se na druhý břeh - ale v půli lávky jsem potkal někoho a byl jsem to já sám...zastoupil jsem si cestu...vrátil jsem se - s úmyslem, že v budoucnosti musím přejít, i kdyby mi v cestě stálo to druhé já...Z černého potoka vyletěly průhledné ryby a trilkujíce vznesly se vzhůru v hejnech...Bloudím po krajině a sbírám skleněné květiny, které jsou studené jako kusy ledu - a vcházím do uličky s úzkými domky...jsou to jakási poupata slepená z bláta a popela...probouzím se...vlhkost se rozplazila po zdech cely a tvoří spletité cesty, jako by to byly větve keře, jehož kořeny jsou ve stropě a který vyrůstá dolů k podlaze. Ticho - ticho bzučí mi kolem hlavy jako roje včel...Ticho se valí chomáčích hustých...dusivých...ticho jsou mrtvé věci...Snad kusy nábytku...snad zdi...snad balvany, které oživují...Mrtvé věci, které se daly do pohybu, postupují, narážejí na sebe, duní a skřípají, točí se, padají...pokrývka se hemží...plna hadů...šupinatá těla se kolébají v pekelné závity, svíjejí se, vzdouvají...ustavičně do závrati...temnota bezedná, nelze ji zachytit, rukama hnísti - rozervati výkřiky...Zaskřípěl zámek...dveře cely se rozletěly...probouzím se - a do cely vcházejí dva lidé....jaké překvapení....Pat a Patachon přišli na návštěvu...oblečeni v uniformy vězeňských hlídačů...Pat spustil: Ty máš ale štěstí, že jsi se sem konečně dostal...blahopřeji ti...jen dodržuj vězeňské předpisy! Ano...předpisy - dodává Patachon...vězeňské předpisy...Dodržovat!...Ano, dodržovat - přesně dodržovat...Není dopřáno každému, aby se octl zde, v tomto zdravém prostředí, všichni se o tebe starají, zde u nás se ti daří lépe - než tam někde venku - kde se lidé lopotí a dřou...ty jako milostpán na pensi se dáváš obsluhovat...k práci tě nikdo nenutí, a někteří z vás měli štěstí, že zde mohou zůstat doživotně...Aléne, ty jsi vyvolenec Štěstěny - poklepává mi Pat na rameno...važ si toho, jeden rok života u nás ti více prospěje než deset let venku na svobodě...jen předpisy dodržuj svědomitě...máš je zde...ukazovák Pata roste a dlouží se, až se dotkl špinavé roztrhané cedule přilepené na zdi. - Buď vděčen za blahobytný zdejší pobyt, říká Patachon - a mimo předpisy, na které tě upozorňujeme, máme ještě pro tebe jistá velmi důvěrná sdělení. Škoda, že nemůžeš nahlédnouti nikoliv do několika tisíců sousedních cel, ale do mozků lidí - kteří jsou v celách...uviděl bys krásné museum psychologických kuriosit...To není vězení...spíše zvěřinec...akvarium v pološeru...někteří jsou podobni veleopům...předpotopním ptákům...ještěři a lenochodi - jsou všichni vydatně živeni bromidem draselným...To není vězení - toť cirkus s pistou na dvoře, kde čeká guillottina...šelma s požerákem rozeklaným...čeká, až zakvílí a rozletí se vězením rána zvonu...Již je čas!...Kat Deibler je její krotitel v bílých rukavičkách...jediný zub, ostrý jako břitva, je v její tlamě...Kdybys nahlédl do cel, viděl bys, jak se plazí po zemi plačící ještěr - nebo žabák podivný na harfu hrá - nebo jak kostra nehybná stojí uprostřed cely a měří čas...Opisuje přesný kruh ukazovákem, který se stal ručičkou hodin, a značí ťuknutím do prázdna každou vteřinu tvého života...Poznáš mnoho nového, až sám v cele zatančíš, nohy z olova a hlavu v horečce, až tvé tělo dlouhým postem bude průhledné jako pavučina v měsíčním světle, až vlákna pavučiny se promění v tančící paprsky hrající flétny...paprsky modrého slunce na černém nebi...Ve vězení se ještě nikdo nenudil...budeš mít tolik vzpomínek, prožiješ znovu a znovu ztracená léta, která nelze ničím nahradit...V cele můžeš plakat do umdlení...neupláčeš se - bylo by to proti předpisům, neboť nesmíš žádnou smrtí zemříti, dříve než budeš souzen...Právo na tvůj život mají ti v justičním paláci, kteří mají krucifix a bibli...ti, kteří jsou oblečeni v rudá roucha barvy krve - kteří tě budou soudit - a ti, kteří mají černá roucha pohřební, kteří tě budou hájit...Zločin rozštěpí život na dva díly...Chtěl by ses vrátit zpět?...Nemůžeš, neboť ti stojí v cestě...čekej trpělivě, až vzejdou duhové klenby v barevných temnotách - až mdloba promění mlhu v sen - až se vrhneš v propast úzkosti naznak dolů po hlavě...
Až se zvonek rozkvílí... to není zvonění, to je žalm lkající... to není zvonění… to Osud k tobě mluví...
Stoupati budeš stříbrným schodištěm v světelné paláce: zlatí chrobáci krouží nad jezerem olova, padají černé balvany do hemžení stříbrných prutů...Tvůj život zůstal tam venku, za vězeňskou zdí...Život?...to rychle uteče....nemáš čeho litovat...přesvědči se a podívej se nazpět...Byla to léta, která uplynula - nebo vteřiny?...Každý den ráno, až dostaneš vězeňskou polívku v plechovém hrnci - podívej se do polívky jako do zrcadla...každým dnem budeš víc podoben mrtvole, kterou v krátkosti budeš...A krysy?...musíš-li s nimi žíti, nauč se je milovati...Krysa je jediný tvor, který si zvolil dobrovolně žalář jako místo svého pobytu...proto vlídně s nimi jednej...jsou to tvoji přátelé a je jich mnoho milionů...mocné pluky dole v podzemí...Buď rád, když chodí v noci k tobě na návštěvu...pozoruj je, jak pobíhají, laškují, piští a páří se - rejdící hudebnice ticha žaláře...
Pat a Patachon již dávno odešli...procházím se po Paříži a přemýšlím o svém zločinu...Došel jsem na náměstí Svornosti a na rohu u Tuillerieské zahrady jsem se rozhodl, že zítra povím vše svému advokátovi...Na náměstí velké shromáždění...přišly všechny veřejné holky z celé Paříže...kouří cigarety a šňupají kokain, mulatky a černošky z Bastilly, nesou orchideje a karafiáty, mají krátké sukénky nad kolena ověšeny stříbrnými náhrdelníky, náušnicemi a náramky, holky z okolí tržnice na boso v děravých střevících a modrých bluzkách...Také přišly holky z předměstí a z nábřeží od Seiny zdrané a bosé, špinavé a staré, hubené a plné vrásek...nalíčené fialovým líčidlem...staré vysloužilé herky, které strávily celý život na ulici...Náhle vše zmizelo a náměstí Svornosti zůstalo prázdné, jen u obelisku ještě někdo stojí...Je to kněz v dlouhé sutaně...Začal tiše zpívat a chodit pozpátku kolem obelisku...všiml jsem si, že je bos a sutanu má navlečenu na nahém těle...Pozoroval jsem ho dlouho, jak obchází pozpátku obelisk a odříkává či zpívá monotonní dlouhé litanie...
Nechal jsem ho o samotě, zamířil jsem na nábřeží k Seině a veden hlídačem vstoupil jsem do cely, která je vyhrazena pro rozmluvy s advokáty...Za stolem sedí můj obhájce a čeká na mne..."Slovutný mistře všech paragrafů - jak malicherné je obvinění z ilegální činnosti proti jinému mému zločinu, o kterém vojenský tribunál ničeho neví. Okolnosti byly poněkud mimořádné, ale jsou to okolnosti spíše přitěžující...Není žádných sebemenších důkazů, byla to vražda promyšlená, úkladná...Její motiv je poněkud nejasný, i mně samotnému není zcela pochopitelný. Stále se totiž měnila...bylo to krásné a ohyzdné zároveň, já těžko rozeznám, co je krásné a co je ošklivé...
Někdy byl její obličej usměvavý, obličej malého, roztomilého děvčátka, za okamžik se změnil, podržel tytéž rysy, tentýž výraz, tentýž úsměv, byla to stále ona, ale plná vrásek, stala se naráz stařenou...někdy byla zřejmě podobna nějakému zvířeti...snad lasičce...snad lišce...bylo v ní také něco ještěrčího...v noci, v přítmí jsem ji pozoroval spící a její hlava se protáhla v podivnou umrlčí masku...bylo to nesnesitelné...probouzel jsem ji, abych se přesvědčil, je-li to skutečně ona...
Nebyl jsem si nikdy jist, že něco neukrývá pod šaty...jen večer brala na sebe podobu nahé krásné ženy, aby mě oklamala...někdy jsem měl dojem, že její ruce jí nepatří - měnily se v květy s dlouhými tyčinkami - měnily se ve dvě bílé orchideje, každá s pěti rudými zobci, které se prodlužovaly v dravčí pazoury...Nemohl jsem nikdy zachytit její pravou podobu...její pravý charakter...hrála se mnou ošemetnou hru, a když se mi zdálo, že jsem jižjiž pochopil - v mžiku mi unikla a opět se změnila...Nyní přichází každé noci do mé cely, půl ženy, půl šupinaté ryby, a hledí na mne...hledí...pomozte...ó, mistře všech paragrafů...zbavte mě jejího pohledu!..."
Jste obviněn z politických trestných činů. Zločiny , které jste spáchal ve snu, nemají před zákonem platnosti.
Odveďte ho zpět do cely!

Kaleidoskop snů z vězení

Alén Diviš; Kaleidoskop snů z vězení - zvuk
 

Kaleidoskop snů z vězení

osoba   narození
Diviš Alén   26. 4. 1900