Výstava v domě U Černé Matky boží: Fluxus je (není) luxus

typ dokumentu: podřazený dokument
nadřazený dokument: Denní telegraf
rok vydání: 1996
počet reprodukcí: 2 čb
strana: 10
jazyk: český

poznámka:
-
„Smyslem umění-zábavy Fluxu je dokazovat umělcovu postradatelnost a soběstačnost publika, dokazovat, že uměním může být všechno a že je může dělat kdokoliv. Vede zápas o jednoduchost a neokázalost prosté přirozené události, hry nebo gagu. Je roztokem Spike Jonese, vaudevillu, gagu, dětských her a Marcela Duchampa." (Z programového prohlášení skupiny Fluxus).
Založení Fluxu je obvykle datováno rokem 1961, ale ustanovení hnutí předcházela řada spřízněných uměleckých i mimouměleckých aktivit. Fluxus se hlásí k dada. Hledá výrazové prostředky mimo umělecké oblasti, bouří se proti konvencím, nesvobodě a nedostatečnosti uměleckých forem, od objektu směřuje k přímé akci. Čin je mnohem důležitější než umělecká tvorba. V mnohém se Fluxus podobá recesi, ale recese je plebejská, anonymní, neumělecká. Smyslem recese je hra, zábava, ne vytvoření uměleckého díla. V počátcích hnutí jsou nejčastějším výrazovým prostředkem tzv. „events" (události), jednoduché situace obracející pozornost diváka k prostým dějům, činnostem a vztahům. Často mají podobu návodů, scénářů. „Konferenciér oznámí návštěvníkům, že se do tajné místnosti vejdou pouze diváci z jedné řady. Uvaděč potom vyvede celou řadu nouzovým východem z představení přímo na ulici." Tak probíhala např. akce Bena Vautiera Tajný pokoj, provedená na koncertu Fluxus orchestru 25. září 1965 v Carnegie Recitál Hall v New Yorku.
Činnost skupiny se neomezovala jenom na oblast umění či antiumění (popírání tradic a pravidel uvnitř stejného hodnotového systému je jenom jejich dalším potvrzením). Fluxus se snažil ovlivnit celý životní styl. Vydává časopisy, knihy, multiply, natáčí filmy, navrhuje a prodává bytové doplňky, spotřební zboží, hudební automaty, sportovní potřeby, potraviny a oděvy. Hranice hnutí není možné přesně vymezit, v publikacích skupiny se například objevily ukázky prací Jiřího Koláře nebo Ladislava Nováka. George Maciunas (vůdčí osobnost hnutí) se snažil zpochybnit postavení profesionálního umělce, upozorňoval na důležitost mimoevropských kultur. Uvažoval o umění, které by nebylo určené pouze zasvěceným, ale i diletantům, v podstatě všem. Kulturní revoluce měla podle něho mimo jiné vést k umělecké anonymitě. Snil o tom, že všechny aktivity Fluxu budou autorizovány jménem hnutí a ne jednotlivými umělci.
Od roku 1963 pořádá v Praze Milan Knížák a skupina Aktual (Milan Knížák, Soňa Švecová, Jan a Vít Machové) akce podobné fluxovým vystoupením. – „Musím prohlásit, že když jsem objevil existenci FLUXU, tzn. existenci lidí, kteří někde jinde a přesto podobně reagují na situaci v umění a ve společnosti jako já, byl jsem nesmírně potěšen." - Knížákova vystoupení rozšířila aktivitu skupiny do exotické a svým způsobem nebezpečné zóny. Pražský Fluxus dokazoval, že hnutí je životaschopné i v ne¬přátelských podmínkách. V roce 1966 se George Maciunas rozhodl uspořádat v Praze festival Fluxu. Ještě předtím ale jmenoval Milana Knížáka ředitelem východního Fluxu (Director of Fluxus east). Během festivalu byl Milan Knížák sebrán policií, převezen do ruzyňské věznice (kde lékař usou¬dil, že je zavšivený) a ostříhán. Na pozvání George Maciunase vycestoval v roce 1968 do USA. „V New Yorku jsem potkal skoro všechny, které jsem již nepotkal dříve, lidi od pop-artu přes konkrétní poezii, hard edge až k minimálu."
Výstava Fluxus ze sbírky Marie a Milana Knížákových, otevřená v domě U Černé Matky boží do 28. ledna, chce přispět ke zmapování dosud málo známé situace v moderním světovém umění. Sbírka nevznikla programově, je obrazem osobně prožívané doby, výsledkem přátelské komunikace. Řada věcí vznikla až v 80. letech, v době, kdy hnutí bylo dávno za svým vrcholem. Fluxus sám sebe chápe jako hnutí silných a nezávislých osobností, vystavené práce jsou však poplatné dobovým vlivům a tendencím. Objevují se odvolávky na slavné autory, na známá díla, citace citací. Práce z pozdější doby opakují prověřené postupy, proklamovaná volnost se mění v manýru, k pochopení díla je často nutný dobový či umělecký kontext. Hnutí Fluxus bylo krásnou utopií, která skončila jako všechny podobně vymyšlené modely. Naivita, banalita a povrchnost se mísí s neprofesionalitou. Romantické představy o volnosti, rovnosti a svobodě se mění v narcismus, v egocentrické sebezbožštění. Pokus o přeměnu světa prostřednictvím umění se opět nekoná. Umělecká revolta nemá nic společného s revolucí, touha po pospolitosti a po extázi se mění v osamělost. Díla, která měla mít cenu důkazu a očitého svědectví, se proměnila v prodejní zboží.

objednat do studovny