Václav Boštík: Kresby, Praha, Galerie Štěpánská 35, 18. 12. 1998

Václav Boštík: Kresby, Praha, Galerie Štěpánská 35, 18. 12. 1998 – 15. 1. 1999

typ dokumentu: text
rok vydání: 1998
počet stran: 2 listy
výška x šířka [mm]: 197 x 210
jazyk: český

poznámka:
Český rozhlas 3 - Vltava, 3.1.1998, četl Rudolf Kvíz
-
„Nedovedu malovat,“ napsal v roce 1968 Václav Boštík, „jen pro malování samo a nepovažuji umění za tak důležité, že by se mu mělo sloužit. Je to jen jedna ze složek lidské činnosti. Za důležité považuji však to, co člověk udělá sám ze sebe. Malby a sochy, ty jsou pak už jen jeho obrazem.“ – Výstava Boštíkových kreseb je skromná a nenápadní stejně, jako je tiché a nenápadné celé malířovo dílo. Připravil ji Francouzský institut ve spolupráci s Galerií Benedikta Rejta v Lounech a s Českým muzeum výtvarných umění v Praze. Dr. Jan Sekera, dnešní ředitel Českého muzea, léta Galerii Benedikta Rejta vedl, především díky jemu je v lounské sbírce Boštíkova tvorba zastoupena reprezentativním výběrem nejen zásadních obrazů, ale i kreseb. Kresby byly pro malíře vždy nedílnou součástí výtvarné práce, nenáročnými prostředky (tužka, tuš, pastel) a většinou na menších formátech zkoumal možnosti výtvarné formy, hledal odpovědi na obecně položené a osobně prožívané problémy. Boštíkova jedinečnost ale není ve formálních výbojích nebo v neobvyklých námětech, je ve věrnosti sama sobě, v důslednosti, se kterou déle než šedesát let sleduje vlastní cestu. Jeho svět je celistvý, ale ne uzavřený, myšlenkově náročný a přitom přístupný. Boštíkova díla nevyžadují zasvěcení, přídatné informace, slovní doprovod, odborné znalosti. Klíčem k plnému porozumění je otevřenost, nepředpojatost, důvěra, citovost neumazaná špínou doby – manipulací. Václav Boštík zpřesňuje, tedy vymezuje či aproximuje, naše pocity, přibližuje jinak nesdělitelné myšlenky, rozšiřuje území lidského vědomí o oblast citového prohlédnutí a vnitřního poznání. Výtvarné umění je víc než výroba krásných předmětů, denní práce na obraze je cestou sebepoznávání. V malířově životě byla období, kdy téměř nemalovat, uvažoval o opodstatnění, o ceně svého počínání, rozhodoval se, zda nemá s uměleckou tvorbou přestat. Jeho umění zrálo dlouho, vrcholná díla vytváří až ve svých padesáti letech. Vnitřně dělené čtverce, shluky barevných skvrn, rýhování, uzlové body, kruh a kružnice – charakteristický barevnost, modrá, žlutá, zelená, červená a fialová v jemných polotónech a přechodech. Od šedesátých let maluje obrazy, které často označuje názvem Pole. Slovo pole má několik významů, a všechny Boštíkovu tvorbu z různých stran osvětlují. Pole je obhospodařovaný pozemek (žitné nebo pšeničné pole), část území, kde se něco těží nebo vyskytuje (sněžné či naftové pole), dále: bojiště, rovina nebo nížina; ohraničená plocha (například šachovnice), okruh působnosti (kulturní pole), množství lidé nebo věci ve vymezeném místě (pole závodníků), část prostoru zasažená nějakým fyzikálním nebo chemickým jevem – elektrické, gravitační, magnetické, zorné pole. Polem může být i plocha plátna nebo papíru. Boštíkovy obrazy a kresby nevznikají jako realizace nápadu nebo jako prosté zpodobení skutečnosti, řídí se vlastními zákony. Rostou, formují se, dělí a rýhují, proměňují, rodí. Ne dovednost daná dlouholetou zkušeností, ale stále mladé pochybnosti při hledání barvy a tvaru, dobrodružství s nejistým výsledkem, cesta, na které malíř objevuje, co dosud nevěděl. Nezobrazuje realitu, vytváří novou skutečnost. První tématem je nenaplnitelná touha po absolutnu. Boštíkovo velké a zároveň prosté umění vypadá jednoduše, ale není možné je napodobit. Je součtem talentu a vědění, tvrdošíjné zaujatosti a morálky.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení