Jsem rád, že mě čas od času...

typ dokumentu: text
rok vydání: 1991
počet stran: (3 listy)
výška x šířka [mm]: 297 x 210
jazyk: český

poznámka:
-
Jsem rád, že mě čas od času někdo z přátel požádá, abych mu v olomouckém Divadle hudby zahájil výstavu. Dokonce jsem v poslední době ještě raději než dřív. S proměnou společnosti se mění mnohé i v oblasti, která nás především zajímá a ve které pracujeme, ve výtvarném životě. Z řady donedávna opomíjených výtvarníků se stali docenti, rektoři, odborní asistenti či profesoři. Může se o nich psát, jejich práce se běžně vystavují, galerie kupují díla, která by před rokem sotva prolezla do nákupní komise. A přitom jsem slyšel, že loňský zájem mnoha výtvarných umělců vyzvaných koncem roku k nákupu grafiky do Národní galerie byl prabídný. Možná i zde se začíná uvažovat tržněji a výtvarníci doufají, že NG v příštím roce něco přidá, více přitlačí. Ceny našich grafik, kreseb, obrazů a soch lezou nahoru. Přizpůsobujeme se cenám venku, začali jsme povídat - co to je pro nějakého Němce, nějakých 2.000 marek za originální grafiku, to je jako pro nás, Čechy, 2.000 korun. Čím více se v tomto směru přibližujeme světu, tím více se vzdalujeme tomu, co je doma. Špatný obrázek, který jsem viděl v Platýzu už stál 30.000 Kčs. Ne tedy asi, podle naivistického přepočtu, 1.500 marek, ale 10 měsíčních třítisícových platů. Stěžujeme si na růst cen potravin, na nájmy za ateliéry - a přitom jsme ceny za výtvarná díla v krátké době zněkolikanásobili. Před několika lety bylo lehce možné vytvořit fantastickou sbírku našeho moderního umění prakticky za hubičku. Stále nechápu, proč nikdo bohatý tenkrát nebyl tak prozíravý a do toho relativně bezpečného podniku se nepustil. Jinak mi situace v našem výtvarném umění připadá pořád stejná, opět je to většinou staré a známé - hop! tady je balón - a všichni za mičudou! Kromě černých pocitů vidím však i kusy větší naděje. Myslím, že naše umění nečeká žádný světový boom, rána velikého zájmu, jaká se před pár roky rozletěla po Rusku. Jsme malí a pro svět méně zajímaví, i dnes po revoluci jako stát strašné málo známí. Navíc není lehké do české mentality proniknout. Naše výtvarná díla jsou obyčejně vícevrstevnatá, velice osobní - a tedy nesnadno přístupná. Je třeba si na ně zvykat, učit se porozumění - a to chce čas, chvíli to trvá, než se divákům pootevřou, než se obnaží jako cibule. Za léta ořezávání všech složek společenského i osobního života se podařilo výtvarné umění normálním lidem odcizit. Žili jsme (tvůrci i diváci) v oboustranném ghetu, ve kterém nám bylo svým způsobem dobře a které si málokdo připouštěl. Teď, když se konečně můžeme protáhnout, s podivem zjišťujeme, že je pro většinu ostatních už zase důležitější něco jiného než umění, kultura. Kulturu, umění nelze přikázat, přivézt v dodávce před barák, vyklopit na zahrádce, dodat až na klíč, přímo do bytu. Je to cosi jemnějšího než Nescafé anebo počítač. Ne každý ví, že kromě hladu těla existuje i hlad duše. Podstatou umění i nadále nejsou peníze, ani poptávka a nabídka, tržní ekonomické vztahy. Smysl umění je vztahová záležitost, cosi, co na rozdíl od kresby či obrazu naštěstí nelze zakoupit. - Tady je naděje. Smutná naděje, že uvnitř lidí, uvnitř každého z nás, se ani loňským revolučním zlomem nic podstatného nezměnilo, že je tam vše při starém, dojemně stejné. Nic tam nekončí, nic nezačíná, jenom dobrodružná pouť umění pokračuje. Vážím si nenápadné, solidní a soustavné práce, takové jakou déle než dvacet let odvádělo olomoucké Divadlo hudby, jakou zde na výstavě předvádí malíř Pavel Mühlbauer. Uklidňuje mě, že v těch zmatcích víte, co dělat, že váš program zůstal stejný, že ho nebylo třeba přebudovat, vyměnit. V poslední době při zahájeních málo mluvím o vystavených věcech - a připadá mi to přirozené. - Jsme buňky jediného organismu, výsledky práce každého z nás dotvářejí konečnou podobu společného díla.

objednat do studovny

Dokument byl vložen do košíku

Do košíku

Pokračovat v prohlížení