národnost: česká
pohlaví: muž

poznámka:
NK ne - 2011/03

Prokop Kumpošt

Jmenovaný se narodil v Hněvkovicích 18. 7. 1894 jako nejstarší z pěti dětí učitele Josefa Kumpošta. Zde také 15. 9. 1900 začal navštěvovat obecnou školu. Rodina se však brzy odstěhovala do nedalekého Slavošova. V roce 1906 školu ukončil a začal navštěvovat měšťanskou školu v Ledči nad Sázavou (najde někdo třídní katalog s jeho jménem?), ale školu nakonec ukončil v roce 1909 čtvrtým ročníkem v Kutné Hoře. Posléze navštěvoval tehdy velice známý kutnohorský učitelský ústav, na němž maturoval v roce 1913.
Jen krátkou dobu působil jako učitel, protože již 4. 10. 1914 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k pěšímu pluku 21 v Kutné Hoře. Zanedlouho už absolvoval školu pro záložení důstojníky v Nových Benátkách – Milovicích. Po jejím skončení byl 1. 4. 1915 přidělen ke 4. národní setnině čáslavského pěšího pluku 21. Další měsíce však ležel v nemocnici v Kutné Hoře a rekonvalescentních oddělení ppl 21 tamtéž, později i v Egeru v Uhrách. I jeho pak očekával tehdy běžný úděl, že jako velitel čety 10. pochodového praporu (z Haškova Švejka známého jako maršbatalion, marška) byl odvelen na italskou frontu. Tam byl střídavě v poli i v etapě (zápolí), stále ve funkci velitele čety. Byl povýšen na kadeta – aspiranta, posléze na praporčíka. Přišel však den 24. 6. 1917, když byl u vesnice Boscomal těžce raněn. Utrpěl tehdy zranění, při němž došlo k průstřelu úst a popravdě měl při vší smůle štěstí. Padl totiž do zajetí a navíc díky italským lékařům, kteří mu ránu ošetřili a operovali, se mu po osmi měsících vrátila schopnost řeči. I tak do konce života trpěl její jistou poruchou.
Jeho další životní pouť válečného zajatce se odehrávala jak v nemocnicích, tak i zajateckých táborech Sola Comilina a Santa Maria Capua Vetere. Dne 5. 3. 1918 však vstoupil do československých legií a byl zařazen jako podporučík a velitel čety u 33. čs. pluku italských legií ve Folignu. Působení v legiích se střídalo s pobytem ve zdravotnických zařízení a zranění bylo dokonce i reoperováno. Později působil ve funkci pobočníka velitele Československého depozitu.
Hned po 28. 10. 1918 to byly právě čs. legie z Itálie, které se začaly přepravovat do vlasti s naléhavým úkolem zabezpečit hranice nového státu. Nepochybně s touto akcí souvisela i práce už povýšeného nadporučíka Kumpošta. Působil již na Čs. vojenské misi v Římě a je nanejvýše pravděpodobné, že tam musel potkat s ledečským rodákem a význačným organizátorem čs. legií v Itálii Janem Šebou. Už 1. ledna 1919 získal Kumpošt hodnost nadporučíka a 1. 8. pak kapitána.
Dne 20. 8. 1920 byl jako schopný důstojník povolán na Ministerstvo národní obrany (MNO) a již koncem roku nastoupil jako první čs. vojenský atašé v Rumunsku. Tam se naučil natolik rumunsky, že v roce 1922 byl odvelen jako posluchač na Vysokou školu válečnou v Bukurešti, kterou ukončil o dva roky později a tím získal nárok na zařazení do skupiny důstojníků generálního štábu (gšt.).
Jeho další kariéra pokračovala. Byl převelen k velitelství 11. pěší divize do Košic a po ročním působení si zasloužil uznání tehdy známého gen. Šnejdárka. Opět se vrátil do Prahy na MNO, kde nastoupil na 2. oddělení (zpravodajské). Protože se tehdejší důstojníci museli neustále vzdělávat, absolvoval i různé kurzy. U Kumpošta to byl v roce 1925 telegrafní kurz v Kutné Hoře, automobilní v Českých Budějovicích i chemické školení v Olomouci.
Závěrem 20. let byl povýšen na štábního kapitána a pak na majora. V této době měla ČSR přátelské vztahy s Jugoslávií. Proto na podzim 1930 byl vyslán na zkušenou k jihoslovanské armádě.
V roce 1932 bylo majoru Kumpoštovi už 37 let. V té době se oženil ve Zbraslavicích s Jarmilou Mašínovou, jejíž otec tam působil jako ředitel školy. V roce 1933 dosáhl hodnosti podplukovníka. Jak bylo obvyklé, tehdejší důstojníci museli také získávat zkušenosti i jako velitelé útvarů. Kumpošt tedy byl odvelen do Jindřichova Hradce, kde velel I. praporu pěšího pluku 29 plukovníka J. J. Švece. Po praxi se zase vrátil na MNO na 2. odd. hlavního štábu. Jeho povšechná kvalifikace a hodnocení bylo vysoké, oceňovala se jeho intelektuální schopnost, tělesná způsobilost i další klady. (ne nadarmo hovořil A. Hitler o tom, že čs. důstojníci z řad učitelů, lesníků, techniků a dalších profesí navíc se zkušenostmi z legií jsou zkušení a wehrmacht je každopádně nemůže podceňovat.)
V roce 1937 nastoupil pplk. Kumpošt do Varšavy jako vojenský atašé. Především je nutno připomenout, že tehdejší vztahy ČSR s Polskem, kde vládl plukovník Beck, byly víceméně nepřátelské. Rok poté už měl Kumpošt hodnost plukovníka a neradostné události roku 1938 prožíval právě ve Varšavě. Po okupaci 15. 3. 1939 se podílel na zpravodajské činnosti, spolupráci s polským hlavním štábem i složitými záležitostmi spojenými s příchodem stovek čs. dobrovolníků do exilu v Polsku, organizací čs. regionu aj. Další a neskutečně obtížné a složité záležitosti souvisely se začátky čs. zahraničního odboje. Pochopitelně neušel ani sledování, které prováděla nacistická zpravodajská služba. Navíc ho protektorátní úřady vyzvaly k návratu domů a pak propustily ze služebního poměru. V Berlíně na něho dokonce vystavili zatykač a byl sledován jak gestapem tak i abwehrem (nacistická vojenská zpravodajská služba). Z té doby existuje zpráva německého konzula z Krakova o činnosti čs. konzulátu, kde Kumpošt působil. Situace v Polsku byla složitá, protože tamní vláda neuznávala náš zastupitelský úřad a zatím ani nedala souhlas k formování čs. vojenských dobrovolníků. Postupovala však naštěstí se vší šetrností. Obávala se totiž, že by tak mohla poskytnout nacistickému Německu záminku k zákroku proti Polsku. Na druhou stranu měli Poláci velký zájem na zpravodajské spolupráci i pomoci čs. vojáků, která byla pro ně velice prospěšná. Plk. Kumpošt právě při jednání s polským hlavním štábem tyto skutečnosti zdůrazňoval. (Pozn. M. V.: mám dobrého přítele v Ostravě, který jako letec už tam tehdy bojově létal na polských letounech spolu s legendárním stíhačem Josefem Františkem.)
Kumpoštova činnost v neskutečně obtížných podmínkách byla náročná a vysilující. Jeho rukama procházely spisy a přihlášky čs. dobrovolníků a zabýval se i problémy ve vojenském táboře v Malých Bronowicích u Krakova. A ty byly složité. Zajišťoval transporty čs. vojáků a letců do Francie. Ve spolupráci s mjr. Fritschem se podílel i na zpravodajských úkolech včetně styku s domovem. V Londýně jeho práci velice oceňovali.
V uvedené době zasáhl do odbojového dění i gen. Lev Prchala. Působil jako protivník Dr. E. Beneše v exilu a měl navíc dobré kontakty v Polsku. I doma se tehdy o něm mluvilo bezmála jako o spásné vedoucí osobnosti zahraničního odboje. Válka vypukla 1. září 1939 a čs. legion v Polsku byl povolen už 3. 9. 1939. Ale to už zákonitě docházelo k chaosu. Kumpošt se svoji skupinou čs. vojenského přidělence se připojil k polskému hlavnímu štábu a spolu s ním při ústupu před postupujícími Němci překročil rumunské hranice.
V Bukurešti působil od dubna roku 1939 jako představitel čs. odboje plk. gšt. Heliodor Pika. Kumpošt se stal jeho zástupcem. Oba dobře znali Rumunsko, tamní poměry a kupodivu i jazyk. Z Bukurešti měli pomocí vysílačky kontakty do Paříže, Prahy i Londýna. Jedním z tehdejších důležitých úkolů bylo urychlené odsunutí čs. vojáků a občanů do bezpečnějších zemí. Německo totiž činilo na Rumunsko intenzivní nátlak a zanedlouho ho přetáhli na svoji stranu. Stalo se německým spojencem. Jak Francouzi, tak i Angličané považovali vojenskou a politickou situaci jako velice vážnou. Pomohli tenkráte nejen vojákům, ale i rodinám pracovníků čs. skupiny. Pika i Kumpošt byli v Bukurešti dokonce 11. 10. 1940 zatčeni příslušníky Železné gardy (rumunská fašistická organizace). Díky vlivným přátelům byli naštěstí brzy propuštěni. Zakročil i samotný gen. Ion Antonescu, později rumunský diktátor (po válce odsouzený a popravený). Tak se dostali čs. vojáci i jejich rodiny do Istanbulu těsně předtím, než do Rumunska vstoupila německá vojska.
V Turecku už byli další naši zpravodajci. Je potřeba si uvědomit skutečnost, že vojáci nebyli finančně zajištěni, chyběly jim i základní osobní potřeby, prádlo, bydlení atd. A v této situaci neustále museli plnit spoustu úkolů. Byl však obnoven radiotelegrafický kontakt s Londýnem vysílačkou instalovanou na britském konzulátu. Došlo ke kontaktu se sovětskou zpravodajskou službou zastoupenou gen. Dominem. Do Istanbulu také přijel na jednání pozdější generál Ludvík Svoboda. Zde se dojednávala spolupráce se sovětskými úřady a došlo ke slibu, že po případném vypuknutí války SSSR povolí vybudování samostatné čs. vojenské jednotky. Plk. Pika se svou skupinou pak odcestoval do Moskvy, kde se stali představiteli čs. vlády v SSSR. Plk. Kumpošt se stal náčelníkem čs. vojenské mise v Istanbulu. Zabýval se i nadále zpravodajskou činností, ale řídil i pohyby transportů s čs. dobrovolníky. Istanbul byl v té době městem, kde působily zpravodajské služby Spojenců i Německa a jeho spojenců. Proto byla situace složitá a naši vojáci v ní dobře obstáli. Avšak objevil se tam i ppor. Vasil Roznijčuk, kterého nepřítel naverboval a on mu poskytoval důležité údaje a nakonec k Němcům dezertoval. Pro Kumpošta to však mělo nepříjemné následky a po třenicích s tamním čs. konzulem Hanákem byl nakonec přeložen do Káhiry. Tam zastával funkci čs. styčného důstojníka u anglického vrchního velitelství pro Střední východ.
Po půlročním působení přesídlil z Káhiry jako náčelník štábu čs. vojenské mise gen. O. Mézla – Gaka do Jeruzaléma. I zde však Kumpošt zažil situace, které mu ztěžovaly jeho práci. Některé tyto záležitosti se dokonce vyšetřovaly i po válce na MNO. V Jeruzalémě vznikl Čs. administrativní štáb pro Střední východ v čele s plk. Kumpoštem.
Dne 13. 9. 1944 byl odtud Kumpošt povolán do Londýna na čs. exilové MNO, kde se stal přednostou I. (organizačního) odboru. Jan Masaryk mu tam za jeho práci předal pochvalné uznání. Protože válka pokračovala a východní část ČSR už byla osvobozena, čs. vláda přesídlila do Košic. Sem přijel i plk. Kumpošt dne 18. 4. 1945 a pracoval na MNO. Po osmi letech 14. 5. 1945 se vrátil konečně do Prahy a byl povýšen na brigádního generála.
Poválečné události na MNO byl hektické, protože se zde střetávala spousta názorů a vlivů, důrazně se projevoval vliv KSČ při prosazování svých stoupenců na velitelská místa. Gen. Kumpošt se stal v roce 1946 velitelem 15. divize v Kolíně a o rok později velitelem Velké prahy. V únoru 1948 byl ponechán v činné službě. V té době již začalo docházet k čistkám a došlo k prvním vojenským procesům. Záznamy o gen. Kumpoštovi jakožto zpravodajsky činné osobě byly obsáhlé. Při výsleších bývali zatčeni nejednou dotazováni, co o Kumpoštovi vědí. Jak je známo, byl v té době souzen a k smrti odsouzen gen. H. Pika.
Dne 1. 8. 1949 ve věku 55 let a po 35 letech vojenské služby byl gen. Kumpošt přeložen do výslužby. Po čase byl z Prahy přikázán k bydlení v Ratajích nad Sázavou spolu s dalšími 14 důstojníky. Museli opustit své pražské byt. Gen. Kumpošt si našel práci a dojížděl vlakem do Zásmuk, kde nalezl místo nočního hlídače v podniku na sušení vajec. V té době byl již ženatý s Marií Pickovou, s níž se seznámil v Palestině. Ta naopak dojížděla do Sázavy, kde pracovala jako skladová účetní ve sklárnách Kavalier. V dopoledních hodinách 22. dubna 1959 šel gen. Kumpošt na poštu v Ratajích nad Sázavou. Tam ho zastihl infarkt myokardu, kterému podlehl. Pohřeb měl ve strašnickém krematoriu 27. 4. 1959. Jeho manželka byla v té době v nemocnici, takže se obřadu nemohla zúčastnit. Urna zesnulého byla uložena na hřbitově ve Zbraslavicích v hrobě jeho rodičů.
Gen. Prokop Kumpošt byl nositelem řady vyznamenání československých, rumunských, italských, jugoslávských, francouzských, švédských, polských a britských. V roce 1950 odňatá generálská hodnost mu byla z rozkazu ministra národní obrany v roce 1991 posmrtně navrácena.
Při sledování životopisu hněvkovického rodáka Prokopa Kumpošta si může čtenář názorně a na příkladu zopakovat novodobé dějiny Československa z první poloviny 20. století včetně těch vojenských. Kupodivu u mnoha z nich gen. Kumpošt byl a aktivně se na nich podílel, ovlivňoval je jako voják a zpravodajec. Zařadil se tak do velké skupiny vlasteneckých vojáků, kteří za vlast bojovali a nasazovali svoje životy. V poválečných letech se mu tedy ani nemohly vyhnout ústrky a represe. Došlo k neuvěřitelné situaci, když komunistická moc soudila, trestala a jinak represemi trápila právě vlastence, kteří bojovali za svobodu vlasti a proti hitlerovskému Německu. To bylo tenkráte naprosto v celém světě nevídané a ojedinělé. K nápravě však došlo až po roce 1989, když už řada postižených bohužel zemřela. Proto není naškodí, abychom na tyto vlastenecké vojáky a poctivé občany nezapomněli a navíc si je opakovaně připomínali.
Čest jejich památce!
RNDr. Miroslav Vostatek, www.ledecns.cz

Prokop Kumpošt

Prokop Kumpošt

kniha
	rok vydání	název (podnázev), vydavatel, obec
	2006	Osobnosti Uhlířskojanovicka, Město Uhlířské Janovice, Uhlířské Janovice (Kutná Hora)