Jan Jindřich Lucemburský

* 12. 2. 1322, Mělník (Mělník), Česká republika (Czech Republic)
† 12. 11. 1375, Brno (Brno-město), Česká republika (Czech Republic)

národnost: česká
pohlaví: muž

Jan Jindřich Lucemburský

Byl druhorozeným synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Podobně jako jeho bratr, budoucí Karel IV, byl odloučen od matky a v pěti letech poslán na výchovu do Tyrol. Dostalo se mu pravděpodobně obdobné péče jako o 6 let staršímu bratrovi ve Francii. Jan Lucemburský již v té době dojednal s korutanským vévodou a tyrolským hrabětem Jindřichem sňatek svého mladšího syna s Jindřichovou dědičkou, o čtyři roky starší Markétou Tyrolskou (zvanou Maultasch-Pyskatá). V září 1330 se v Innsbrucku konala svatba devítiletého a dvanáctileté. O pět let později, po smrti svého tchána, už byl Jan Jindřich spolu se svou manželkou alespoň formálně vládcem Tyrolích. Úsilí významně rozšířit lucemburské panství o takto získaná území se však nenaplnilo. Mladičký Jan Jindřich nezískal skutečný respekt rakouské šlechty, jeho již dospělá manželka měla navíc jiné ambice: Provdat se za Ludvíka Braniborského, syna císaře Svaté říše římské Ludvíka IV. Bavora. Obvinila Jana Jindřicha z impotence, což byl v té době ve vyšších kruzích legitimní důvod k rozvodu. Domluvila se s tyrolským pány i Ludvíkem Bavorem a nechala se vyhlásit jedinou vládkyní země. Když se její manžel bránil, na podzim 1341 vyvolala skandál, jaký neměl v tehdejší Evropě obdoby: Když se Jan Jindřich vracel z lovu, nebyl vpuštěn do žádného z tyrolských hradů a musel zemi s hanbou opustit. Císař Ludvík Bavor (ještě před souhlasem papeže) manželství rozvedl a Markéta si vzala Ludvíka Braniborského (rozvod nabyl oficiální platnosti až roku 1349). Jan Jindřich se po krátkém pobytu v aquilejském patriarchátu vrátil do Čech. Byl čas od času pověřován správními i vojenskými úkoly, zplodil nemanželského syna Jana a hlavně čekal na rozvázání svého manželství s Markétou Tyrolskou aby se mohl znovu legálně oženit. Jeho druhou manželkou se stala koncem roku 1349 dcera opavského vévody Mikuláše II. Markéta Opavská. Měli spolu 6 dětí. Když na konci 60. let ovdověl, oženil se ještě dvakrát: s Markétou Rakouskou (shodou okolností vdovou po synovi Markéty Tyrolské) a Alžbětou Oettingenskou.

Na přelomu let 1349-50 obdržel Jan Jindřich od bratra Karla IV. jako léno markrabství moravské s podmínkou, že pokud budou Karlovi potomci po meči živi, nebudou se potomci Jana Jindřicha domáhat trůnu. Jan Jindřich se zavázal k všestranné podpoře Karlovi. Svým závazkům věrně dostál a po celý život byl bratrovi spolehlivou oporou. Morava se stala v době jeho vlády pevným a klidným zázemím koruny. Listina, dokládající slavnostní akt, byla podepsána v Praze 26.prosince 1349. Přítomni byli i brněnský rychtář a 4 přísežní konšelé. Mladý moravský markrabě si za sídelní město zvolil Brno, kam přijel s manželkou, tchánem a početným doprovodem. Lesku dodala přítomnost samotného Karla IV. (ten se však vrátil urychleně do Prahy po zprávě, že se mu narodil syn). Markraběcí manželé se ubytovali v domě na nároží Mečové ulice a Rybného trhu (dnešní Dominikánské náměstí), kde stávala mincovna. Postupně učinil Jan Jindřich svou markraběcí rezidencí Špilberk a zřídil zde dvůr s výsadním postavením. Svůj dvůr měla i markraběnka. Hustě osídlená Morava, která zabírala třetinu království a měla kolem třičtvrtěmilionu obyvatel, získala na 60 let takřka samostatnou správu. Moravský markrabě měl téměř všechny panovnické pravomoci s výjimkou otázek války a míru. Jan Jindřich spravoval svěřené léno pevnou rukou a úspěšně usiloval o jeho hospodářský rozkvět i o zmnožení markraběcího majetku. Brno využívalo svého snadného přístupu k markraběti, v letech 1350 -1396 dostalo 28 zeměpanských privilegií. Tak například kupci z Rakous, Uher a Polska měli nařízeno projíždět na svých cestách Brnem, čímž město upevnilo své postavení v zahraničním obchodě. Získalo také celou soustavu povolení výročních trhů, roku 1357 čtrnáctidenní jarmark od neděle před popeleční středou. Původní proticechovní politiku z 50. let změnil markrabě v letech 1361 a 1367 na podporu cechům, které (např. nožíři a zlatníci) získaly tzv. statuta-řády, zavazující řemeslníky k organizování v daném odvětví. Tím přibrzdil narůstající vliv rodového patriciátu. V polovině 14. století se Brno postupně stalo odvolacím právním střediskem pro řadu okolních měst, městeček a vsí. Mělo pro tuto důležitou správní funkci k dispozici tzv. Právní knihu písaře Jana, jednu z nejvýznamnějších památek psaného středověkého městského práva v českých zemích (viz Jan, písař brněnský). Brno za vlády Jana Jindřicha prožívalo období největšího rozkvětu ve svých starších dějinách. Rozrostla se jeho předměstí, počet obyvatel dosáhl 8 000. Tvářnost města obohatila řada významných staveb. Již v únoru 1350 ohlásil nový markrabě úmysl založit klášter u sv. Tomáše pro augustiniány. Odškodnil „konkurenční“ kostel sv. Jakuba a povolení ke stavbě získal v červenci 1356. Daroval klášteru (kam přišlo 42 řeholníků) i kostelu sv. Tomáše mnohé polnosti a nemovitosti, přiměl město, aby jej osvobodilo od městských berních břemen. Kostel pak určil jako místo posledního odpočinku moravských Lucemburků. Roku 1375 založil Jan Jindřich druhý klášter pro kartuziány v dnešním Králově Poli. Oba řády jsou zaměřeny na pěstování vzdělání, teologie a literatury, markrabě měl své stavitele, na markraběcím dvoře vydržoval hudebníky, Právní kniha písaře Jana patří i k pozoruhodným uměleckým památkám. O tom, že Jan Jindřich přikládal značnou váhu vzdělání a kultuře však svědčí zejména skutečnost, že jeho nejstarší syn Jošt patřil k nejvzdělanějším panovníkům své doby. Brno sice za vlády Jana Jindřicha získalo mnoho výhod, zeměpán je současně zatížil značnými finančními odvody (často ve prospěch Karla IV.). Provoz dvora, byť nijak zvlášť luxusního, také nebyl právě levný, a město se silně zadlužilo. Z dluhů se vzpamatovalo až za Václava IV.

Jan Jindřich se až do své smrti aktivně a loajálně podílel na politice svého bratra. Ve svém testamentu rozdělil markraběcí majetek mezi své tři syny, kteří měli právo užívat titul markrabě moravský. Správu země svěřil nejstaršímu Joštovi (viz Jošt Moravský). Po otcově smrti však mladí Lucemburkové rozpoutali dlouhé období krvavých sporů a válek o dědictví a moc. Pro Moravu nadlouho skončila šťastná doba míru a stability.

zdroj: www.brno.cz