Vladimír Kozák

* 19. 4. 1897, Bystřice pod Hostýnem (Kroměříž), Česká republika (Czech Republic)
† 3. 1. 1979, Paraná, Brazílie (Brazil)
malíř, ilustrátor

 

pohlaví: muž

poznámka:
Maloval pastelem a modeloval plastiky. Spolu se sestrou Karlou vytvořili přes 1.000 obrazů a Vladimír Kozák si několikrát posteskl, že ho mrzí, že jejich společná práce nenašla místo v Československu.

Vladimír Kozák

Ataman z Bystřice pod Hostýnem, Vladimír Kozák
Vladimír Kozák se narodil 19. dubna 1897 v Bystřici pod Hostýnem. Jeho otec pocházel z Valašského Zubří a byl zámečníkem. Matka pracovala na poli a po večerech vyšívala pro paní Thonetovou. Vladimír Kozák na ni vzpomínal slovy: "Její život byl ustavičný shon, práce doma i na poli. Kopání brambor, rozhazování hnoje, kosení trávy pro kozu, abychom měli doma alespoň trochu mléka..." Kozákovi žili v tehdejší Loudonově, dnes Fryčajově, ulici v domě č.p. 16. Později koupili domek v ulici Lipnické.
Po ukončení měšťanské školy v roce 1911 zůstal mladý Vladimír jako učeň v dílně svého otce. Na studia neměla rodina peníze. V roce 1914 narukoval do první světové války, bojoval v Itálii a Rumunsku.
Po válce byl Vladimír přijatý na vyšší strojnickou školu v Brně. Při studiu chodil ještě na hodiny angličtiny a později portugalštiny. Aby si přivydělal, zpíval v brněnském Akademickém pěveckém sboru. Maturoval v roce 1923.
Po celou dobu studia si přál navštívit Spojené státy. V roce 1924 odjel do Brazílie, odkud chtěl pokračovat do Ameriky, získal ale místo v městské elektrárně v Curitibě, a v Brazílii zůstal.
Později začal Vladimír Kozák pracovat na národopisné katedře při Univerzitě v Paraná a právě toto období se pro něho stalo nejplodnějším. Pracoval jako samostatný výzkumný pracovník a stal se také členem první vědecké výpravy do vnitrozemí Brazílie, která hledala vymírající indiánský kmen Héta.
V roce 1935 se vrátil do Československa, netušil však, že už naposled. Po návratu do Brazílie za ním přijela i jeho sestra Karla. Spolu nepromarnili ani jediný den života a kdykoliv to bylo možné, vydávali se do brazilských pralesů a pátrali po tamních Indiánech a jejich zvycích. Tak se stalo, že se Kozákovi s několika Indiány spřátelili a učili se i jejich jazyku.
Všechny své cesty, výzkumy a potřeby pro fotografování a filmování si museli Kozákovi hradit ze svých úspor. Proto se často živili jen velmi skromně, jen aby se mohli za Indiány opět podívat. Jak jejich společný život charakterizovala Karla Kozáková : "Za své cesty jsme platili potem, slzami a krví, ale dokázali jsme, co málo lidí." Vladimír Kozák v pralese několikrát onemocněl malárií a jejích následků se nezbavil do konce života.
Natočil tisíce metrů filmového pásu a nafotografoval desítky tisíc fotografií, na nichž zachytil zvyky a obřady vymírajících indiánských kmenů, na magnetofonový pásek natočil vyprávění indiánských pověstí, zvyků a rituálů.
Často se mu stávalo, že putoval celé dny za nějakou indiánskou rodinou a když dorazil na místo, zjistil, že její členové už nejsou mezi živými. Cesty byly naštěstí často korunovány i úspěchem. To když se mu po několikaměsíčním přemlouvání podařilo uprosit Indiány, aby mu ukázali, jak se vyrábí např. kamenná sekera. A právě fotografické záběry výroby kamenné sekery a velmi přesný popis této činnosti se staly unikátem v jeho bádání. Byl totiž pravděpodobně posledním bílým mužem, kterému se tuto činnost podařilo vidět. Robert L. Carneiro, pracovník paranské univerzity, o této Kozákově vědecké práci napsal : "…jeho zprávy o tom, jak si Hétové vyráběli kamennou sekeru, jsou ojedinělým dokumentem tohoto druhu. Článek předního badatele v oblasti indiánské kultury, Vladimíra Kozáka, je jedinečným dokumentem pro studium práce s kamenem u jihoamerických Indiánů“. V roce 1958 byl film o životě indiánského kmene Héta, který Vladimír Kozák natočil, vyznamenán zlatou medailí brazilské antropologické společnosti.
I po velmi dlouhých letech odloučení od rodného kraje se Vladimír Kozák živě zajímal o dění v Československu, hovořil krásnou češtinou a stále na Bystřici vzpomínal. V roce 1968 zpoza oceánu sledoval dění ve své rodné zemi, ale jak se sám o sobě vyjádřil, zůstal skeptikem. Přestože tehdejším událostem velice fandil, věděl, že nemohou mít šťastný konec. Dopisoval si s několika bystřickými rodáky a z nich se vždycky našel někdo, kdo mu posílal výstřižky z novin a později i nové bystřické časopisy Ozvěny a Zpravodaj. Za ně byl Vladimír Kozák obzvláště vděčný.
Do svých téměř osmdesáti let jezdil Vladimír Kozák do pralesa za Indiány. Když mu už zdravotní stav nedovolil podnikat tak náročné cesty, filmoval motýly, jejich krása ho zaujala.
V roce 1972 začal Vladimír Kozák uvažovat o zakázce na obraz své sestry Karly. Ten měl podle jeho přání malovat malíř Zdeněk Burian, jehož tvorbou byl Vladimír Kozák fascinován. Proto se roku 1975 rozhodl Zdeňku Burianovi napsat. A Zdeněk Burian prosbu neodmítl. Podmínkou bylo, aby obraz našel v Bystřici své místo a nebyl jen někde ve skladu. A to byl pro tehdejší úřady velký problém. Z toho důvodu došlo k realizaci plánu až na počátku roku 1976, kdy se Zdeněk Burian pustil do malování. Autor sám obraz ještě téhož roku na podzim (19. října 1976) přivezl do Bystřice. Jeho iniciátor a plátce, Vladimír Kozák, ho však viděl jen na fotografiích. Zdravotní stav už mu neumožnil vydat se na tak dalekou cestu do rodného města.
Po osmdesátce, když už Vladimír Kozák neměl síly cestovat, promítal alespoň svým přátelům filmy a komentoval je. "Tito lidé zírali, jak jim Vladimír Kozák, ataman z Československa, dával lekce, týkající se života Indiánů, které vidí poprvé prostřednictvím filmového pásu." Napsal v té době svému dávnému příteli, Františku Faulhammerovi. Kromě promítání soustředil pozornost i na malování Indiánů. Maloval pastelem a modeloval plastiky. Spolu se sestrou Karlou vytvořili přes 1.000 obrazů a Vladimír Kozák si několikrát posteskl, že ho mrzí, že jejich společná práce nenašla místo v Československu.
V roce 1978 měla v New Yorku vyjít kniha o hétských Indiánech nazvaná "The Héta Indians: Fish in a dry Pond" (Indiáni kmene Héta: ryba na suchu). Tehdy napsal Vladimír Kozák Františku Faulhammerovi: "Kdoví, jestli se vydání dočkám. Vymínil jsem si, aby jeden výtisk poslali na Tvoji adresu do Bratislavy, abys věděl, že Tvůj starý kamarád nezahálel a snad i nežil nadarmo". A právě tato poslední věta dobře charakterizovala osobnost pracovitého Kozáka.
Na podzim roku 1978 už pravděpodobně cítil, že jeho život spěje mílovými kroky ke svému konci a napsal Františku Faulhammerovi: "Až se po některém z Tvých dopisů vrátí jen mlčení, poznáš, že už jsem, jak říkají Indiáni v Severní Americe, ve věčných lovištích."
30. prosince 1978 navštívil Vladimíra Kozáka doma jeho přítel dr. Travisan a nalezl jej v bezvědomí. Vladimír Kozák už vědomí nenabyl a o čtyři dny později, dne 3. ledna 1979 zemřel.
Vladimír Kozák je pohřben na hřbitově Água Verde v Paraná v Brazílii. Jeho pozůstalost byla vyřízena až v listopadu 1990, kdy ji soud přiřkl muzeu v Paraná.
Eda
zdroj - www.mubph.cz

Vladimír Kozák

 

Vladimír Kozák

rok od - do   škola, obec, fakulta, zaměření, profesor
???? - 1923   Vyšší strojnická škola, Brno (Brno-město)

Vladimír Kozák

rok od - do   instituce, obec, poznámka
1924 - ????   Brazílie

Vladimír Kozák

encyklopedie/slovník
  rok vydání   název (podnázev), vydavatel, obec
  2001   Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2001 (VI. Kon – Ky), Výtvarné centrum Chagall, Ostrava (Ostrava-město)