Edvard Beneš

* 28. 5. 1884, Kožlany (Plzeň-sever), Česká republika (Czech Republic)
3. 9. 1948, Sezimovo Ústí (Tábor), Česká republika (Czech Republic)
politik, státník, pedagog, sociolog, prezident

 

národnost: česká
pohlaví: muž

heslo:
Nejmladší syn rolníka a drobného obchodníka studoval moderní filologii na FF české univerzity v Praze a později i politické vědy a právo na univerzitách v Dijonu, Paříži a v Berlíně (PhDr. 1909), studia na Právnické fakultě pražské německé univerzity nedokončil. Od r. 1909 vyučoval až do r. 1915 jazyky na pražské obchodní akademii, již před světovou válkou byl také aktivní publicisticky (dopisovatel soc. listů v Paříži a Londýně). Vydal několik ve své době progresivních spisů politických (Stručný nástin moderního socialismu, Stranictví) a r. 1912 se habilitoval jako docent sociologie na FF české univerzity. Politicky se angažoval v řadách pokrokové (realistické) strany, likvidace české zemské autonomie 1913 a ozvěny úspěchů zápasů balkánských Slovanů pak přispěly k radikalizaci jeho názorů (a opuštění původní víry v možnost federalizace a demokratizace habsburské monarchie), což ho po začátku světové války přivedlo k aktivní účasti v rodícím se protirakouskému odboji. EB náležel k zakladatelům „realistické“ odbojové skupiny a na jaře 1915 k organizátorům tzv. české Maffie, pro niž obstarával mj. informace ze zahraničí. Po zatčení první vůdčí garnitury této organizace (K. Kramář, později A. Rašín) pak počátkem září 1915 odešel do exilu.
Hlavním Benešovým působištěm se od podzimu 1915 stala až do konce 1. světové války Paříž; podílel se na založení Českého komitétu zahraničního jako centra česko-slovenského exilového hnutí, v únoru 1916 pak byl ustanoven sekretářem Národní rady zemí českých (později ČsNR), jež se stala i díky jeho aktivitám ústředním orgánem celého česko-slovenského zahraničního odboje a výrazně napomohla ke koordinaci čs. odbojových skupin nejen na evropském Západě, ale – byť s komplikacemi – i v Rusku a také v USA. EB tu zpočátku rozvíjel především aktivity propagační; vydatně však přispěl k povolení výstavby samostatného čs. vojska ve Francii (dohoda z 16. 12. 1917 a další) a postupně i k prosazení programu samostatného čs. státu mezi válečné cíle Dohody od jara do léta následujícího roku. Když pak byla v polovině října 1918 ČsNR přetvořena do první zatímní česko-slovenského vlády v čele s T. G. Masarykem, EB se v ní stal ministrem zahraničí (a dočasně i vnitra), přičemž jeho působení v čele rodící se diplomacie čs. státu potvrdily i následné dohody s domácí politickou reprezentací v Ženevě. Jeho role v odboji spolu s pevným vztahem s T. G. Masarykem přispěly přitom k tomu, že zůstal v čele zahraničně-politického resortu dalších 17 roků.
Jako ministr zahraničí EB zásadním způsobem ovlivnil už prosazení klíčových požadavků ČSR na mírové konferenci v Paříži, kde vedl spolu s ministerským předsedou K. Kramářem čs. delegaci. V následujících letech se potom podílel jak na mezinárodním zakotvení mladé republiky ve střední Evropě (kde se nejdůležitější osou stala spolupráce v rámci aliance s Jugoslávií a Rumunskem, tzv. Malá dohoda), tak v rovině celoevropské. Zde tvořila dominantní složku jeho politiky orientace na obě západoevropské demokratické velmoci, Velkou Británii a (zvláště po ochabnutí britského zájmu o středovýchodní Evropu) Francii, s níž také podepsal v lednu 1924 spojeneckou smlouvu. Později, od r. 1934, doplňovala tyto vazby i limitovaná spolupráce s SSSR, symbolizovaná přístupem ČSR k francouzsko-sovětskému spojenectví v květnu 1935 a následnou první návštěvou EB v sovětském Rusku. Třetí rovinou jeho politiky se stala aktivita na půdě Společnosti národů, v jejíž exekutivě nejen opakovaně zasedal (v l. 1923-27 a 1931-32 byl členem Rady, na podzim 1935 předsedou Shromáždění), ale snažil se precizovat její bezpečnostní mechanismy (spoluautorství Ženevského protokolu z r. 1924), podílel se na odzbrojovacích jednáních, atd. To spolu s aktivní účastí na řadě mezinárodních konferencí přispělo tomu, že se Beneš stal před širší evropskou veřejností jak nejdůležitějším reprezentantem ČSR, tak jedním ze symbolů nové, demokratičtější diplomacie této éry, a současně mu později – v prosinci 1935 – napomohlo stát se Masarykovým nástupcem v čele čs. státu.
EB si i po zvolení druhým prezidentem ČSR uchoval rozhodující vliv na řízení česko-slovenské zahraniční politiky, kterou v jeho intencích vedl ministr zahraničí K. Krofta (viz), přičemž snaha o výraznější mezinárodní zajištění státu se dokonce stala jednou ze tří priorit jeho prezidentství. V mezinárodní situaci, určované nárůstem agresivity nacistického Německa (mezi jehož prvořadé cíle patřilo i zničení ČSR) a dalších autoritativních režimů, a současně výrazně poznamenané politikou appeasementu Velké Británie a posléze i Francie (a také projevy stalinského teroru v SSSR), však tyto snahy skončily nezdarem. EB se nepodařilo ani zvýšit zájem Západu na dalším trvání republiky, ani upevnit malodohodovou alianci (návrh jednotného malodohodového paktu 1936), ani alespoň teoreticky spoutat Hitlerovu agresivitu tajným návrhem smlouvy o neútočení (1936-37). Podobně selhala i snaha výrazněji integrovat do ČSR podstatnější segmenty menšin, z nichž zvláště podstatná část sudetských Němců se přiklonila k nacistické ideologii a stala se instrumentem v politice Berlína při jeho náporu proti Československu. V závěrečné fázi krize, jejímž vnějším symbolem se stala konference v Mnichově (29. – 30. 9. 1938), byl nakonec EB postaven před volbu mezi možnou záchranou okleštěného státu s přislíbenými mezinárodními zárukami nebo jeho izolovanou válkou proti nacistické velmoci a jejím spojencům; zvolil první alternativu (jejíž předpoklady posléze ovšem selhaly), aby byl vzápětí přinucen k abdikaci a odchodu do zahraničí.Od počátku r. 1939 vyučoval na univerzitě v Chicagu (přednášky se staly základem jeho nejvýznamnějšího politického spisu Demokracie dnes a zítra, přeloženého do řady jazyků), hned po německé okupaci českých zemí v březnu 1939, ale – svými protesty u představitelů světových velmocí – zahájil zápas o obnovu Československa. Zpočátku sice nebyl uznáván za nesporného vůdce nového národněosvobozeneckého zápasu, díky podpoře většiny zbývajících ZÚ, vojáků a většiny politiků v exilu a v neposlední řadě narůstající autoritě rodící se domácí rezistence ale jeho klíčová role v odboji narůstala. Zpečetilo ji (jím iniciované) vytvoření prozatímního státního zřízení v exilu na půdě Velké Británie v červenci 1940, v němž zaujal funkci prezidenta, které bylo v následujícím období uznáno všemi státy protihitlerovské koalice. EB si přitom i v následujícím období udržel dominantní vliv na zahraničněpolitickou aktivitu exilu: klíčovým způsobem zasahoval do jednání o právní likvidaci mnichovské dohody (1941-42), podílel se na jednání o možný konfederační projekt s Polskem, ovlivňoval vztahy s velmocemi, především SSSR a zformuloval také obrysy mezinárodního postavení příštího poválečného Československa. Jeho základním cílem bylo zajištění bezpečnosti státu před možnou novou agresí Německa, vycházel ovšem z předpokladu pokračování spolupráce mezi demokratickým Západem a SSSR, v němž nyní spatřoval klíčového spojence příští ČSR, což potvrdila i smlouva z 12. 12. 1943. Ačkoliv viděl její smysl i v zabránění vměšování Moskvy do vnitřního vývoje čs. státu, mnohé z těchto předpokladů se nenaplnily (ukazovala to např. krize okolo Podkarpatska koncem r. 1944) a těžiště čs. zahraniční politiky se naopak již před koncem války vychýlilo na Východ. To symbolizoval i návrat prezidenta do vlasti přes Moskvu, kde také došlo k zásadní proměně celé politické reprezentace ve prospěch KSČ.
Beneš, jenž byl potvrzen ve funkci prezidenta (a nově zvolen znovu v červnu 1946), si i nyní uchoval značný vliv na zahraniční politiku státu (a také personální skladbu čs. diplomacie), jeho koncepce však ztroskotávala na stupňujících se sporech mezi SSSR a Západem. Prezidentovi se nepodařilo ani prosadit obnovu spojenectví s Francií, ani participaci ČSR na tzv. Marshallově plánu, zmařenou sovětským vetem. Pod vlivem Moskvy i KSČ, jejíž pozici posílilo vítězství ve volbách 1946, byla naopak republika stále více integrována do rodícího se východního bloku, což mj. potvrzovaly alianční smlouvy s komunistickou Jugoslávií (1946) a Polskem (1947). Neúspěch ve finálním zápase proti mocenským aspiracím KSČ pak již EB a jím vedení demokraté nemohli – mj. i díky faktické mezinárodní izolaci – zvrátit, což zpečetil rychlý komunistický převrat koncem února 1948. EB ještě tři měsíce zůstal formálně ve funkci prezidenta, počátek června t. r. ale – už vážně nemocný – rezignoval a za tři měsíce zemřel.
-
Literatura: Jaroslav PAPOUŠEK, Eduard Beneš, Třicet let práce a boje pro národ i stát. Praha 1934; Compton MACKENZIE, Dr. Beneš. London 1947 (čes. překlad 1948); Eduard TÁBORSKÝ, President Edvard Beneš between East and West, 1938–1948. Stanford 1981 (český překlad Praha 1994); Toman BROD, Moskva – objetí a pouto. Československo a Sovětský svaz 1939-1945. Praha 1992 (2. doplněné vydání: Osudný omyl Edvarda Beneše. Praha 2001); Alexandr ORT, Dr. Edvard Beneš – evropský politik. Praha 1993; Karel KAPLAN, Poslední rok prezidenta. Edvard Beneš v roce 1948. Praha 1993, 2. vyd. 1994; Igor LUKES, Czechoslovakia between Hitler and Stalin: The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s, Oxford University Press 1997 (čes. překlad Praha 2000); Zbyněk ZEMAN, Antonín KLIMEK, The Life of Edvard Beneš: Czechoslovakia in Peace and War. Oxford 1997; Zbyněk ZEMAN, Edvard Beneš. Politický životopis. Praha 2001; E. VYSLONZIL (hrsg.), Edvard Beneš und die tschechoslowakische Aussenpolitik 1918–1948. Wien 2002; J. DEJMEK, Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata. Část první. Revolucionář a diplomat (1884–1935). Praha 2006; TÝŽ, Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata: Část II. Prezident republiky a vůdce národního odboje. (1935–1948) Praha 2008; Alexandr ORT, Zamyšlení nad českou diplomacií. Praha 2010.
Jindřich DEJMEK, Diplomacie Československa, Díl II. Biografický slovník československých diplomatů (1918-1992). Praha 2013, s. 29 - 32
mzv.cz, 28.4.2019

poznámka:
Odkaz. forma
Beneš, Eduard, 1884-1948
Beneš, Edward, 1884-1948
Viz též
Československo. Prezident (1935-1938 : Beneš)
Československo. Prezident (1940-1948 : Beneš)
pseudonym
Bělský, E., 1884-1948