
Karel Nepraš
* 2. 4. 1932, Praha, Česká republika (Czech Republic)
† 5. 4. 2002, Praha, Česká republika (Czech Republic)
ilustrátor, grafik, sochař, pedagog, restaurátor
národnost: česká
pohlaví: muž
web: www.karelnepras.cz
heslo:
Vášeň a přirozený řemeslný fortel jsou asi nejvýstižnější slova, kterými lze charakterizovat tvorbu Karla Nepraše. Tento autor má značnou oblibu v absurditě a zvláštním druhu humoru spojeném s recesí. Jeho hravé počínání a spontánnost ve výsledku ale působí vážně. Trpělivě se věnuje skládání a svařování nejrůznějších průmyslových materiálů a prefabrikovaných komponentů. Zárodky kombinování materiálu všeho druhu si osvojil již v počátcích tvorby.
Karel Nepraš je absolventem pražské Akademie výtvarných umění, konkrétně sochařského ateliéru prof. J. Laudy. Zde se setkal s přáteli, kteří ovlivnili další etapu jeho života. S Janem Koblasou, B. Dlouhým a Jaroslavem Vožniakem založili skupinu reagující na absurdní společenskou realitu v dadaisticko-surrealistickém duchu. Pohybovala se v oblasti výtvarné, literární, divadelní a hudební. Později se toto sdružení pojmenovalo Šmidrové a přidali se k němu další členové (např. Aleš Veselý, Čestmír Janošek a teoretik Jan Kříž).
Nepraš vkročil na uměleckou scénu jako kreslíř. Už tehdy byl výjimečný svým osobitým humorem, leckdy až sarkastického rázu. Jeho práce by se daly zařadit k tzv. české výtvarné grotesce. Na konci padesátých let vytvořil ilustrace ke Kafkovým literárním dílům a ze stejného období vzešly i jeho první sochy. Některé z nich (Stojící I., II. 1959) odkazují k Giacomettiho tvorbě.
Na počátku šedesátých let pořádá společnou výstavu s Janem Steklíkem
a následně zakládají známou Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Dalšími osobnostmi spjatými s touto školou jsou Naďa Plíšková, Rudolf Němec, Otakar Slavík, Zbyšek Sion či Olaf Hanel a další. V této době se Nepraš věnuje tvorbě v duchu informelu a vytváří bronzové a ocelovoměděné reliéfy. Vznikají také plastiky s existenciálním cítěním, např. na téma Kafkova Zámku (1963) nebo portrét Řehoře Samsy (1964). V letech 1964-1965 vznikají první červené Hlavy a Dialogy a děsivé sochy Morov – postavy ze šmidrovského románu – sestavené z různých trubek a textilního materiálu. Zde nastává důležitý zlom v autorově sochařské tvorbě, která se nadále začne ubírat novým směrem.
V roce 1969 se Nepraš zúčastnil Mezinárodního sympozia prostorových forem v Ostravě a začal zde pracovat s litinou. Vytvořil významnou kompozici, která už měla zabudované některé pohyblivé mechanismy, s názvem Rodina připravená k odjezdu. Období normalizace poměrně oslabilo autorovu tvorbu, ale i tak vznikla řada zajímavých asambláží a plastik sestavených z technických prvků a objektů, které napodobují konkrétní lidi. Portrét dále uplatňuje v osmdesátých letech v sérii Hlav – fontán. Tvoří je kameninové odpadní roury a instalatérský materiál. Ke konci osmdesátých let se Nepraš opět vrací k intenzivní umělecké činnosti a vytváří Sněhurku a sedm trpaslíků. Ilustruje také knihu L. Klímy Utrpení knížete Sternenhocha či knihy pro nakladatelství Franze Kafky. V roce 1990 pak vytváří monumentální dílo Zeď nářků.
Devadesátá léta jsou pro Nepraše charakteristická využíváním netradičních materiálů a také návratem k porcelánu. Vznikají nápadité kompozice spojením nerůznějších předmětů běžného užití, kameninových rour a vodovodních kohoutků. Na keramickém sympoziu v Lounech se seznamuje s keramikem Ivanem Jelínkem, který má na něj značný vliv a to se projevuje v následující tvorbě četných instalací z elektroporcelánu.
Na přelomu tisíciletí je Neprašova závěrečná tvorba typická monumentálními litinovými postavami a figurálními kompozicemi, například Kráčející, Sedící, Stojící.
Jana Hradecká
Literatura:
Karel Nepraš. Praha: DOX Prague, 2012. 272 s. ISBN 978-80-87446-15-7. (text: ANDĚL, Jaroslav; HAVELKA, Miloš; JUŘÍKOVÁ, Magdalena; KŘÍŽ, Jan; STARÁ, Markéta; WILSON, Paul)