Hana Kvapilová
* 29. 11. 1860, Praha, Česká republika (Czech Republic)
† 8. 4. 1907, Praha, Česká republika (Czech Republic)
spisovatelka, překladatelka, herečka
národnost: česká
pohlaví: žena
NK AUT: jk01071167
poznámka:
Pseudonym
Zemanová, Mája, 1860-1907
rozená
Kubešová, Hana
Hana Kvapilová
Narodila se v Praze, kde její otec Gustav (8. 4. 1837 – 16. 12. 1889) provozoval pozlacovačskou restaurátorskou dílnu ve Spálené ulici č. 75. Matka Marie, rozená Urbanová, byla schovankou z čelákovické fary. Hanin jediný bratr Gustav, narozen 1869, zemřel v roce 1888. Původní křestní jméno Hany Kvapilové bylo Johanna.
Navštěvovala napřed soukromou školu Svatavy Amerlingové na Koňském trhu, v letech 1871 – 1875 Vyšší dívčí školu. Učitelem hry na klavír jí byl Antonín Dvořák, tehdy člen orchestru Prozatímního divadla. Když se po finančním úpadku otcovy firmy kolem roku 1873 rodina ocitla v bídě, pomáhala ji živit příležitostnými pracemi. Hrát divadlo začala ochotnicky v Malostranské besedě v roce 1884 (role komorné Katynky v Šamberkově hře Blázinec v prvním poschodí) a rychle na sebe upozornila svým výrazným hereckým talentem. Prošla ještě dalšími ochotnickými spolky, např. žižkovským Pokrokem a hrála též s ochotníky z Poděbrad. V roce 1886 dostala nabídku od společnosti Pavla Švandy ze Semčic (v létě společnost působila v Praze na Smíchově – Švandovo divadlo) a stala se profesionální herečkou.
Se souborem Pavla Švandy se účastnila pravidelně zájezdních vystoupení např. v Brně (zimní sezony 1886–1888), Mladé Boleslavi, Jičíně. Jejím partnerem na jevišti býval obyčejně Eduard Vojan, se kterým se 24. 2. 1887 tajně zasnoubila.
V roce 1888 ji pozval F. A. Šubert na zkoušky do Národního divadla (20. 4. 1888 J. Vrchlický: Noc na Karlštejně, 22. 4. 1888 E. Bozděch: Z doby kotillonů) a 1. 6. 1888 byla spolu s Eduardem Vojanem přijata za členku činohry Národního divadla, kde působila až do své smrti.
Koncem ledna 1890 se seznámila při repríze hry Sedm havranů, kde vystupovala v roli Světlany, s o osm let mladším novinářem, spisovatelem a pozdějším režisérem Národního divadla Jaroslavem Kvapilem. O čtyři roky později (24. května 1894) se za něj provdala. Dlouholeté přátelství ji pojilo se spisovatelkou Růženou Svobodovou.
Na jevišti Národního divadla byl jejím důležitým partnerem další velký český herec Eduard Vojan. Spolu s ním se stala vůdčí osobností činohry Národního divadla. Žila plně atmosférou doby, v níž žila, a otázkami, které si kladla. Jednou z nich bylo hledání nového smyslu života ženy i mýtus ženy jako nositelky sil, které mohou očistit a obrodit společnost.
Kvapilová na ně odpovídala a odpovědi hledala ve svých rolích, které proto nabývaly neobyčejné přesvědčivosti. Hledajících, po kráse a dokonalosti toužících, citlivých žen, často zklamaných během života i muži, ztělesnila celou řadu, od Ibsenovy Nory a Rebekky Westové (Bílí koně), Čechovovy Máši, Kvapilovy Princezny pampelišky až po Mínu z Hilbertovy Viny a Zeyerovu Mahulenu. „Mluvila, a vy jste viděli louky kvést, slyšeli ptáky zpívat, lípy voněly a jaro válo ve vzduchu,“ charakterizoval jeden z divadelní kritiků její umění. Kvapilová a její muž byli také mezi prvními, kdo začali pracovat s dekorací jako součástí nálady inscenace.
V roce 1902 a 1906 uskutečnila pohostinská vystoupení v Záhřebu a v Bělehradě, kde byla vřele přijata a v roce 1902 zde po představení Hamleta obdržela Řád sv. Sávy.
V závěru života byla často kritizována v tisku pro své pokrokové názory a moderní ženskost (zejména Jaroslavem Hilbertem a redaktorem Josefem Krapkou).
Zemřela náhle a nečekaně ve věku čtyřiceti šesti let na vrcholu své umělecké dráhy.
Hana Kvapilová
Max Švabinský: Hana Kvapilová, 1907, kresba uhledm
cs.wikipedia.org, foto Jan Tomáš
