Alena Kučerová
* 28. 4. 1935, Praha, Česká republika (Czech Republic)
grafička, výtvarnice
národnost: česká
pohlaví: žena
heslo:
Alena Kučerová, jedna z nejoriginálnějších českých grafiček, vstupovala na uměleckou scénu koncem padesátých let 20. století. Byla to doba, kdy se mladí umělci postavili, proti státem kulturní politice. Do Českoslovencka se konečně dostaly informace o aktuálním světovém umění. Uskutečnila se řada výstav rehabilitující osobnosti české moderny. V kavárnách a na krátkých neveřejných Konfrontacích se scházeli výtvarníci a diskutovali o nových přístupech. Byla to doba největšího vzestupu abstraktního umění, které nabízelo možnost zachycení čistě výtvarných idejí bez balastu popisného realismu. Chtěli stvořit „umění, jehož hodnota je v něm samém...“ (L. Fontana).
Alena Kučerová se tehdy také zabývala harmonií čistých linií a ploch. Orgenické tvary (vlny, kopce...) stále více zjednodušovala až na pomezí znaku nebo sítě čar. Používala rydlo s dvojitým hrotem, které nechávala klouzat po ploše desky zcela volně, automaticky. Vznikaly tak nervní „krsebné“ kompozice zaznamenávající prostý pohyb. Následovyly jemné rastrové stěny, jejichž harmonie byla narušována tu vlnovkou tu několika nahodilými tahy rydla.
Jako nejmladší členka byla v roce 1961 přijata do skupiny UB 12 a o rok později se zúčastnila její první veřejné výstavy. Cílem umělců sdružených v této skupině byla tvorba jasných forem a konstruktivní básnivosti a přesvědčivého obsahu. Nechtěli dělat díla srozumitelná ve smyslu narativním, ale plná emocí a duševních záchvěvů.
V tomto duchu tvořila i Alena Kučerová. Přes velký úspěch svých grafických listů stále hledala a hledná nové, přesnějsí způsoby pro vyjázření svých myšlenek. Díky experimentům rozšířila dosavadní možnosti grafiky, změnila její tradiční světlo a prostor tím, že otevřela svět za matricí. Tak jako Lucio Fontana pronik břitvou skrze plátno do prostoru za obrazem, prorazila Kučerová plechovou matrici, aby v mistech dosud vyhrazených pro nejtemnější barvy zazářily čité bílé body.
Podobně jako mnoho jiných geniálních objeů se zrodil nápad perforovat desku se zrodil spíše z nouze, neboť nejlevnější pozinkovaný plech, který si v této době mohla Alena Kučerová dovolit, nebyl pro techniku suché jehly vůbec použitelný. Rydlo se totiž po tvrdých plochách jenom svezlo a jeho stopa zůstala téměř neviditelná. Začalaje tedy ševcovským šídlem perforovat. Tento čin by šlo také považovat za svébytný hold jejímu dědečkovi, ševcovi, kterého jako dítě s oblibou pozorovala a pomáhala mu při práci u verpánku. Jedním z prvních takto vytvořených listů je kompozice Přiblížení (1964). Mezi nahodilými vlasovými liniemi se najednou objevila diagonální vlnovka z drobných dírek pravidelných jak korálky na niti. Následovala řada abstraktních listů, kde byla perforace stále ještě doplňkem lineární kresby (První list, List s pomněnkami). Kučerová pokračovala v experimentování a tenké plechy zkošela přehýbat, vylamovat celé části, cupovat desky na jednotlivé dílky sešívané následně slabým drátem a provádět jejich soutisky. Užívala nebezpečné „agrasivní“ staré nástroje – jehly, bodce, nože, šídla, aby ve svých grafikách vytvořila snovou atmosféru neznámého ornamentu.
Abstraktní období však bylo pouhým intermezzem, neboť v polovině šedesátých let se do její tvorby vrátil předmětný svět a figury. Stala se tak vlastně jednou z průkopnic nastupující „nové figurace“. Byl jí však zcela cizí vyhrocený existenciální podtext tak typický pro české prostředí. Všechna její díla naopak zachycují poezii všedního dne, její pohodu a harmonii. Jak sama říká: „Nikdy jsem se nevěnovala tematicky člověku, který nebyl v pořádku, nepotřebovala jsem fixovat v tvorbě utrpení, bolest. Chtěla jsem vyjádřit vzácné okamžiky pohody. To považuji za důležité: radost ze života. A předávat ji dál. Umění má podle mě působit ve smyslu blahodárném.“ Jinde, v rakci na díla svých přátel: „Do své tvorby nikdy nevpouštím přímé otisky tělesnosti, stopy těla, šatstva atd., protože je v tom obsažen zmar...“ Obrazy lidí, stromů, věcí i zvířat jsou proto omezeny pouze na nejpodstatnější a zcela nadčasové. Její děti u okna, děti se psem, ležící figury a jejich torza na lůžku, na louce v květinách, v moři i koupelně jsou tak skutečným symbolem krásy okamžiku.
Roku 1967, po zkušenostech z právě uskutečněné světové výstavy v Montrealu, pro níž navrhla skleněné leptané vitrážem začala tisknout syntetickými barvami. Signálně barevné plochy umocňují účinek jednoduchých tvarů, jimiž Kučerová vyvolává iluzi figur a krajiny. V této době, poté co teoretik Jaromír Zemina projevil zájem o estetické kvality samotných plechových desek, začala také vystavovat matrice jako hotová díla. Některé z nich natírala týmiž syntetickými barvami, které použivala pro tisk. Toto období však trvalo pouze krátce, neboť používané barvy byly zdravotně závadné, a tak jsou poslední pestré krajiny datovány rokem 1973.
V sedmdesátých letech se její zájem definitivně obrátil od světa lidí směrem ke krajině. Přesto však je zde stále člověk přítomen ať již fyzicky jakožto plavec v moři nebo jen skrze jím vybudované zídky a asfaltové cesty. Často je krajina pozorována skrze okno – vlaku či automobilu. Vedle krajin se zabývá tématikou sportu a her.Pro vyjádření atmosféry používala šídla s různým průměrem, od tenké jehly až po mohutný průbojník. Více než dokonalá iluze ji zajímá, jak málo stačí k vyjádření vybarného námětu. Ačkoli pracovala i na celé sérii abstraktních páskových motivů inspirovaných hudbou, cítila potřebu zaměřit se na jedno jediné téma. Tímto tématem se stala krajina jejího dětství a mladí v okolí Lhoty u Starého Kolína. „Postupuji v malém okruhu, který důkladně znám. Postupuji od polí k lesům, od lesů k polabským loukám. ...Pochopila jsem, jak je pro mě důležitý malý kus země po prarodičích, který důkladně znám a kde cítím jistotu, protože vím, kde co roste a jak co voní. Začala jsem tu děla grafiky polí a snažila jsem se s velkým citem zachycovat zdejší rovinny, které mají pro mne nepakovatelné kouzlo...“ Krajiny z osmdesátých let mají mírně posunutý horizont, neboť louky, keře, strouhy a překážky pozorovala ze sedla svého koně. To jim propůčuje zvláštní kouzlo, blízkost i neobvyklý rozhled. Dříve jasně ohraničené plochy stromů a keřů se postupně rozlynuly v mlhavé stíny. Kromě perforace používá pro dosažení maximálního účinku využívá přehýbání, mačkání a podkládání desky v průběhu tisku. V devadesátých letech se z konkrétních polabských krajin postupně staly subtilní znaky – obrysy horizontu, plotů, stylizovaných květů nebo změi stébel.
Poté, co byl roku 1996 při stěhováni zničen její tiskařský lis, se grafické dílo Aleny Kučerové definitivně uzavřelo. Místo grafických listů začala vytvářet působivé dřevěné objekty, které hustě pobíjela různě velikými hřebíčky a doplňavala svými starými matricemi.
Petra Příkazská
-
Absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1955–1959, Antonín Strnadel). Základními znaky osobitého grafického díla Aleny Kučerové jsou úspornost a střídmost ve výběru výrazových prostředků a v některých obdobích experimentování s grafickými postupy. Od leptů a suchých jehel z konce 50. let přechází k perforování matrice, které v 80. letech doplňuje o novou technologii reliéfní desky. Téměř tradiční, klasické kresby krajin, popřípadě figur, získávají bodovým fragmentováním neopakovatelný výraz a objevují tradiční náměty jako zcela nové. Expresivita stop po prorážení sleduje linii kresby a z tohoto napětí vzniká nová skutečnost. Otiskem je přenášen tento výraz do hmoty papíru. Matrice často zůstává vedle otisku samostatným artefaktem. Podstatný však u Kučerové není proces, ale výsledek, kterým je nový obraz známé skutečnosti, ať už krajiny nebo figurálního děje. Geometrické, abstraktní prvky v její tvorbě spíše doplňují hlavní linii krajinných a figurálním motivů. V roce 1996 odchází Alena Kučerová z Prahy, ukončuje grafickou tvorbu a nadále se věnuje práci na dřevěných deskách s ornamenty z kovových hřebíčků.
ZL (Zdenka Lindovská, Muzeum umění Olomouc, 2008)
poznámka:
Od roku 1996 se věnuje výhradně tvorbě objektů ze dřeva, hřebíků a svých matric.
Studium na VŠUP 1955-1960?
