Peter Rónai: Náletová dřevina
typ výstavy: autorská
místo konání: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, p. o.
termín: 2019/01/15 - 2019/03/24
poznámka:
-
Výstava slovensko-maďarského autora Petra Rónaie (nar. 1953 v Budapešti). Půjde o svéráznou diskusi s jedním z normalizačních projevů Gustáva Husáka, ve kterém z ideologického hlediska kritizuje přejímání výtvarných strategií ze Západního umění v průběhu 60. let 20. století. Rónai vystaví několik desítek svých děl postavených na fenomenu citace autorů ze světových dějin umění, přičemž v pozadí projektu bude rezonovat otázka, proč se nám ani do roku 2019 nepodařilo najít vlastní a zároveň relevantní společný narativ pro poválečné vizuální umění Střední Evropy.
„My si talenty vážime!“ – dialog Rónaie a Husáka
Kromě lehce ironického názvu Náletová dřevina by se aktuální výstavní projekty slovensko-maďarského autora Petra Rónaie daly charakterizovat jako simultánka, hra na různých frontách ve stejném čase, nebo v těsné návaznosti. Po několika letech částečného útlumu může být jeho přítomnost na scéně téměř vnímána jako comeback. Ve svých nových výstavních projektech především přehodnocuje sebe sama, vytváří rozsáhlé konstelace ze známých, již vystavených, nebo ve vlastním archivu „nově-objevených“ děl v archeologii, která má specifickou logiku. Je jí pozice autora, jenž v analogovém smyslu předznamenal mnohé z toho, co pozdějším umělcům usnadnily nové technologie – stal se tedy pionýrem i historismem v té samé chvíli. O jeho malbě se dá říct totéž, jen v opačném pořadí: dlouhodobým dialogem s už existujícími díly domácí nebo světové provenience je Rónai možná jediným slovenským postmodernistou, u kterého jsou nové umělecké formy provázené kritickým odstupem.
Pokus, nebo počátek aktuální teoretizace Rónaiovy tvorby od poloviny 70. let 20. století, o který usilujeme po rimavsko-sobotské (2018) i touto zlínskou výstavou, vychází z pochopení jeho pozice na samotném začátku umělecké dráhy. Představme si v rozběhu normalizace mladého bratislavského umělce s výbavou budapešťské akademie, ergo ve výrazném předstihu před svými vrstevníky ve smyslu rozhledu v mezinárodních dějinách umění. Musí nám tedy být jasné, že jeho vymezení směrem k soudobé produkci bylo složitější, než jen tehdy běžný pragmatický výběr ze dvou alternativ: začlenit se do oficiálního, nebo strádat v rámci neoficiálního proudu. V intencích Rónaiovy tvorby se nabízí třetí cesta, která bude mít patrně širší než individuální platnost – a to možnost opozice nejen vůči normalizačnímu umění reálného socializmu, ale rovněž vůči doktríně neoavantgardy, která dominovala 60. létům 20. století, a která zůstala nejméně do roku 1989 petrifikována jako nejvyšší ideál svobodného a progresivního uměleckého vyjádření. Tuto možnost náš (český i slovenský) dějepis umění dosud nepojmenoval.
V tomto momentě vstupuje do hry projev Gustáva Husáka z roku 1971, t.j. v období mezi invazí 1968 a mezi perzekucemi roku 1972, kdy byly ze státních uměleckých svazů vyloučeni všichni ti, co v předchozí dekádě zaznamenali jakýkoliv úspěch na mezinárodní scéně. Husákův plamenný projev Rónai komentuje svými intervencemi, jde tedy o dílo postavené kromě citace dobového záznamu na typických rónaiovských bonmotech – stejné uplatňuje ve své další tvorbě a obecně i v komunikaci. Husákova kritika „pokleslé“ umělecké praxe socialismu s lidskou tváří, od které podnes uplynulo téměř půl století, však otevírá mnohem širší, a ne úplně optimistický problém. Kritizuje přejímání vzorů ze západního umění v 60. letech 20. století a – odhlédneme-li od kvázi-ideologického a mocenského uplatnění těchto tezí – má v podstatě pravdu. Napojení na aktuální Západní trendy v daném období bylo vnímáno progresivní scénou jako důkaz aktuálnosti, světovosti. Zaběhlo se používání pojmů Západního dějepisu umění, jenž trvá bez větších změn podnes, protože v oblasti Střední Evropy nemáme své vlastní alternativy. Skutečnost je však taková, že umění Střední Evropy, tedy i české a slovenské, svou originalitu ve 2. polovině 20. století nedosahuje svým začleňováním do existujících proudů, nebo jejich opakováním, ale dialogem s uměním na obou stranách železné opony. Skutečná originalita je kromě kontinuity vlastní tradice a množství jiných faktorů následkem tohoto dialogu a pouhé přejímání pojmů Západní uměnovědy je ve skutečnosti přitakáváním tezím, jaké pronesl Husák.
Rónai vstupuje na scénu až po roce 1972 a k dějinám světového umění se ve smyslu výše napsaného staví zrcadlově. V jeho případě se nezdráháme použít termín postmodernista, protože ona „třetí cesta“ může být právě specifickou variantou nového dialogu, ve kterém už existující umělecké dílo nebo tendence nefiguruje jako vzor či důkaz světovosti, ale jako „konzumní“ zboží. Rónai ve své tvorbě hodně ironizuje, formou i názvoslovím, přičemž na této výstavě jsme jeho obrazy a tím i tuto náznakovou teoretickou úvahu dali do vyloženě politických kontextů. Ona „retro“ nálada nás zdánlivě ponechává v bezpečí současnosti, ale mnohé z uvedeného představuje širší problém kultury, který se netýká jen uměnovědy. V budoucnosti se budeme těmto otázkám věnovat v autorově knižní monografii.
Richard Gregor, galeriezlin.cz, 8.2.2022
