Darina Alster: Imago Dei
typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie Artwall / Galerie Na zdi
termín: 2013/03/28 - 2013/07/15
poznámka:
Darina Alster ve svém projektu pracuje s výjevy náboženských archetypálních postav a divákům nabízí svou vlastní osobitou apropriaci raně křesťanské gnóze, kterou umisťuje do uspěchaného prostředí velkoměsta 21. století. Sakrální ikony se v jejím podání procházejí městem, posedávají na patnících, sluní se na bleším trhu, krmí holuby na zastávkách MHD a popíjí víno s bezdomovci.
Činí-li tak bez povšimnutí, či za doprovodu zvědavých pohledů kolemjdoucích, ponechává autorka na divákově fantazii. Otevírá tak řadu otázek po možných podobách víry v kontextu současné, v našem případě spíše ateistické, společnosti: Jakou roli hraje víra v životě dnešního městského člověka? Jaké hodnoty určují křivku jeho osobního grafu štěstí? Nachází se vůbec v anonymním a hektickém urbánním prostoru místo pro přemýšlení o těchto tématech?
Sedm postav křesťanské teologie, respektive šest figurativních vtělení a jedna Neznámá božská síla, vystavených v letenské galerii Artwall, na tyto otázky nenabízí jasnou odpověď. Spíše je vynáší na světlo každodenní rušné ulice, když ke kolemjedoucím v podobě sekvence sedmi krátkých okamžiků vysílají instantní podněty, vybízející je k úvahám - možná nad smyslem jejich aktuální cesty, možná nad smyslem cesty jako takové. Cyklus fotografií Imago Dei by jistě bylo možné označit za nadčasový a univerzální.
V kontextu prostoru výstavní zdi Artwall ovšem nabývá na jisté aktuálnosti a naléhavosti - každý den tudy projíždí stovky lidí, tlačí se v tramvaji nebo sedí za volantem, vyčkávajíce v nekonečných kolonách. Přemisťují se z místa na místo, za prací, vzděláním i zábavou a naplňují své společenské role, aby tak jednou uskutečnili své sny. Snaží se přitom být bdělí, rychlí a ostražití, aby vše stihli. Nemají čas na snění. Darina Alster jim tento paradox připomíná, když je za jejich každodenního běhu konfrontuje se symbolickými religiózními výjevy, které již bývají vnímány jako běžné a samozřejmé. Těmto výjevům však dodává určitý charakter znepokojivosti, když je vyjímá z jejich - pro mnoho lidí odosobněného - tradičního kontextu, aby je posunula blíže k divákovi, do jeho přirozeného urbánního habitatu.
Toto vytržení pak dále nabývá na intenzitě v souvislosti s oslavou Velikonoc, tradicí, která se v průběhu času stala paradoxem sama o sobě. Oslava Ježíšova vzkříšení zmutovala v opulentní slavnosti zlevněných vajíčkových pomazánek a čokoládových zajíců, vděk lidu za jeho sebeobětování byl nahrazen vděkem spokojených provozovatelů supermarketů, pro které se Velikonoce stávají „skutečným“ svátkem. V tomto ohledu zajímavými tak budou i reakce, jaké projekt Imago Dei vzbudí ve svém okolí - dokáže sedm velkoformátových ikonických výjevů probudit zájem veřejnosti, nebo jen zapadne v záplavě všudypřítomných barevných propagačních sdělení, a stane se tak obětí reklamou saturovaného veřejného prostoru hlavního města? Dojde-li na druhou možnost, podaří se Darině Alster potvrdit onen paradox, na který svým projektem upozorňuje.
Současná česká společnost se k problematice náboženské víry obrací obvykle až v hraničních situacích - ať už se jedná o predikce možného konce světa, skandály spojené s pedofilií katolických kněží, majetkové spory ohledně církevních restitucí nebo zpolitizovaný proces s ruskou feministickou skupinou Pussy Riot, jejímž dvěma členkám byly za „urážku Boha“ vyměřeny nepodmíněné tresty odnětí svobody. Nejaktuálnějším atraktorem všeobecné pozornosti k religiózní tematice je pak nedávná volba nové hlavy katolické církve. Papež František do svého úřadu nastupuje za doprovodu nadějí i skepse - jeho deklarovaná skromnost a civilnější vystupování jsou pro mnohé příslibem pozitivní změny, jeho dřívější ostré výpady vůči homosexuálním sňatkům a rigidní postoj k potratům jsou naopak trnem v oku liberálně smýšlejícím společenským vrstvám, jejichž relativní vzdálenost od náboženské víry - ať už institucionalizované či nikoliv - se tak stále zvětšuje.
Projekt Imago Dei ovšem není oprašováním křesťanských tradic nebo katechistickou příručkou. Je spíše pátráním po ztracené víře ve vyšší, člověka přesahující hodnoty, a to ve všech jejich - více či méně představitelných - podobách: „Píšu-li o Bohu, je mi vcelku lhostejné v jaké formě se zjevuje, zda je to Ježíš, Krišna, buddhovská podstata všeho či Život sám“, zmiňuje autorka. Svou fotografickou sérií usiluje o upoutání pozornosti městského obyvatele k sakrální stránce lidského života a bez jasně vymezených pozitivních či negativních konotací hovoří o víře v neurčitou transcendentální sílu, která může být chápána jako univerzální záruka udržení zdravé lidské pokory. Není tedy apologetou ani kritikem jakékoliv náboženské víry - pouze připomíná, že se nemusí blížit zrovna konec světa, abychom si čas od času uvědomili, že nejsme vyprázdněnými robotickými schránkami, mechanicky naplňujícími předem naprogramované fáze životního cyklu.
Markéta Dolejšová
