Podmínky nemožnosti II/VII: Bezprostředí
typ výstavy: kolektivní
místo konání: Galerie Kurzor
termín: 2017/10/25 - 2017/11/26
poznámka:
Výstava Bezprostředí je druhou částí projektu Podmínky nemožnosti. Cílem tohoto cyklu sedmi tematicky provázaných přehlídek je podat kritickou reflexi stavu, ve kterém se dnes nalézá subjekt, z pohledu „kurátora bez perspektivy“. Jednotlivé výstavy se zaměřují na dílčí předpoklady a rámce, které vymezují (ne)možnosti našeho poznání, jednání a estetického prožívání: čas, prostor, práce, jazyk, lidskost, technika, psychika.
Prostorová orientace se stává dost obtížným úkolem, vytratí-li se jednota prostoru. Právě k tomu dnes ale dochází: horizont společného světa, který sdílíme s ostatními, se rozostřil natolik, že pouhá zmínka o něm vyvolává sarkastické pousmání, zatímco bezprostřední okolí, jímž si razí cestu jednotlivec, se rozpadá na řadu vzájemně nesouměřitelných prostředí.
Možnost chápat vykořeněnost jako příležitost k vynalézání nových světů, z níž za úsvitu moderny těžili především umělci, se v důsledku politických, ekonomických a ekologických změn, ke kterým došlo během posledních desetiletí, stala nevyhnutelností pro všechny. V rámci globalizovaných podmínek produkce a konzumace se nejen můžeme, ale také musíme přemísťovat mezi místy, kontexty a identitami, a to se stejnou lehkostí, s jakou střídáme okna v internetovém prohlížeči. I přes únavnost neustálého pohybu se těšíme z prostupnosti hranic, díky níž si rozšiřujeme spektrum forem života, jež si lze užívat. Před tím, kdo je k jejich překračování donucen bojem o holý život, se ale hranice naopak uzavírají. Současné umění je zároveň ztělesněním ideologické fikce globální jednoty i její kritikou, jelikož působí na nadnárodních platformách jako praxe překladu mezi lokálními zkušenostmi. Podobnou ambivalenci vykazuje i světová informační a komunikační síť: čím víc si v ní připadáme doma, tím víc ji využíváme k obraně svých dílčích domovin „v reálném světě“. Na pozadí úpadku liberálního pojetí multikulturalismu, který jen stvrzuje blahosklonnou nadřazenost dominantní společenské skupiny nad ostatními, se tak vrací rasistická politika identit. Zatímco se v mediálním prostoru svádějí boje mezi zombie-koncepty, jako jsou „národní kultury“ a „civilizace“, globální ekonomická nerovnost a antropogenní klimatická změna, jež tvoří materiální základnu těchto konfliktů, politizaci dál úspěšně unikají. Jedná se o natolik komplexní jevy, že je takřka nemožné představit si vědomý lidský čin, který by do nich mohl vnést změnu. Neusilovat o takový čin by ale znamenalo rezignovat na zodpovědnost za důsledky dosavadního lidského působení. Dospíváme tedy k dilematu: komplexnost dnešního světa nám znemožňuje se v něm zorientovat; orientaci v komplexním světě ale potřebujeme, abychom jej mohli změnit.
