Anna Daučíková: Anamnézy
typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie U dobrého pastýře
termín: 2013/01/08 - 2013/02/27
poznámka:
Výstava Anny Daučíkové (*1950) je výběrem ze současné video tvorby slovenské umělkyně, která působí na poli feministického – nebo obecněji a opatrněji řečeno – sociálně angažovaného umění. Výstavní soubor zahrnuje části videocyklů 33 situácií a Portrét ženy s inštitúciou. První z uvedených projektů je tvořen 33 obrazy ze života v Sovětském svazu, které vycházejí z autentických zážitků autorky a jejích nejbližších přítelkyň z období 80. let. Filmový záznam je kombinován se statickými obrazy fotografií a s textů, inscenační postupy s kvazidokumetárními. Nacházíme se “někde ve vzpomínkách”, které vyvstávají při pohledu na zdánlivě nesouvisející výjevy a které současně dokladujeme a verifikujeme prostřednictvím náhledů do osobních a (kvazi)úředních archivů. Ze série Portrétů ženy s inštitúciou je přitomen Portrét Anči Daučíkovej s cirkvou rímskokatolíckou. Podstatným zásahem do pravidel žánru je aktivizace portrétovaného, který ovlivňuje charakter své “podoby” prostřednictvím vlastního výběru instituce, s níž chce být portrétován. Daučíkové autoportrét je inscenovanou performací reagující na skutečnou událost, kdy na farnosti svědčila u církevního rozvodu své přítelkyně. Rekonstrukce průběhu její svědecké výpovědi je jasnou paralelou se zpovědní praxí, která představuje jeden z příznačných nástrojů křesťanské moci. (Církev organizuje život věřících právě kolem zpovědi. Nárokuje je povinností pravidelných přiznání z prohřešků i skrytých úmyslů, kterou mohou být pouze takto odčiněny.) Třetím vystaveným projektem je video Piano Trio z roku 2006. V tomto případě se jedná o „pouhý“ záznam autentické situace, který Daučíková pořídila v Moskvě. Pozorování bezdomovců na nábřeží kontrastuje výňatkem ze Schubertovy klavírní skladby. Výjev je nasnímán z „uctivé“ dálky, kdy aktéři netuší, že jsou filmováni. Daučíková se tak příznačně vzdává pozice natáčejícího jako osoby s privilegovanou pozicí a ruší dispozitiv záznamu, kdy je kamera aktérkou i držitelkou „moci“.
Výraz Anamnéza znamenající rozpomínání, vzpomenutí, je zaužívaný v lékařství jako soubor údajů o prodělaných nemocech, chorobách v rodině, subjektivních potížích i sociálních podmínkách. V rámci titulu výstavy Anny Daučíkové se obě významové úrovně mísí (možná i proto ten plurál „anamnézy“): jedná se o vzpomínání na prožité události a blízké osoby a současně sestavu odkazů a údajů o sociálních okolnostech, které se k nim váží. Dochází ke kombinaci subjektivních obrazů v paměti a současně rekonstrukci i kritiku výpovědí nebo údajů, které „označují“ sociální identitu člověka v závislosti na ideologickém aparátu. V Portrétu Anči Daučíkovej s cirkvou rímskokatolíckou pracuje Daučíková s odkazy k nástrojům sociální kontroly, které existují prostřednictvím „přirozených“ institucí jako je náboženství, kultura nebo rodina. Ve videích z cyklu 33 situácií zase parafrázuje jazyk represivního ideologického aparátu, kam spadá policie, soudy, armáda, atd. (Nabízí se také odkaz k „politickému tělu“ Michela Foucaulta, které je podrobováno „bio-mocí“ prostřednictvím sexuality, která byla křesťanstvím ustavena jako morálně problematický fenomén a současně podrobována kontrole a normalizaci.)
