Svět (v) obraze
typ výstavy: autorská
místo konání: Klášter Borovany
termín: 2016/01/10 - 2016/01/29
poznámka:
--
Pavlína Lörinczová: Svět (v) obrazu
Upřete-li své oči pevně k nebesům, pak neztratíte nikdy cestu do své vlasti.
Novalis: Heinrich von Ofterdingen (přel. V. F. Bláha)
Vzdor dojmu, který by mohl vzniknout prvním pohledem, obrazy Pavlíny Lörinczové nejsou krajiny. Dřív než se budeme zabývat tím, k čemu tedy naši mysl vedou, pozastavme se nad tím, co to znamená, že jsou to vůbec obrazy – nikoli videa, instalace či sochy, ale obrazy. (1)
Obraz je způsob vnímání světa, který je člověku vlastní až od novověku. Předtím se člověk vědomím (nikoli ještě na základě představ) otvírá přítomnému nebo je do světa nereflektovaně zahrnut, teď si jej však jakožto ohraničený a vnitřně provázaný celek začíná uvědomovat – což ale také znamená, že se ocitá vně. Začal naň pohlížet. Takovým způsobem vnímáme obraz. Člověk si vytváří obraz světa, tedy snaží se jej uchopit a pochopit. Vyjádření „vytvořit si o něčem obraz“ pak zahrnuje jeden důležitý rozměr: rozměr celku.
Obraz není fragment. I když se zabývá nějakou jednotlivou skutečností – osobou, mísou s ovocem či skupinou geometrických tvarů – cílí v ní k úplnosti. Například klasický portrét zachycuje člověka v souhrnu jeho životních rolí a s tím, třeba implicitně, i prostředí jej formující a jím formované: tím představuje v komplexnosti nejen život konkrétního člověka, ale i komplexnost lidského života vůbec; zátiší s konkrétním ovocem poukazuje na celou sféru předmětů tvořících náš hmotný, prchavý i časově nás přesahující svět; zkoumání určitých vztahů mezi abstraktními tvary zastupuje i ostatní vizuální otázky s nimi spojené. Vyřešení určitého problému ukazuje k řešitelnosti vůbec, k uchopitelnosti v úplnosti, k celistvosti jako takové.
Příklon k obrazovému pojetí světa plyne z toho, že svět se v nové době – s technickými vynálezy, objevy přírodních zákonů, nových kontinentů a dopady toho všeho na společnost – značně diferencoval. Projevuje se potřeba ve smysl uspořádat to, co hrozí chaosem, zvládnout to přehledností, přehlédnutelností. V této době je jeden z univerzalistických projektů Jana Amose Komenského nazván Svět viditelných věcí v obrazech. Obraz je projevem potřeby celistvosti, dříve neuvědomované, od novověku postrádané. Vytvoření něčeho, co dává problému hranice (má ne-li rám, tedy jasné okraje), co lze obsáhnout pohledem, a tak zahájit pochopení,(2) se zdá být dobrým prostředkem. K uvažování o malbách Pavlíny Lörinczové přikročme provázeni i tímto nazřením fenoménu obrazu.
Člověk, který si takto „vytvořil obraz“, přeje si též „být v obraze“. V takto přehlédnutelném světě mít i své místo. Místu, v němž rozpoznáme místo vlastní, říkáme domov – aniž jím označujeme nutně jen určitou fyzickou lokalitu nebo dům.
V abstraktním prostoru či krajině Pavlíniných obrazů vidíme zcela abstraktní domy: domy schémata, domy omezené na bazálně rozlišující znaky. Tím o sobě říkají něco důležitého: jde o dům jako takový, podmínku a prostředek obývání, symbol přijetí světa: postavit si dům je aktem přijetí této země za vlastní, tedy za domov. Ne zcela samozřejmým aktem ochoty naplnit zde svůj lidský osud.
Domy na Pavlíniných obrazech jsou vytvořeny způsobem, jehož význam je tak prvopočáteční jako sám význam domu pro člověka: jsou vyděleny. Povstávají nejzákladnějším výtvarným prostředkem, tedy čarou.(3) Tato čára dokonce není ani nakreslena, je učiněna – tvary vznikají vykrytím lepicí páskou. Páska je někdy kryje před nanesením dalších barevných vrstev, jindy se jí dociluje ostrého předělu kontrastních barev domu a okolí, někdy bez dalšího vyhraničuje dům z ostatní plochy a v obraze zůstává. Podstatný je ale akt rozdělení, základní pro výtvarnou tvoru jako pro život: znamená vznik něčeho – nic je nerozlišenost. Podobně jako přijmout zemi za domov to znamená zvolit bytí proti nicotě.
Naplněním osudu, který byl takto přijat, není záchova a zmohutnění biologického žití. To lidské na pozemské existenci spočívá v uvědomění si a zkoumání vztahu (Heidegger mluví o proměřování) onoho pozemského zakotvení s něčím dalším: jiným.
Toto jiné je nám stále na dohled – leží na obzoru a když se dáme do kroku a tak se začne pohybovat i obzor a krajina kolem nás se promění, tisíckrát a až k nepoznání, přece vždy to, co ji obklopuje, je od kterékoli krajiny úplně odlišné. Vidíme to na Pavlíniných obrazech horizontů, kde hranice mezi těmito dvěma oblastmi může být i nezřetelná, leží za mlhou či je to některá mezi liniemi vrstev mraků, tušíme ji však, jisti si její přítomností. Tyto obrazy potvrzují naši základní zkušenost se světem, neboť hranici, tedy vztah k tomuto jinému vždy hledáme.
Jinakostí jiného není samozřejmě odlišnost atomů věcí na zemském povrchu od atomů vzduchu, nýbrž to, že ve viděném nad obzorem můžeme spatřit jev něčeho skrytého, co se (skrze něco přítomného v tomto světě) přece viditelně dává člověku.
Vždy to hledáme: hranici, tedy vztah pozemské povahy domova zde a onoho tam. Tak naplňujeme to lidské ze svého osudu. Patrně je nám to uloženo, jak lze soudit z toho, že jsme se narodili lidmi, také to však cítíme jako potřebu. Aktivní vztahování se k jinému Heidegger nazývá s Hölderlinem básněním. Slovo poesie lze – snad nikoli neoprávněně, protože z jeho etymologie (poiéō – dělám, tvořím) – uplatnit pro tvorbu vůbec.
Vizuální tvoření je velmi přímou cestou tohoto vztahování se. K tomu, co vidíme nad obzorem, se vztahujeme svýma fyzickýma očima a s obrazy (když se na ně díváme i je tvoříme) je tomu stejně. Ve slově obraz chápeme nejen nějaké zpodobení, nýbrž opravdu viděnou skutečnost. Obraz je rovnorodý se světem a s tím, co jej přesahuje; je to prostor vznikání celistvosti, a tedy smyslu. Ač už máme několik set let zkušenost absence smyslu ve stále více fragmentovaném světě, obraz není fragment – je naopak odpovědí na tuto zkušenost. Jsme si též vědomi (rovněž už dlouho, byť ne tak dlouho) nedosažitelnosti scelení: v poslední fázi novověku to vedlo k rezignaci na hledání smyslu, když byla odmítnuta mnohdy nepohodlná nutnost rozlišovat, tedy nutnost volby, i s rizikem volby chybné. Odtehdy anything goes – čímž je však svět uvržen do jednostejnosti, tedy nerozlišenosti, tedy chaosu.
Pavlína Lörinczová chce vidět svět jako smyslu-plný, a je tedy ochotna podejmout se volby, nést vědomí konečné nedosažitelnosti celosti, přesto dávat vzniknout zárodku celku: něčemu oproti ničemu. Dělá první čáru, ve svých obrazech tvoří svět obrazu.
Lucie Rohanová
(1) Tato úvaha nechce zapřít dva své inspirační zdroje, přednášky Martina Heideggera Věk obrazu světa a zejména „… básnicky bydlí člověk…“ (vyšlé v Praze v letech 2013 a 2006 v překladu Ivana Chvatíka), které aplikuje na daný případ, doufajíc nezpronevěřit se jejich smyslu.
(2) In intellectu autem nihil est, nisi prius fuerit in sensu. – Starověký výrok citovaný dále Tomášem Akvinským a proslavený pak Johnem Lockem uvádí Jan Amos Komenský v předmluvě k Orbis sensualium pictus v této souvislosti: Hlavní přitom je předkládat věci smyslům vnímatelné nejdříve smyslům, aby mohly být pochopeny. … Neboť nemůžeme ani jednat, ani mluvit moudře, jestliže dříve neporozumíme správně všemu, co máme činit, nebo o čem máme mluvit. V rozumu pak nic není, co nebylo dříve ve smyslech.
(3) Výklad hlubokého významu čáry je vynikajícím způsobem podán v VI. kapitole knihy Miroslava Petříčka Myšlení obrazem (Praha 2009), jíž vděčím i za některé zde zmiňované postřehy o obrazu obecně.
