Vladimír Doležal: Kresby, obrazy, autorské knihy
typ výstavy: autorská
místo konání: Muzeum hrnčířství
termín: 2015/07/11 - 2015/08/30
poznámka:
Vladimír Doležal: Kresby, obrazy, autorské knihy
To není běžné – tak volné věci, které nejsou líbivé pro širokou veřejnost a nedají se rozdávat sousedům jako vánoční přání.
Anna Pleštilová
Volnost, volné zacházení s výtvarným technikami, materiály a motivy, jsou skutečně nejtypičtějším rysem tvorby Vladimíra Doležala, který značnou část svých sil a schopností věnoval oblasti přísně vymezené pravidly, protože sloužící dílům jiných, totiž restaurování.
Tato volnost je snad nejpatrnější v Doležalových abstraktních konstrukcích (nelze je vždy označit za obrazy) blízkých stylu Arte Povera, v kolážích, asamblážích a apropriacích, v objektech z krabic, dřívek, letáků, stržených vrstev plakátů, ze zavržených a nalezených obrazů a předmětů, které s neobyčejnou citlivostí naplňuje novými významy, s něhou doříkává.
Stejnorodé s těmito díly jsou i Doležalovy autorské knihy z naprosto nenápadných materiálů – sekvence kreseb, koláží nebo asambláží využívající trojrozměrné povahy knihy, reinterpretace existujících knih, fantaskně převyprávěné či dovyprávěné reklamní katalogy.
Se stejnou volností se u autora setkáme i v zobrazivé, zejména figurální malbě. Přístup bez formálních zábran se i zde projevuje nejen ve volbě materiálu – monumentální antikizující postavu namaluje třeba na kus staré lepenky – ale především v zacházení s formou.
Lidská postava pro něj není realistickým námětem ani renesanční příležitostí k naplnění vzoru krásy, dokonalosti a účelného uspořádání. Naopak. Postavy jsou deformovány, dezorganizovány, napínány na skřipec možného až k mezi představitelnosti, podrobovány zkouškám.
Čáry vymezující figuru ji užuž opouštějí, nebo naopak téměř polykají, údy se ohýbají v neanatomických úhlech, občas se objeví nějaký navíc.
Vladimír Doležal nezobrazuje postavy ze všech stran naráz, ze všech úhlů pohledu jako je tomu v naší mysli, nechce ji zachytit ve všech možných proměnách času a pohybu. Oproti kubistickému rozkladu směřuje k jinému uchopení celku, zobrazuje postavu vždy v určité, navíc značně statické pozici, aby prozkoumal skutečnost člověka.
Malíř přitom zkoumá skutečnost čehokoli tím, že ji utváří. Malování, zobrazování není zrcadlení, nýbrž vytváření. Jenom tvořením lze pochopit vytvořené (stvořené?), jen uskutečňováním lze v umění zkoumat skutečnost.
Průzkum skutečnosti člověka je pak jedinečným průzkumem mezi všemi. Průzkumem sebe sama – věci nám nejbližší – současně zkoumáme i věci nejvzdálenější.
Lidské tělo je schopno zastoupit věci i situace světa; jak víme z běžné životní zkušenosti – tělem napodobujeme svět, svými gesty předehráváme skutečnost, gesto je skicou věci nebo činu (Elias Canetti). Tělo je nástroj uchopování a poznávání skutečnosti, a současně nám skutečnost vymezuje, nemůžeme ji poznat jinak než svým, lidským způsobem – už proto se nástroj musí stát i předmětem poznávání. Především se však v těle děje východisko tohoto poznávání, naše bytí napínané na skřipec možností, ohledávající meze představitelnosti.
Formou Doležalova průzkumu jsou postavy, u nichž se často opakuje několik charakteristických postojů. Tvůrce jeho historické erudice ovšem nemaluje prostě jenom nějaký postoj – uvědomuje si tradici významu gest, v níž gesta znázorňují, co je skryto uvnitř. Pohyby těla jsou výrazem pohybů duše (Jean-Claude Schmitt).
K nejtypičtějším polohám Doležalových postav patří uvolnění údů v pokorném odevzdání nebo pololežící spočinutí v do sebe obrácené zamyšlenosti. V mnoha variantách a v kombinacích s ostatními polohami se vyskytuje gesto pozdvižených paží, buď široce rozpřažených, nebo ve volném polokruhu.
Toto nepřehlédnutelné, opakující se gesto, jež nemůže být učiněno mimovolně, upomíná ve své kruhovitější podobě na wu-ťi, základní postoj v bojovém umění tchai-ťi čchüan. Pojem wu-ťi označuje nekonečno, k němuž se vše navrací. Ten kdo je příkladem všech / od toho se nikdy neodvrací síla Te / a on se opětovně vrací k nekonečnému. Tao te ťing, kap. 28).
V rozpjatější variantě to může být roztažení paží oranta, jehož krajní podobou je kříž. Je to smrt a láska, ty dvě tě přivedou k tomu, že Bůh se nepodobá trojúhelníku, ale kříži, člověku připoutanému k břevnům lásky a smrti (Jan Balabán).
Je věcí osobního založení, zda vnímáme život v kruhu nekonečnosti nebo v rozpětí mezi krajními póly (jež se ostatně obvykle stýkají).
Avšak žít život vědomě, nikoli být v jeho vleku, k tomu je třeba svobody. Svobody stanout a nenáhodně pozdvihnout ruce.
Lucie Rohanová
