Ivan Matoušek: Entre les tableaux 1973-1996

Ivan Matoušek: Entre les tableaux 1973-1996

typ výstavy: autorská
místo konání: Centre tchèque de Paris (České centrum Paříž)
termín: 2012/05/03 - 2012/06/09

poznámka:
Vernisáž ve čtvrtek 3. května od 19h za přítomnosti autora

Doprovodný program
31. května od 18h - prohlídka výstavy za přítomnosti autora, ku příležitosti zahájení festivalu Art Saint-Germain-des-Prés, www.artsaintgermaindespres.com
4. června od 19h - projekce dokumentárního filmu 13 českých spisovatelů - slovo a dějiny Dominiqua Rabourdina za přítomnosti Ivana Matouška
5. června od 19h30 - čtení z románu Nové lázně a setkání s autorem

Výstavu doprovází katalog.

Ivan Matoušek (* 28. července 1948 v Praze)
Spisovatel, výtvarník. Studium chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy dokončil v roce 1971. Do roku 1986 pracoval v Ústavu fyzikální chemie Československé akademie věd, poté ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii. Od roku 2001 byl zaměstnán v továrně Léčiva, odkud v roce 2007 odešel do důchodu.
V samizdatové Edici Expedice publikoval knihu povídek Mezi obrazy (1980; 2., přepracované vydání s názvem Mezi starými obrazy, Votobia 1999) a novelu Album (1987; 2. vydání Mladá fronta 1991). Dále vydal novely Autobus a Andromeda (Kdo je kdo 1995) a Oslava (Revolver Revue 2009, na rok 2013 chystá nakladatelství Noir sur blanc vydání francouzského překladu Eriky Abrams pod názvem La Célébration) a romány Nové lázně (Mladá fronta 1992, francouzský překlad Eriky Abrams Neufs-les-Bains, Albin Michel, Paris 1994), Ego (Torst 1997), Spas (Triáda 2001) a Adepti (Triáda 2009). Dvě básnické sbírky, Marie (samizdat 1982) a Poezie a serigrafie před koncem 80. let (samizdat 1990), vyšly podruhé jako soubor s názvem Poezie (Triáda 2000).

Poutník zelených vanutí
Ve slovesném díle patří Ivan Matoušek k tomu nejlepšímu v současné české literatuře, ale pouze v okruhu nejbližších přátel je vnímán i jako svébytný výtvarník. To, co vytvořil pomalou a soustavnou prací v malbě i grafice v časovém období dvaceti čtyř let, není nijak v rozporu s knihami, které píše. Jeho výtvarné dílo je světem zcela soběstačným, transformujícím všednost prostřednictvím symbolů a malby do posvátného režimu. Leckdy je přítomno ironizující gesto v groteskním ztvárnění postav nebo zobrazováním idolů na novodobých oltářích. Zmiňované gesto nalezneme například na Oltáři svaté konzumace a ve ztvárnění Utrpení svatého Šebestiána, kde tohoto „nejkrásnějšího z křesťanských mučedníků“ malíř odívá do spodního prádla a místo šípů umísťuje po stranách detaily svých obrazů. Vznešenému či posvátnému světci (jeho jméno pochází z řeckého slova sebastos) tak přisuzuje bolest v podobě výtvarného díla, které sám stvořil.
Pozoruhodné je navíc i měřítko a nahota mladé ženy (té, jež Šebestiána vyléčila z ran), která obrovského muže z jeho utrpení „vyrušuje“ plaše erotickým dotekem. Ivan Matoušek biblickými aluzemi nijak nešetří. Podivuhodné významy nabízí už pouhá volba barevnosti. Modrý Kristus na Golgotu se vrací k samotné podstatě mužství a nevědomého ženského protějšku , neboť modrá barva v dějinách výtvarného umění přísluší spíše Panně Marii. Zde se mi vybavuje autorova básnická skladba Marie z roku 1982, kontemplativní halucinační pásmo, v kterém autor promlouvá právě k Madoně:

Musel se rozhodnout, o co teď prosit:
Vem si mou lásku a nedej mě smrti!
Náhle v ústech ucítil hořkou chuť samoty
To nemohlo znamenat nic jiného než:
Plním tvé přání!

Zelená barva je zase na obrazech často spojována s tématem putování (Rozcestí, Svatý František rozmlouvá s ptáky, Plody samoty, Poutník ve světě masek, Strom poznání v zeleném větru, Budoucnost, přítomnost, minulost). Dá se snad dokonce tvrdit, že v zelené barvě jako nepřetržitým vanutím umělec prochází svou duchovní cestu. Rostlinné cáry zeleného větru se na dalším obraze dostávají do lidských končetin, aby nakonec vystoupily z temnoty v Tváři otce. Portrét člověka z nejbližších je sice zvolenou barevností přeludný, ale zároveň takto promlouvá o důvěrném synovském vztahu. Ivan Matoušek se o mnoho let později rozhodne vztah k otci literárně zpracovat v próze Oslava.
V malířské cestě Ivana Matouška můžeme spatřovat paralelu s dílem ve Francii etablovaného experimentálního básníka Ladislava Nováka, který výtvarný svět obohatil o alchymáže a froasáže. Formálním zpracováním jsou Matouškovým obrazům vzdálené, ne však svým spirituálním směřováním. Novák dospěl k interpretaci přítomnosti božského v labyrintických čárách vzniklých po zmuchlání samotné matérie papíru. Matoušek se prvku náhody zcela vzdává ve prospěch svých vnitřních labyrintů a malby samotné. Možná právě touto volbou získává tvůrce drahocenný čas pro svůj rozhovor s Bohem.

Martin Langer
zdroj: http://paris.czechcentres.cz/cs/program/detail-akce/ivan-matousek-mezi-obrazy/