Olbram Zoubek
typ výstavy: autorská
místo konání: Jízdárna Pražského hradu
termín: 2013/11/29 - 2014/03/02
poznámka:
-
Název výstavy nemá navodit dojem, že tvorba Olbrama Zoubka z let 1951 až 1966 je neznámá, ale spíš poněkud zapomenutá a překrytá čistě figurální plastikou z dalších období. V době svého vzniku patřilo Zoubkovo dílo, které bylo představeno na mnoha skupinových výstavách, hlavně skupiny Trasa, mezi umělecky a vývojově nejzajímavější projevy českého moderního sochařství, které je z dnešního pohledu srovnatelné se soudobou evropskou plastikou.
Vedle několika drobných reliéfů z let 1951 až 1957 – Tři tamboři, kde je patrný odkaz Gutfreundových kubistických reliéfů, Jánošíček, Jatelinka a Skica pro vysílač v Liblicích – je pozoruhodný portrét Adrieny Šimotové z istrijského vápence a dobově příznačná kompozice Žena na židli. Prvním vrcholem je Zastřelený (1958), v němž štíhlá, tvarově redukovaná a mírně zakloněná figura muže navozuje pocit úzkosti. Zoubek také poprvé použil nový materiál – cement, který se stal vedle betonu významnou technikou v navazujícím období. Na přelomu padesátých a šedesátých let dochází u Zoubka k zásadnímu tvůrčímu vzepětí, vedle sebe vznikají díla s různými tvárnými i myšlenkovými přístupy, aniž by byla narušena sochařova umělecká integrita. Oproti stylově blízkému Zastřelenému mají Ruce ke slunci (1960) daleko dynamičtější kompozici. V druhé soše, tentokrát z betonu, s podobným názvem Ruce se sluncem (1961) Zoubek radikálně abstrahuje figuru na dvě ruce, které nesou kulaté slunce. Optimistické vyznění obou soch je podobné, forma odlišná.
V tomto tónu pokračují i další díla Lešenář a Radostná stavba z roku 1961 a Vysoká stavba z roku 1962. V Lešenáři a v Radostné stavbě Zoubek pracuje se zásadní redukcí formy, když spojil tělesné segmenty lešenářskou trubkou. První socha je tvarově elementárnější, druhá dekorativnější. Obě tyto sochy jsou vlastně nové civilizační idoly a odráží se v nich dobová víra v technický pokrok.
Ve stejné době vzniká druhá skupina plastik, v nichž řeší Zoubek jiné tvarově a tematicky odlišné sochařské problémy. Tvoří ji tzv. vítězové – Vítěz 1 (Hlava) z roku 1959, Vítěz 2 (Torzo) z let 1960–64, Odpočívající vítěz (1961) a Nesený vítěz (1962). Vítěz 1 je rustikálně promodelovaná hlava s výraznými řeckými rysy. Sochařsky nejpropracovanější a kompozičně i hmotově nejsložitější je Vítěz 2 (Torzo), kde Zoubek dynamickou stavbou hmot s brutálním seříznutím těla do torza dospěl k nezvykle expresivnímu výrazu. Tvarově spolu souvisejí plastiky Odpočívající vítěz a Nesený vítěz, první je statičtější a uměřenější, druhá otevřenou kompozicí navazuje na Vítěze 2 (Torzo). Všechny tyto plastiky se záměrně odkazují k antickému řeckému sochařství, nově ho interpretují a formálně přetvářejí.
V roce 1962 vytvořil Zoubek sérii šestnácti drobných olověných reliéfů, v nichž je hlavním tématem archaicky traktovaná figura v abstraktním prostoru. Silně stylizované, deformované postavy žen a mužů jsou frontálně komponovány na střed, ženy svou robustní, rustikální formou záměrně navazují na pravěké Venuše.Zoubek ve dvou velkých protějškových portrétech architektů Jindřicha Malátka a Ivo Loose (1964) předběhl dobu, když o několik let dřív dospěl k u nás významné stylové tendenci – nové figuraci. Výrazná gesta pokrčených rukou, jednoduše traktovaná hmota těl, poměrně hladká modelace a drobné portrétní detaily dohromady vytvářejí archaický, a přesto zcela moderní výraz.
Poslední vystavenou skupinou plastik jsou torza z let 1965 a 1966. Velcí cementoví Tři chodci jsou vlastně samostatné stély, stylově blízké jsou dvě velké olověné sochy s nezvyklým existenciálním akcentem – Ty a Já. V elementarizaci figury jde v Malé brázdě a Malém mezníku Zoubek ještě dál, tělesná forma je natolik potlačena, že si nejsme jisti, že se stále jedná o figuru. Výstava soch Olbrama Zoubka z let 1951 až 1966 chce rehabilitovat jeho tehdejší tvorbu ze současného pohledu a přispět k novému zhodnocení jeho díla.
Václav Erben, museumkampa.cz
