Jana Kochánková: Iglů
typ výstavy: autorská
místo konání: Galerie Jelení
termín: 2006/12/12 - 2007/01/05
poznámka:
Zdroj: https://www.galeriejeleni.cz/2006/jana-kochankova-iglu/
Zimní pohádka
Jednou v zimě se mi zjevil obraz, který měl barvu žlutavého chmýří osmi malých kuřátek - titěrných a slaboučkých ptáčků, které většinu času prospaly v mém teplém pokoji v Teplicích. Nevím přesně, jak se ke mně dostala, ale zřejmě jsem si je sám koupil. Kuřátka vyžadovala celodenní a ostražitou péči, jinak by hned pochcípala. Pozoroval jsem je, jak se občas probudí a mátožně pochodují po bleděmodrém kovralu směrem do předsíně, kam jsem jim postavil talíř s naředěnou pepsi. Jedno kuřátko, s kterým to už nevypadalo moc dobře, jsem musel raději sám poponést v krabici od taveného sýra. Jen co se napilo, vypadalo spokojeněji a hned usnulo. Položil jsem ho opět do krabice a odnesl zpátky do pokojíčku.
Asi týden se o kuřátka starala maminka, protože jsem musel odjet. Zavolala mi do Prahy, ať raději zase přijedu. Kuřátka byla stále slabší, i když dostávala pravidelně pít. Uvažovali jsme také o nějaké pevné stravě, ale cožpak by s takovými papírovými zobáčky a tenoučkými hrdélky mohla zobat a polykat? Rozhodl jsem se, že je převezu z Teplic do Prahy ke specialistovi, abych je zachránil.
Vyšel jsem zadním vchodem a po nízkém schodišti se dostal na zasněžené parkoviště. Stálo tam jediné auto, které vypadalo jako miniatura auta nákladního - takové, co zalévá v létě u silnic záhonky. Zaklepal jsem na zevnitř orosené boční okno. Otevřely se dveře a z kabinky vyskočil chlapík v šedém overalu, na kterém byla hrudní nášivka se jménem HANUŠ. Zeptal jsem se Hanuše, jestli by mě nemohl svézt do Teplic.
„Zrovna tam teďkonc jedu, tak tě tam hodim...", a plácl mě po rameni jako zedník zedníka.
„ To by jste byl moc hodný Hanuši, ale kam si mám sednout, dovnitř anebo na korbu?"
„Jak je libo.",odpověděl.
„Víte, já vezu kuřátka, tak bych raději dovnitř, aby se nenastydla."
„Jasně. Ukaž to sem! Co je to za poklady?", vytrhl mi krabici od sýra z ruky a chtěl ji dát na přední sedačku. Opravdu nevím, co ho to napadlo, obrátil krabici dnem vzhůru. I přesto, že jsem ji přikryl velkým zauzleným kapesníkem, všechna kuřátka z krabice vyklouzla, propadla se jako drobné peníze do měkkého hlubokého sněhu. Okamžitě jsem se je pokusil vyhrabat, ale bylo už pozdě. Našel jsem jen několik nehybných a studených namodralostí.
Michal Pěchouček
